Náhradním matkám se v Česku narodí až stovka dětí. Zákony na ně nemyslí

  • 241
Surogátní mateřství je kvůli rostoucímu věku rodičů i problémech s plodností stále častější ve světě, ale i v Česku. Na úpravu této „služby“ neexistuje žádný zákon a náhradní matky i biologičtí rodiče se tak pohybují v šedé zóně a někdy i na hraně zákona.

V praxi náhradní mateřství vypadá tak, že do dělohy náhradní matky lékaři zavedou vajíčko biologické matky oplodněné biologickým otcem. Náhradní matka si za tuto službu nemůže vzít odměnu, ale pouze finanční kompenzaci za jídlo a náklady spojené s těhotenstvím a porodem. Po porodu se pak náhradní matka před soudem zřekne rodičovských práv ve prospěch biologických rodičů. Podle současných českých zákonů je totiž matkou žena, která dítě porodila, bez ohledu na původ vajíčka.

Vše na bázi důvěry

Páry, které potřebují náhradní matky, se ale nemohou spolehnout na nějaký registr nebo doporučení lékaře, náhradní matku si musí sehnat sami. Uchylují se proto často k inzerátům a celý složitý proces oplodnění, těhotenství a osvojení dítěte je založen pouze na důvěře obou stran. Jakákoliv smlouva nemá smysl, protože by podle našich zákonů stejně nebyla platná.

GLOSA: Duši neprodám

Ale cizí dítě vám za odměnu ráda porodím

Miminko7

„Na ministerstvu mi řekli, že se takto u nás ročně narodí asi 15 dětí. To se mi zdálo nesmyslné, protože jenom při přípravě svého dokumentu jsem s patnácti ženami já sama mluvila. Nyní, po jeho dokončení, bych to odhadla tak na stovku dětí ročně,“ líčí Eva Tomanová, režisérka dokumentu Duši neprodám. Tomanové se podařilo získat si důvěru náhradních matek i biologických rodičů, kteří běžně kontakt s médii odmítají a snaží se držet spíš v anonymitě.

„Mnohé z nich náhradní mateřství tají i před vlastní rodinou a sousedy. Vycpávají si tedy břicho, jako by přibývaly na váze, pak na nějakou dobu „zmizí“ a vrátí se s novorozencem,“ popisuje Tomanová běžnou praxi.

Náhradní matky

Jaké zkušenosti s náhradním mateřstvím mají uživatelky eMimino.cz?

Pro natáčení se jí nakonec podařilo přesvědčit tři surogátní matky, které se rozhodly o své zkušenosti a zážitky podělit. Energická Monika momentálně nosí již třetí dítě jako náhradní matka. Je svobodnou matkou pětileté Denisy, což je pro náhradní mateřství ideální. Svobodný rodinný stav ženy umožňuje, aby se biologický otec uvedl rovnou opravdu jako otec dítěte, což následně usnadní soudní jednání o jeho svěření do péče a následnou adopci jeho manželkou, biologickou matkou.

Monika bez okolků přizná, že kromě pomoci ostatním ji motivuje i finanční kompenzace, díky které toho ze svého omezeného rozpočtu může více dopřát svojí předškolní dceři a zároveň s ní může být doma. Podobnou motivaci přiznává i Renata, která již má dceru, syna i partnera. A přestože partner s tím příliš nesouhlasí, Renata se rozhodne stát se surogátní matkou a díky finanční kompenzaci nemusí pracovat a může se více věnovat svým dětem.

Co když nebude zdravé?

Po devíti měsících nošení holčičky pro další pár ovšem Renata tvrdě narazí na realitu. Porod proběhne v pořádku, ale lékaři u dívky konstatují, že má pravděpodobně Downův syndrom. Biologičtí rodiče pak nereagují zrovna podle Renatiných představ - čekají na výsledky lékařských vyšetření s tím, že až na jejich základě se rozhodnou, jestli si dítě nechají.

Renata celkem pochopitelně propadá zoufalství, že všechno trápení (včetně předchozího náhradního těhotenství, které skončilo samovolným potratem) a snažení bylo k ničemu. Pokud by se biologičtí rodiče k holčičce nehlásili, péče by tak s největší pravděpodobností byla na Renatě, protože v očích zákona je matkou právě ona.

Podobné případy se již odehrály v zahraničí - třeba když australský pár údajně odmítl jedno ze dvojčat, které pro něj odnosila thajská náhradní matka, když zjistili, že má Downův syndrom a vážnou srdeční vadu (více zde). V Renatině případě se nakonec naštěstí ukázalo, že šlo o planý poplach a novorozeně bylo po porodu jen oteklé. Biologičtí rodiče si tedy dítě nakonec podle plánu osvojili, Renatě ale zůstala pachuť a pochybnosti. Jak by mohli biologičtí rodiče odmítnout své dítě, o které podle svých slov tolik stojí?

Renatin příběh také naznačuje, že muži nemají vždycky pro náhradní mateřství svých partnerek pochopení. „Někteří z nich to chápou dokonce až jako nevěru. Jejich kamarádi tomu často taky nerozumí a ptají se jich, proč ženu těhotnou s cizím dítětem nevyhodí,“ prozrazuje některé reakce okolí režisérka Eva Tomanová.

Když se důvěra naruší

Nejdramatičtější je příběh pětadvacetileté Nikoly, která se pro náhradní mateřství rozhodla zejména z osobních důvodů. Rodina i okolnosti ji přiměly k interrupci, které následně velmi litovala. Rozhodla se svou chybu „odčinit“ dobrým skutkem a napadlo ji právě náhradní těhotenství. Pro oplodnění bylo nakonec použito i její vlastní vajíčko, vajíčka zamýšlené biologické matky podle lékařů nevyhovovala. Šok přišel až po porodu, když biologický otec Nikolu požádal, jestli by se o chlapečka nemohla ještě několik týdnů sama starat. Nikola svolila, i když věděla, že pro ni pak bude těžší se od dítěte odloučit.

„Starala jsem se o něj tak trochu jako robot, protože jsem se k němu nechtěla příliš citově upínat. Vážně jsem si myslela, že jim ho pak předám,“ popisuje. Jenže události nabraly další spád - manželský pár požádal o rozvod a matka byla odvezena na léčení ze závislosti na hypnotikách.

„Žádost o rozvod nepodáváte ze dne na den, problémy už museli mít dávno a nic mi neřekli. To samé platí pro tu závislost. Asi si mysleli, že dítě jim jako mávnutím proutku vyřeší jejich problémy, což je nesmysl a hlavně strašně nezodpovědné,“ vysvětluje Nikola, proč se nakonec rozhodla syna se nevzdat a naopak bojovat o svá mateřská práva. Syna má dnes ve své péči, s biologickým otcem se vídá ob víkend. Ale stále spolu bojují u soudů, které mají rozhodnout o chlapcově budoucnosti.

, pro iDNES.cz