Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Muži své emoce ignorují, ženy se v nich ztrácejí, tvrdí odborníci

  • 38
Vztahy stojí na emocích. Neschopnost je projevovat znamená problém navázat i udržet vztah. Kdo by v přítomnosti ledové kostky roztál? Někdo vztahy sice navazuje, ale ve výběru partnera opakuje stále stejný špatný vzorec. Lze s tím něco dělat?

Marcela (32) na vztahy nemá štěstí. S pár kluky už chodila. Domnívala se dokonce, že má vážnou známost. Přítel ji však nakonec opustil. Když se ho ptala na důvod, řekl, že mu vadila její odměřenost a neschopnost se odvázat. Odvázal se tedy sám, s její kamarádkou, a už u ní zůstal.

Jste závislí na lásce?

Ilustrační snímek

Marcela tím utržila další ránu do svého již tak bolavého nitra. Že je něco v nepořádku, ví dávno. Nikdy neuměla skákat nadšením, uronit před někým slzu, dokonce ani vřele potřást rukou. V minulém zaměstnání za to dostala přezdívku Leklá ryba. Nelíbilo se jí to, ale měla snad někomu vysvětlovat, proč to tak je? Že doma u rodičů vládl chlad, otec je brzy opustil, matka natrvalo zahořkla a nedávala dětem žádnou něhu?

Jana (44) je sice dobře vdaná, má pozorného manžela a roztomilého syna, přesto se svým životem není spokojená. Chybí jí to, co vídá ve filmech: romantická vyznání lásky, vášeň, bouřlivé city. Pořídila si již několik milenců, ale ani ti její problém neodstranili. Naopak. Po schůzkách s nimi cítila ještě větší prázdnotu. „Tolik citu, kolik bych potřebovala, mi ještě nikdo nedal a zřejmě nikdy nedá,“ konstatuje hořce. „Čím víc pro něj hořím, tím menší má o mě zájem, a tak je to vždycky...“

Podobně jako Marcela nebo Jana jsou na tom miliony lidí. Jejich emoce živoří nebo se vybíjejí nežádoucím směrem, oni tím trpí, ale neumějí to změnit. Jde o fenomén tak rozšířený, že se jím v současné době zabývá čím dál tím více odborníků.

Pět příznaků, že je partner emočně labilní

Ilustrační snímek

V sousedním Německu na to dokonce vznikla škola. V Berlíně ji v roce 2008 založil docent Martin Rubeau, terapeut a psycholog s vlastní praxí, který dlouhodobě pobýval v thajských klášterech, zabývá se gestaltterapií a terapií rozhovorem. „Zjistil jsem sám u sebe, jak je důležité být se svými pocity v pohodě, mít dobrý a živý kontakt se sebou samotným. Proto moje skupiny běží už pár let pod pojmem Škola pocitů,“ říká o své práci.

V jeho týmu působí i párový terapeut Wolf Kirchmann. Vyhledávají ho lidé nespokojení, nešťastní nebo ti, kteří se cítí osaměle. Cvičením a rozhovory, pomocí nichž nahlížejí do osudů jiných osob, se učí chápat různé úrovně emocí. Terapeut je ve skupině povzbuzuje, aby se svými emocemi navázali kontakt.

Emoce nelžou, jen často nevíme, co je vyvolalo

Lze věřit tomu, co cítím? Wolf Kirchmann říká v rozhovoru pro seznamku ElitePartner, že ano. Čemu jinému by člověk mohl věřit lépe než tomu, co on sám cítí? Jenže samotná emoce, pociťovaná v něčí přítomnosti, se nemusí vztahovat na dotyčnou osobu, ale třeba na vzpomínku, kterou tato osoba vyvolala. Navzdory tomu mají podle něj pocity při setkáních důležitou funkci „ukazatele cesty“.

Je ovšem otázkou, zda je možné člověka naučit řídit své emoce. K tomu se Kirchmann vyjadřuje rezervovaně. Tvrdí, že vyhrotíme-li typizaci mužů a žen, mívají muži často potíže navázat kontakt se svými emocemi, zatímco u žen zase vládne tendence se ve svých emocích ztrácet. Ocitají se tak v roli obětí.

Proč právě do něj, do ní...?

Proč se někdo zamiluje právě určité konkrétní osoby, to nikdo neví. Všichni samozřejmě máme v hlavě vzory, schéma výběru partnera. Pro některou ženu to může to být muž v obleku, protože jí připomíná otce, jehož přítomnost jí dávala pocit domova.

Takovéhle obrazy můžou být ale klamné, podotýká Kirchmann a líčí vlastní zážitek, kdy v kavárně spatřil nádhernou ženu a pomyslel si „wow“...jenže dotyčné pak zazvonil mobil, začala mluvit a kouzlo bylo to tam.

Při hledání velké lásky bychom měli znát své emoční vzory

Zůstáváme své individuální cílové skupině na emoční úrovni věrni? Hledáme podvědomě u druhého to, co nám bylo důvěrně známé v době našeho dětství, abychom se s tím vyrovnali? Ano, možná je to odpověď na otázku, proč nás vůbec nějaká vlastnost oslovila a my jsme se zamilovali.

