Jako zmatená prvorodička jsem začala nesměle měřit intervaly mezi jednotlivými „podezřelými“ bolestmi a nechtěla jsem si přiznat, že právě končí jedna etapa mého života a začíná úplně nová a dosud nepoznaná.
JAK JSEM RODILA - VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
S manželem jsme si šli lehnout, měřili jsme a čekali. Stále častější kontrakce nás kolem jedné hodiny ranní donutily vydat se do zlínské porodnice.
Přivítání a celkový přístup personálu byl velice milý a příjemný, stahy nebyly dosud ještě příliš bolestivé, a tak mi pořád nějak nepřipadalo, že mě během následujících hodin čeká jedna z největších událostí mého života. Po vyšetření pan doktor konstatoval, že máme ještě čas a manžel odjel domů s tím, že hned ráno se za námi vrátí.
Během dopoledne kontrakce zesílily a převezli mě na porodní pokoj, kde se o mě celou dobu staral manžel. Neuvěřitelnou podporou byla pro mě jenom jeho přítomnost a nikdy nezapomenu na to, jak jsem byla šťastná, že mám komu mačkat ruku při stále silnějších bolestech.
Miminku chyběl kyslík
Porod postupoval pomalu a kvůli nutnosti sledovat stav miminka, kterému se nedařilo nejlépe, jsem tuto dobu prožívala téměř celou vleže. Plodová voda obsahovala smolku, porodní asistentka i doktoři nebyli stále spokojeni s výsledky monitoru a já jsem se začala trošku bát, aby bylo miminko v pořádku.
Po zavedení sondy k jeho tvářičce zjistil pan doktor, že trpí nedostatkem kyslíku a od této chvíle začal kolem mě obrovský, ale organizovaný spěch. Během pár okamžiků mě přichystali k převozu na sál a stihla jsem se jenom zeptat manžela, jestli tam bude. Odpověděl, že to bude dobré, ať se nebojím, v jeho očích jsem viděla obrovský strach, ale věřila jsem mu.
Od sestřičky, co mě vezla, jsem se dozvěděla, že jdu na císařský řez. Potom si vzpomínám, jak se mě na sále vyptávali na jména a poslední slova anestezioložky – Nebojte se, beruško, všechno bude dobré!
Probudila jsem se sama v pokoji a zažila jsem asi nejhorších pár minut nejistoty v životě. Když se ve dveřích objevil manžel a uslzený mi řekl: "Máme Vojtíška!" Mohla jsem jenom štěstím plakat. Hned mi Vojtíška přinesli a popsat pocity, když mi ho přiložili k prsu a poprvé jsem ho držela v náručí, je téměř nemožné. Pořád mi jenom tekly slzy a říkala jsem si, že mám u sebe dva chlapy, které miluju nejvíc na celém světě!
Od manžela jsem se později dozvěděla, že vše proběhlo opravdu během pár minut a první co ze sálu uslyšel byl Vojtíškův řev a konstatování sestřičky, že to byl jasný kluk..ti dělají vždycky problémy :o))
Se šnůrou kolem krku
Vojtík měl při porodu čtyřikrát omotanou pupeční šňůru kolem krku a jen díky včasnému zásahu ze strany lékařů se narodil úplně zdravý. I když jsem ho mohla vidět až asi hodinu a půl po narození, neubralo mi to ani trošku radosti a štěstí z toho, že je v pořádku.
Velkou úlevou pro mě také bylo to, že první chvilky po příchodu na svět prožil Vojtíšek s tatínkem a nebyl sám. Všichni tři jsme tento dosud nejzvláštnější den v životě zvládli na jedničku a zatím se nám stále daří pokračovat ve stejném duchu. Snad to tak zůstane co nejdéle!
Přeji všem nastávajícím maminkám tolik štěstí při porodu, kolik jsme ho měli my a hlavně pokud to jenom jde, mějte v tento výjimečný den u sebe manžela nebo někoho blízkého..jejich přítomnost je neocenitelná a sdílené chvilky štěstí po narození vašeho děťátka jsou tím nejkrásnějším, co můžete zažít!
