Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Navrch fuj, vespod huj

  0:43aktualizováno  0:43
Nedávno mě moji blízcí přátelé zkritizovali za to, jak vypadá můj byt. Že mám od psa okousané podlahové lišty, od kocoura podrápané dveře, a co tomu řeknou lidi.

Lucie Röslerová - Autorka už několik let přispívá svými fejetony a články o vztazích do nejprodávanějších českých magazínů pro ženy. Pracuje v oblasti public relations. Její oblíbený parfém je Gucci Envy vonící po drobných vinných kvítcích. | foto: Archiv autorky

Určitě si při revizi mé chýše všimli i toho, že není šest let malováno a závěsy v obýváku jsem ještě neprala ani jednou! Nejprve se mě to dotklo, ale pak mě zarazilo, že vlastně ani moc ne. Dříve bych se bývala studem zapýřila a možná i propadla. Vlastně co to povídám, dřív by se to nikdy nestalo!

Vždyť můj byt kdysi vypadal jako klícka. Z podlahy se dalo jíst a moje vyleštěná okna zářila do sídliště jako démanty. Dnes už jen poloslepě mžourají. V elektrických zásuvkách jsem pravidelně doplňovala vonné lahvičky s aromatem bílých květů (než jsem se dozvěděla, že jejich chemická vůně otravuje vzduch) a na zrcadle v koupelně nebyla nikdy ani kapička vody z oklepaných rukou. Dnes jsou na něm stříkance od pasty, protože přítel se pozoruje u čištění zubů (asi by si bez dívání vyčistil jiný otvor v obličeji).

Kdy se stala ta hanebná změna? Kdy nastal onen fatální bod zlomu, od kterého nemám potřebu řešit, že si – cituji své přátele – minimálně padesát procent lidí všimne, jak to tu vypadá?

Ve chvíli, kdy se ke mně nastěhoval chlapík s dvaceti kily dlouhých černých chlupů. Ne, není to yetti, ale výsledek je tentýž. Přivedl si s sebou psa.

Počátky našeho soužití byly bolestné. Zoufale jsem sledovala, jak pes po podlaze rozťapává vodu, která mu po napití crčí z tlamy.

Pes pije každé dvě hodiny, hádejte, jak často jsem brala do ruky mop? Ve finále jsem na psa neustále řvala, až si navykl plížit se kolem mě se staženým ocasem. Řvala jsem i na jeho pána – vlastně jsme se prvních pár měsíců jen hádali, jestli bude každé ráno luxovat z podlahy chuchvalce chlupů. Řekl, že jsem úchylná na pořádek, a neluxuje dodnes. Přátelé mi posledně radili, ať nepovolím, že si ho musím vychovat. Problém je v tom, že mě už nebaví začít každé ráno hádkou. Přijde mi to hloupé, to se s ním radši v klidu nasnídám.

Muž (neplést s manžel) mi však připravuje i jiné lahůdky. Kromě pocákaného umyvadla ještě opadané bláto z bot, ve kterých venčí psa, denně vlasy ve vaně, špinavé ponožky, s neúprosnou pravidelností každý večer uložené buď na můj kosmetický kufřík nebo konferenční stolek, a třešničkou na dortu se staly sedačka, zeď a závěsy postříkané inkoustem, když se snažil vydatným třepáním rozepsat modrou fixu. (Mimochodem s barvičkami na zdi jsme ještě neskončili, za dva tři roky očekávám kreativní útok našeho malého syna.)

Když jsem tak u přátel seděla v bezchybně půvabné kuchyni, bojovalo ve mně to staré puntičkářské já. Chtělo se mi slíbit, že okamžitě zjednám nápravu, protože jinak jsem vyčleněná ze společnosti slušných lidí, s nějakým divným novým já. Jenže k mému vlastnímu překvapení mi došlo, že je pro mě důležitější obsah než forma a že mě to naučil onen nepořádník, co ho mám doma. "No jo, to bys ale mohla říct i o oblečení a za chvíli chodit v pytli," nadhodil kamarád estét.

A proč vlastně ne? Ti nejlepší z nás si s pěkně ušitým pytlem klidně vystačí – takový dalajlama u Bosse jistě nikdy nebyl. Nakonec mi drahoušci prozradili svůj recept na štěstí: "Když uklidíme, sedneme si a koukáme, jak to tu máme hezký." A to mi zase přišlo bezva, že se spolu tak shodnou. Pak jsem je v duchu pohladila – jsou to bezvadný lidi – a vyrazila zpět do našeho squatu. Cestou mi došlo, jak moc mě ten můj chlap změnil. Má všechno, za co si ho můžu vážit, jen si zkrátka nepotrpí na pořádek. Holt asi člověk nemůže chtít všechno.

Kdybych si měla vybrat, tak myslím, že je lepší mít to HUJ vespod. Navrch na tom zas tolik nesejde. Musím se konečně smířit s tím, že můj byt už nikdy nebude klíckou a z podlahy nepůjde jíst. Ale to nevadí, stůl máme a já stejně v kleci žít nikdy nechtěla. Místo vůně bílých květů je tu dneska cítit psina, a to je dobře, protože sranda musí bejt – v tom se s tou zbývající půlkou svých známých, co na podlahové lišty nevzdechnou, nabeton shodneme.

AUTORKA LUCIE RÖSLEROVÁ
už několik let přispívá svými fejetony a články do nejprodávanějších českých magazínů pro ženy. Pracuje v oblasti public relations. Sama sebe považuje za pozitivního fatalistu – pro věc udělá to nejlepší a nechá to osudu. Není ale mystický fanatik, ke kartářkám nechodí. Na nastalé situace reaguje spontánně.

Autoři:




Nejčtenější

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

Houbové rizoto
Rostou? Tak honem do lesa! Tyhle recepty užijete nejen na chalupě

Uklidňující procházka lesem mnohdy vyústí ve sběračskou výpravu – zejména, když máte svoje tajná místečka a vezmete si s sebou košík. Co ale s houbovou úrodou?...  celý článek

Lake Bellová
Lake Bellová: Děti vychovávám tak, aby si vážily starých lidí

Herečka Lake Bellová (38) denně naráží na to, že si dnešní mládež neváží starších lidí. Své děti tak vede k tomu, aby ke starším lidem měly úctu. A hlavně po...  celý článek

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Příběh Jana: Setkání s první láskou po dvaceti letech mi změnilo život

Vždy u mě rozum vítězil nad srdcem. Tvrdě jsem na sobě pracoval, abych se dostal tam, kde jsem teď. Zakolísal jsem jen jednou, je to už 20 let, ale ustál jsem...  celý článek

Sedět jen doma? Kdepak, stále víc seniorů i na Vysočině bude aktivních.
Ve stáří nebude jen hůř. Osm pozitiv, která nás s věkem čekají

Bude už jen hůř, hekáme s přibývajícím věkem. I když žijeme pořád stejně, najednou nás bolí záda, koleno, kyčel a písmenka u návodů jsou čím dál rozmazanější....  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Pleťové masky v podobě smajlíků: roztomilé, nebo děsivé?
Pleťové masky v podobě smajlíků: roztomilé, nebo děsivé?

Že už jste toho v kosmetickém průmyslu viděli hodně? Novinkou jsou nyní plátýnkové masky s potiskem facebookových smajlí... celý článek

Jsem těhotná a partner mi zahnul. Přesto zůstávám
Jsem těhotná a partner mi zahnul. Přesto zůstávám

Jak se jiné ženy postavily k nevěře a co jim pomohlo.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.