Honza se totiž domníval, že nikoli. Jedním z jeho argumentů byl otřepaný vtip: "Řekne-li dáma ne, myslí snad; řekne-li snad, myslí ano; řekne-li ano, pak to není dáma."
"Tyhle kecy si strč někam," pravila Lucie, která z nás byla vždycky nejostřejší. "Proč bych chlapovi, který se mi líbí, měla říkat ,ne‘ a myslet ‚ano‘? Co to je za hloupost?"
"Jasně, tohle patří do 19. století," přidala jsem se k Lucii. "To ženy musely cudně klopit oči a tvářit se odmítavě z principu, jinak byly společensky znemožněné. Ale proč bychom to měly dělat ještě dnes?"
Že dámské ‚ne‘ může klidně znamenat ‚ano‘, přežívá v myslích spousty lidí. Většina žen by asi mohla vyprávět, kdy jejich vážně míněné ‚ne‘ bylo příslušným mužem absolutně ignorováno. Ne nadarmo se výraz ‚no means no‘ (ne znamená ne) stal jedním z hesel feministického hnutí.
Honza se s námi ovšem neustále hádal a opakoval, že kdo se v nás má vlastně vyznat, že už se mu několikrát stalo, že holku, co ho zpočátku odmítala, stejně ukecal…
Jenže se ukázalo, že má na mysli situace, kdy spolu dva lidé koketují. Zatímco my jsme mluvily o situacích, kdy se z jedné strany o žádný flirt nejedná. "Představ si, že tě svádí absolutně nepřitažlivá ženská. Tvoje neverbální signály nevnímá, takže jí několikrát zopakuješ, že s ní opravdu nechceš nic mít. Ale ona ti nedá pokoj a bude tvrdit, že tvému ‚ne‘ nevěří, protože nakonec každého chlapa vždycky dostala… Už to konečně chápeš?" vysvětlovala jsem.
"Když se mi budeš líbit a chci s tebou chodit, tak ti třeba řeknu ne, dneska nemůžu, mám sraz 20 let po maturitě, ale příští týden, to mám času spoustu!" doplnila mě Lucie. "Cítíš už ten rozdíl?"
"Mně už se několikrát stalo, že jsem se na chlapa jen tak ze zdvořilosti usmívala, ale on si to vyložil, jako že ho svádím," přidala se k nám Hanka, vyhlášená třídní krasavice. "A nechtěl pochopit, že to není pravda. Věř mi, je to strašně nepříjemné se někoho takového zbavovat!"
Nakonec jsme se shodli, že spousta žen může mít problémy s vyjádřením jasného a rázného ‚ne‘. Nevěřím, že je to kvůli vrozené plachosti, neboť na světě existují jak plaché ženy, tak plaší muži. Ale kultura a výchova, odmalička formující naše podvědomí, nám velí být neustále zdvořilé a milé. Projevovat nekompromisně svůj názor se pro ženy jaksi nehodí. Což nás občas nutí místo upřímného ‚odprejskněte a zapomeňte na mě, protože o vás bych si neopřela ani kolo‘ nejprve slušně říci ‚nezlobte se, dnes nemůžu, ne, ani příští týden‘ a spoléháme na to, že dotyčný muž pochopí.
Jenže někdo prostě nechápe, a to ani ‚ne‘ velmi důrazné. Extrémním případem je nedávná vražda mladé ženy – pachatelem je bývalý kolega, který ji dva roky obtěžoval a vyhrožoval, že když s ním nebude chodit, tak ji zabije…
Takové situace jsou naštěstí ojedinělé. Ovšem zkušenost s pronásledovatelem, který odmítání prostě neslyší, má řada z nás. Ale také jsme připustily, že někteří muži skutečně nemají šanci zpočátku poznat, jestli s nimi žena koketuje či nikoli. Nicméně je-li někdo odmítnut opakovaně, pak by se na to měl nejspíš vykašlat, a dotyčná ať si pak klidně rve vlasy, že propásla životní šanci.
Jak jednoznačně vymezit hranici mezi flirtem a obtěžováním, to nevím. Ale otevřenější komunikace rozhodně neuškodí. A my ženy se pro jistotu musíme naučit říkat své ‚ne‘ zcela jednoznačně, aby se otrapové neměli na co vymlouvat. Pak snad konečně budeme mít na obou stranách jasno.
|
|
Autorka MICHAELA MARKSOVÁ-TOMINOVÁ se dlouhodobě zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou. Na tato témata přednáší, publikuje články, vystupuje v médiích. Nyní je na rodičovské s druhou dcerou.
