Největší z fyziků Albert Einstein se naučil číst až v deseti letech. Spisovatel Raymond Chandler vydal svůj první román, když mu bylo 51, a architekt Frank Lloyd Wright dokončil podobu svého mistrovského díla, Muzea Solomona Guggenheima v New Yorku, ve věku osmdesáti let.
Sice se všeobecně tvrdí, že tahle společnost přeje jen dynamickému mládí, ale pravda to tak úplně není. Zkušenosti ničím nenahradíš a mládí někdy víc sní, než ví, jak na to. A tak je to taky v pořádku. Největší překážkou v úspěchu starších lidí není to, že by je mladí nepustili dopředu, ale jsou to obavy, rezignace a hranice, které si nastavěli ve svých hlavách sami.
Hon za rychlými a pokud možno ranými úspěchy začíná s prominutím v dětských plínkách. Maminky na mateřské jsou pyšné na každý měsíc, o který předběhne jejich dítě celostátní "nočníkový průměr". Dětské manuály a chytré knihy jsou takových milníků plné. Tvrdí, že existuje ten správný věk, kdy má dítě začít chodit, mluvit, plavat.
Pyšná na to, že moje děti obecně vypsaným termínům vyhověly, jsem litovala kamarádku, jejíž syn ve čtvrté třídě mateřské školy ještě nečetl (ano, jsem oběť příruček). Jenže o prázdninách před základní školou objevil malý Marek abecedu rychlostí stíhačky a dnes si doma pro radost čte tlusté encyklopedie.
Asi neznáte moc patnáctiletých, kteří by se nemohli odtrhnout od svého dudlíku, ale kolem dvou let se jejich rodiče pravděpodobně hroutili z toho, že mimi ne a ne odevzdat dudu Mikulášovi, když sousedovic batole to udělalo před rokem. Něco je ale vždycky za něco. Vzpomeňte si na Mozarta. Jak rychle zazářil, tak rychle vyhořel.
Nový život kdykoliv
Lidé dosahují pozdních úspěchů z nejrůznějších důvodů. Ženy třeba odkládají kariéru kvůli péči o děti a zapomínají na své zájmy a koníčky kvůli zájmům manžela. K tomu, co v životě chtěly vždycky dělat, se pak vracejí, když děti odrostou nebo když manžel odejde v žáru druhé mízy plodit další děti s mladší ženou. A někdy není potřeba žádné tragédie - prostě jen dozrál čas na novou práci nebo životní etapu.
Jana pracovala velmi dlouho jako supervýkonná produkční v České televizi. V šestačtyřiceti jí nervní a adrenalinové prostředí přestalo vyhovovat a ona se profesionálně vrhla na jógu, kterou měla dlouhá léta jako koníčka. Dnes pracuje jako cvičitelka ve dvou studiích a k tomu navštěvuje kurzy kreslení a keramiky. "Jóga mi dává klid a dobrý pocit po těle a díky výtvarničení můžu něco tvořit rukama, což mi celý život chybělo. Vůbec nelituju toho, že už nepracuju v televizi, svoji slávu jsem si užila. Patřilo to k mému mladšímu a aktivnímu já, teď miluju to, co právě dělám."
Milada chtěla vždycky pracovat jako překladatelka, protože díky tureckému tatínkovi mluvila dobře turecky. Neměla ale nikdy to sebevědomí někam se přihlásit. Když jí dorostly děti, se kterými byla dlouho doma, dodělala si v turečtině zkoušky a dnes překládá a pracuje jako průvodkyně zájezdů do Istanbulu.
"Je mi skoro padesát a díky nové práci už nemám pocit, že mi krní mozek. Mám mnohem lepší sebevědomí, než když jsem byla mladší, a moje děti mají samostatnou a energií nabitou maminku, která už o sobě neříká, že je stará a zůstane jim na krku."
Starý mozek novým kouskům naučíš
Když sháníme pro děti jazykové kurzy a základní školy, všude se mluví o tom, že mozek se nejlépe učí jako mladý a že co do něj nenasypete tak do deseti let, to už se tam neuchytí. Ženy jako Milada a Jana jsou živým důkazem toho, že to není pravda. Podle nových průzkumů neurologové zjistili, že mozek je zhruba v rozpětí od 35 do 60 let mnohem flexibilnější, než si doposud mysleli. Mírně se sice zhoršuje krátkodobá paměť (Co jsem to měla koupit? Pro co jsem to vlastně šla do sklepa?), ale lépe tvoří spojení mezi už zažitými vědomostmi. Díky tomu lépe chápeme souvislosti a vyvozujeme nové závěry.