Kirchmann se denně setkává s páry, které poznal jako ideální dvojice, po deseti letech ale vězí v krizi a najednou zjišťují, že nemají jinou možnost, než se svým vzorům postavit. Život nás nechává zvolit si partnera, který znamená zároveň úkol, muset růst a postavit se vlastním nedokonalostem.

Můžeme při výběru partnera změnit svou „cílovou skupinu“ a kontrolovat svoje emoce?

Ano, jistě, tvrdí odborníci, ale s tou kontrolou se to nesmí přehánět. „To, zda někdo čte stejně rád detektivky jako já,“ říká terapeut, „nemusí mít nutně vliv na pocit, který mám nebo nemám, když ho potkám. Pak přijde někdo, kdo vůbec neodpovídá mému ideálu – a přesto to zajiskří.“

Jsou to právě pocity, co hledáme u milovaného člověka: moci ho milovat a cítit se milován. Velikost prsou, výška, povolání nebo hobby jsou vedlejší, jakmile v nás někdo umí tyto pocity vyvolat.

Ovšem zajímavější než to, že někdo cítí zranění, zradu nebo nespravedlnost, je, proč to cítí. Jenže Kirchmann se domnívá, že si příliš často myslíme, že za to může ten druhý.

Střídání partnerů není řešení

Proč? Necháme-li problémy nezpracované a jen střídáme partnery, tytéž úkoly nás dříve či později dostihnou, říká terapeut. Mnoho párů za ním přichází s přáním, aby jejich partnera změnil.

Jednou ho o radu prosil šedesátník, počtvrté ženatý. Terapeut chtěl vědět, jestli se jeho manželský problém vyskytl už v dřívějších vztazích. Pán rozpačitě přikývl a pak se rezignovaně zeptal, jestli to neměl zpracovat už se svou první ženou. Kirchmann odpověděl - ano i ne. Tehdy byl totiž ještě pevně přesvědčen, že chyba je na straně manželky. A dokud si tohle někdo myslí, nemůže nic změnit.

Ty nešťastné vzorce....

Ke vzorcům, které ovlivňují náš výběr partnera, se vyjadřuje i německá psycholožka Lisa Fischbachová, která se ptá, proč nejsme schopni uhnout ze vzorců, přestože jsme pak nešťastní?

„Jestliže neurotické obavy zůstanou nevědomé, nutí nás k opakování. Pokud jsme v dětství udělali špatné zkušenosti se vztahy, jako dospělí pak máme omezenou vztahovou kompetenci. Proto reagujeme zklamáním, místo abychom převzali kontrolu,“ tvrdí Fischbachová a nabádá k bilanci: Jaké strachy a pocity vztah provázely? Jaké byly základní konflikty? I důvody rozchodu o něčem svědčí. Probíhaly rozchody podobně? Jaké charakterové vlastnosti mají vaši partneři? Čím je pro vás člověk zajímavý? Chováním nebo je jeho přitažlivost dána spíš vnějšími znaky? Prozkoumáte-li tato kritéria, odhalíte, jaké vzorce valnou měrou ovlivňují vaši volbu partnera.

Je to otázka nastavení mozku

Také podle českého kouče Aleše Kaliny ovlivňuje špatné nastavení mozku všechny oblasti života, pochopitelně i výběr partnera. Na svých webových stránkách uvádí případy osob, jimž chybné nastavení dělalo ze života peklo: opakované vztahy s alkoholikem, ženu - novodobou služku, která si navzdory úzkostlivému pořádku (či právě proto) partnera neudržela, a ženu, která pokaždé stejně skončila u tyrana, byť tak zpočátku nevypadal.

„Lidé na setkáních, kam přicházejí řešit své vztahové problémy, se mnou sdílejí až neuvěřitelné historky. Vyprávějí mi, jak se zařekli, že určitý typ partnera již nechtějí ani vidět, a zanedlouho skončili se stejným v jedné domácnosti,“ tvrdí kouč.

Při seznámení rozhoduje podobnost nebo emoční nastavení

První rande (ilustrační foto)

Důvodem toho, proč nežijeme takový život či vztah, jaký bychom si přáli, spočívá podle něj v tom že nedoceňujeme sílu svého mozku, podléháme například tomu, co o nás řekly blízké osoby. Žijeme podle toho, co máme zapsáno v podvědomí. To však lze změnit...

„Co si zapíšeme do hlavy, se bude dít i nadále. Kdo si během života zapsal, že se nemůže na nikoho spolehnout, tak si najde partnera, na kterého se jen stěží bude spoléhat. Kdo si zapsal, že není důležitý, ten si najde partnera, který ho bude považovat za nedůležitého. Kdo se jako dítě cítil opuštěný, najde si partnera, který ho opustí. Kdo si zapsal, že musí vždy uspokojit své okolí, tak si najde partnera, který nebude mít nikdy dost,“ uvažuje Kalina a dodává, že opakujeme naše staré vzorce tak dlouho, dokud je neobjevíme a nezměníme ve svůj prospěch.

Pokud tedy právě ani vy nežijete tak, jak byste chtěli, mají pro vás odborníci dobrou zprávu: lze s tím něco dělat. Chceme-li se opravdu změnit, nezbývá než pustit se do sice zdlouhavé, zato ale užitečné a smysluplné práce - práce na sobě.

, pro iDNES.cz