Brečela jsem, že musím do děcáku, ale nakonec jsem ráda, říká Natálie

Před dvanácti lety odebraly úřady tehdy devítiletou Natálii Mikulovou z rodiny a umístily ji do dětského domova. „Vůbec jsem to nečekala, ale nakonec jsem byla ráda,“ řekla dnes jednadvacetiletá studentka v pořadu Kauza dne Rádia Impuls.

„Brečela jsem, protože to pro mě bylo nečekané, ale v konečném důsledku jsem byla ráda, protože ty problémy, které byly doma, tak pro mě nebyly dobré a do budoucna vím, že by to takhle nemohlo pokračovat, takže jsem byla potom ráda, že jsem byla v dětském domově,“ vyprávěla Natálie pro Rádio Impuls. | foto: Rádio Impuls

Jak se cítí devítileté děvče, když ho vezmou z jeho rodiny a umístí do dětského domova?
Překvapeně. Byla jsem zrovna na škole v přírodě a vůbec jsem to nečekala. Doma jsem samozřejmě prožívala problémy, ale na škole v přírodě jsem byla v pohodě a uklidněná. Najednou se tam objevila sociální pracovnice s mými sourozenci. Na jednu stranu jsem byla ráda, protože jsem viděla sestry, ale nevěděla jsem, co se bude dít. Brečela jsem samozřejmě v autě, protože to pro mě bylo nečekané, ale v konečném důsledku jsem byla ráda, protože podmínky doma nebyly dobré a do budoucna nešlo tak dál pokračovat, takže jsem nakonec byla ráda, že jsem se ocitla v dětském domově.

Byla jste v domově se všemi sourozenci?
Naštěstí se všemi sourozenci, takže to bylo úplně v pohodě a doteď máme krásný vztah.

Kolik vás je?
Čtyři jsme v dětském domově a nejmladší sestra je v pěstounské péči.

Proč vás rodičům odebrali?
Začalo to tak, že matka s otcem se rozvedli, když už jsme byla na světě já a sestra Denisa. Bydleli tehdy na Slovensku, ale máma pak odešla do České republiky ke své matce. Ta ji ale moc nepodporovala, takže se o nás musela starat sama a to nezvládala. Nedodělala školu a nešla pracovat. Občas za námi jednou za rok přijel taťka, pohádali se, pak se usmířili a z toho byli další sourozenci. Takhle to šlo pořád do kola. Matka neměla peníze, pak nás i fyzicky napadala, nedávala nám občas najíst, až si toho všimli sousedé a naše teta, které jsem se vždycky se sestrami svěřovaly. Ta zašla za sociální pracovnicí a začalo se jednat.

Nebylo možné, abyste šly k tetě?
Přemýšlela o tom, nedávno jsem se s ní o tom bavila, ale bála se toho, protože už nebyla nejmladší. Není snadné se postarat o čtyři děti.

Co bylo pro vás v dětském domově nejhorší?
Ze začátku to, že jsem byla bez matky. I když jsem k ní neměla moc hezký vztah, vyrůstala jsem s ní, je to moje mamka a najednou to byl nezvyk. Ale díky sestrám jsem to zvládala dobře. Držely jsme pořád spolu a věděly, že máme jen jedna druhou, takže v tom to bylo snazší oproti jiným dětem, které šly do dětského domova samy.

Jak to v domově chodí, děti fungují jako jedna skupina, anebo jsou z nich spíš partičky, které proti sobě válčí?
Jak kde a jak kdy, my měly dobrou skupinu osmi dětí, věkově všichni podobně, a i když jsme dělaly různé lumpárny, vztahy jsme měly mezi sebou hezké. Bylo to pořád jak někde na táboře v partě.

Jak probíhá moment, kdy opouštíte brány dětského domova?
To ještě zatím nevím, protože jsem tam pořád a mohu tam zůstat, dokud studuji. Chodím teď na vysokou školu a mám ještě pár let čas. Sama jsem zvědavá, jak to zvládnu. Hlavně si musím našetřit peníze, protože postavit se na vlastní nohy, když se nemůžete spoléhat na nikoho dalšího. Chtěl abych to zvládnout sama, takže teď chodím na brigády a snad ten odchod zvládnu. Vidím i u nás v dětském domově, že někteří odcházející se potýkají s problémy. Ale myslím, že když budu chtít, bude to v pohodě.

Kauza dne na Rádiu Impuls

Celý videorozhovor s Natálií Mikulovou, který vysílalo Rádi Impuls ve čtvrtek 8. 10., najdete zde.

Myslíte, že pomoc nebudete potřebovat?
Setkala jsem se s neziskovou organizací Nadání a dovednost, ve které jsem začala pomáhat. Mají různé projekty, pomáhají s tím, jak napsat životopis, jak zvládnout pracovní pohovor... Když mám možnost se podobného projektu zúčastnit, jdu do toho, protože pak je praxe snazší. Navážete kontakty a práci seženete líp, protože přes známé je to dnes jednodušší.

Přemýšlíte o tom, jaké to bude, až založíte vlastní rodinu?
Přemýšlím a těším se na to. Poučila jsem se z chyb, které dělala moje mamka. Vím, jak rodina vypadat nemá, a chci, aby se moje děti měly co nejlépe.

Stýkáte se s rodiči?
Ano a víc s matkou, k níž mám bližší vztah než k otci. Máma je psychicky nemocná, ale bere léky, tak už je na rozdíl od dřívějška klidnější. S otcem se vídám tak jednou ročně.

Nebojíte se partnerských vztahů?
Vůbec ne. Nějaké partnerské vztahy už mám za sebou a i teď mám přítele.

Jaké to je bydlet v dětském domově a mít přítele?
Mám na domově garsonku dohromady se sestrou, takže si připadám, jako kdybych už měla svůj jednopokojový byt a přítele si tam vodit můžu. Takže v pohodě, není to složité.

Posílila ta zkušenost z dětství vaše sourozenecké vztahy?
Určitě. Děkuju za to, že máme se sestrami fakt krásné vztahy a myslím si, že je to mimo jiné i díky tomu, co jsme prožily. Všechny jsme věděly, že máme jen sebe a musíme spoléhat na sebe navzájem, doteď to tak funguje.

Zůstanete pohromadě i potom, co opustíte brány dětského domova?
Věřím, že k sobě budeme mít pořád hodně blízko a budeme se pořád vídat. Já třeba teď studuji v Praze, ale každý víkend dojíždím domů na Moravu, kam mě to táhne, takže se nebojím toho, že bychom se odcizily.