Neurolog George Bartzokis z Kalifornské univerzity tvrdí, že ve středním věku máme největší schopnost naplno využít všechny informace, které jsme do mozku vložili. "Neumíme sice přijímat stejné množství nových impulzů, jako když nám bylo dvacet, ale to, co máme, dokážeme lépe využít v každodenním životě. A to je moudrost na biologické úrovni."
Na stejné univerzitě sledovali po 40 let skupinu žen, díky kterým došli k překvapivým výsledkům. Nejlepší schopnost zdůvodňování a argumentace vykazovaly ženy mezi čtyřicátým a šedesátým rokem věku a nejlépe zvážit protichůdné informace a vyvodit z nich závěry byly schopné mezi 50. a 60. rokem.
Proč nás to tak překvapuje, když kanadský psychoanalytik Elliot Jacques, autor pojmu "krize středního věku", tvrdil už v roce 1965, že kvalita kreativní práce se ve středním věku prohlubuje a my jsme schopni uvažovat více do hloubky?
Protože některé věkové milníky diktující, co bychom měli dokázat a v kolika letech, pocházejí z dob, kdy lidé umírali mnohem mladší a měli na všechno méně času.
Pozdní starty, vysoké cíle
Herečka Helen Mirren, jejíž fotky a úspěchy si můžete prohlédnout v úvodu tohoto článku, je jasným důkazem toho, že nikdy není na nic pozdě. Za režiséra Taylora Hackforda se vdala ve dvaapadesáti letech a svého prvního Oscara vyhrála v jednašedesáti. A upřímně, slyšel jste o ní někdo, než vzala roli anglické královny Alžběty ve stejnojmenném filmu? Většina z nás asi ne. Její chvíle přišla "pozdě", ale přece a štěstí v tu chvíli přálo připravené dámě.
Spisovatelka Helen Fielding, která románem o Bridget Jones stvořila fenomén svobodné třicítky, napsala svůj bestseller před čtyřicítkou a své první dítě porodila v pětačtyřiceti. Pozdní mateřství je mimochodem šancí, kterou nám dala moderní medicína, a když se to nepřehání a děti nerodí důchodkyně, je to jeden z nejkrásnějších výdobytků vědy v novém tisíciletí.
A poučným příkladem je i vzteklý "četník" Louis de Funes. Vyhodili ho z každé školy, do které chodil, a to za rvačky, nebo dokonce žhářství. Dlouho si neudržel ani žádné pořádné zaměstnání. Až před třicítkou se zapsal do hereckých kurzů a jeho první roličky se často odehrávaly zády ke kameře a v řádu vteřin. Jeho velký úspěch přišel, když mu bylo pětačtyřicet, v bláznivé divadelní komedii Oscar od Clauda Magniera. Až tehdy vystřelila k hereckému nebi hvězda malého žlučovitého mužíčka, o kterém Jean Marais výstižně řekl, že "jeho talent je založen na vzteklosti a špatné náladě".
A poslední příklad, tentokrát z domova, je spisovatelka Květa Legátová, která uveřejnila svůj nejúspěšnější román Jozova Hanule, když jí bylo 83 let.
Můžete, ale nemusíte
To, že se životní vrchol posunul vývojem společnosti skoro až k šedesátce, ale neznamená, že by každý z nás po čtyřicítce musel prásknout se svou prací, najít si novou nebo se zapsat na kurzy břišních tanců či vaření specialit z brouků a larev. Znamená to jen, že můžeme, pokud chceme.
Můžeme mít za jeden život dvě kariéry, které spolu dokonce nemusejí mít nic společného. Můžeme začít znovu a někde jinde, nebo se můžeme velkým obloukem vrátit ke koníčkům, které jsme odhodili po základní škole. Třeba jako se Jana vrátila ke keramice: "Vždycky mě bavilo patlat se v hlíně a tvořit prostorové umění. Ale až teď vím přesně, co chci udělat a jak to má vypadat. Nakoupila jsem si knihy o staré keramice, třeba etruské, a dělám kopie dávných džbánů a mís. V kurzech jsem sice nejstarší, dokonce starší než instruktorka, ale bez přehánění můžu říct, že postupuju nejrychleji."
Což neznamená, že je něco špatného na tom, ulehnout v důchodu spokojeně na kanape a nečinně sledovat televizní seriály nebo luštit křížovky na čas. Koneckonců si takový odpočinek po desítkách let v pracovním procesu zasloužíme, ale je něco inspirativního na vědomí, že nikdy není pozdě na nové začátky.
Kdysi jsem v nějakém rozhlasovém pořadu slyšela říkat dámu, která právě oslavila sté narozeniny, hezkou věc: "Kdybych věděla, že se dožiju sta let, zapsala bych se první den důchodu do houslí. Představte si, že teď už bych na ně hrála čtyřicet let."
