Ona
Hana Vidrmanová

Hana Vidrmanová | foto: Petra Pikkelová

Muži si někdy moc dovolují, tvrdí slečna prorektorka

  • 706
Když byla na gymnáziu a později na vysoké škole, předváděla na přehlídkových molech oblečení. Teď je Haně Vidrmanové sedmadvacet let a v červnu se na soukromé Anglo-americké vysoké škole v Praze stala prorektorkou. V Česku je nejmladší ženou, která takového postu dosáhla.

Když se řekne prorektorka, většina si představí dámu v letech a šedivých šatech. Jak na vás reagují lidé?

Často jsou překvapení z mého vzhledu i pozice. A pro některé je to natolik neobvyklé, že je to nutí k určitým typům komentářů.

K jakým třeba?

Když jsem pracovala v Americe, bylo podstatné to, co člověk umí, aniž by se někdo podivoval nad věkem nebo vzhledem. Nikdy by se nestalo, že by mi někdo na jednání řekl: "Slečno, vy máte krásné oči, to jsem rád, že nám tady prezentujete." Tohle tam neexistuje, zatímco tady občas podobné komentáře slyším. Ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju. Prostě to tak je.

Vadí vám, když někdo řekne, že vám to sluší?

Je třeba v tom dělat rozdíl. Pochvala mi vůbec nevadí, jsem za ni ráda a v soukromém životě ji vyhledávám. A jako každá žena si o ni někdy i nepřímo řeknu. Ale pokud je to v pracovním prostředí, tak tam to nemá co dělat. Nedávno mi přišel do pracovního mailu dopis od muže. Začínal pozdravem "ahoj", aniž by mě oslovil. Sdělil mi, že ho zaujala moje fotografie v novinách a co všechno se o mně na internetu dozvěděl. Dopis pokračoval ve velmi familiérním duchu a závěr byl, že by mě rád více poznal.

Hana Vidrmanová

Naučila jste se na podobné věci reagovat?

Pořád se učím. Nemám univerzální lék, jak s tím zacházet. Ne vždy člověk může otevřeně někomu říct, co si o něm myslí. Někdy podobné komentáře přecházím, někdy se ohradím, někdy udělám vtip v podobném duchu, aby si ten člověk uvědomil, kde jsou hranice. Ale musím říct, že čím dál častěji zvládám se ohrazovat.

Jak jste reagovala na zmíněný e-mail?

Dohodli jsme se s rektorem školy a napsali oficiální mail dotyčnému i jeho nadřízenému v tom smyslu, že něco takového považujeme za neetické a neprofesionální. Situace byla o to absurdnější, že ten muž pracuje v mezinárodní právnické firmě. Dokonce psal z pracovního mailu.

Co vám odepsali?

Vůbec nic. Ani on, ani jeho nadřízený nereagovali. Nedočkali jsme se ani omluvy.

Jaký typ mužů si k vám tyhle věci dovolí?

Většinou Češi a ti směrem na východ od nás. Musím říct, že tam úroveň profesionálního chování klesá. Podobné věci se stávají i v Itálii, ale nikdo by se takhle nechoval na oficiálním jednání. Je normální, že mi někdo formou lichotky něco řekne, ale vždy už je to na osobní úrovni, když se s tím člověkem více znám a vztah je více osobní.

Proč si to podle vás někteří muži dovolují i v pracovním prostředí?

Nevím, možná proto, že si to ženy nechají líbit. Když dítě sahá, kam nemá, nebo říká, co nemá, tak ho na to několikrát upozorníte a je šance, že pak už to neudělá. My ženy se asi málo staráme o svůj osobní prostor, pouštíme si muže příliš daleko. Nechci vyhlašovat žádnou genderovou válku, mám muže ráda a je inspirující s nimi pracovat, protože mají jiný způsob myšlení, ale jako my si k nim nedovolujeme určité typy věcí, tak by si je neměli dovolovat oni k nám.

Vypadáte jako jedna ze studentek školy. Jak vás berou zdejší studenti?

Když jsem ve škole začínala, nevěděli, zda tam pracuji, nebo studuji. Teď už se těším, až od září začnu učit. Uvidíme, jak mě studenti budou brát. Doufám, že dobře. Budu učit o pražské architektuře a umění, takže spolu strávíme hodně času v terénu.

Jak jste se dostala sem na školu?

Dala jsem si inzerát s životopisem na internet a téměř vzápětí se mi ozval náš rektor. Přišla jsem na rozhovor, domluvili jsme si podmínky a já nastoupila.

Sedíme v kanceláři, kde jsou zatím dva stoly. Budete mít jako prorektorka svoji vlastní kancelář?

Zatím jsem v kanceláři s kvestorkou. Do budoucna uvidíme.

Co vás napadlo, když jste se dozvěděla, že se stanete prorektorkou?

Bylo to hodně velké překvapení. Přemýšlela jsem, zda to zvládnu, že jde o zodpovědnou funkci a jestli na to nejsem příliš mladá. Ale pak jsem si řekla, že někdo musí být první, a pokud tu práci budu dělat stejně poctivě a pořádně jako doteď, tak to zvládnu.

Hana Vidrmanová

Mohla jste tuhle funkci vůbec odmítnout?

Samozřejmě. Člověk může odmítnout leccos, ale určité příležitosti přijdou jen jednou za život. Myslím si, že zkusit a případně neuspět je lepší než odmítnout šanci úplně a pak si to možná po zbytek života vyčítat.

Jak se dívali vaši kolegové na to, že jste tak mladá a už jste dosáhla takového postavení?

Na to se musíte zeptat jich.

Cítíte z jejich strany nějakou změnu?

Ne. Určitě jsem se nesetkala s žádnou negativní reakcí. Jsme škola, která funguje jako dobře prosperující společnost. Není to tak, že by se tu dlouhá léta čekalo na postup. Jsme jiný typ vysoké školy než státní, kde jsou časové horizonty k dosažení takového postavení úplně jiné. U nás jsou možné takové věci, které by se na státní škole nestaly, na druhou stranu ale nic není zadarmo a vše musí být podloženo konkrétními výsledky.

Co máte na starosti jako prorektorka pro rozvoj školy?

Budování strategických partnerství a prezentaci školy na nejvyšší úrovni. Mým úkolem je dívat se kolem sebe, hledat a navazovat nové kontakty, ze kterých by vyrostla zajímavá spolupráce nebo partnerství. Patří k tomu také reprezentace školy na mezinárodních veletrzích, návštěvy zahraničních univerzit nebo přítomnost na společenských akcích tady v Praze.

Jaký je tady hlavní vyučovací jazyk?

Vyučuje se tu jenom v angličtině.

Takže mluvíte většinu dne anglicky?

Záleží na dni, ale může se to stát.

Kolik se tu platí školné?

U nás se platí za předmět, a ne za dobu studia. Každý si tak může zvolit tempo, jaké mu vyhovuje. Bakalářské studium vyjde celkově zhruba na 300 tisíc korun, následné magisterské na více než 200 tisíc korun.

To není zrovna málo.

Není, ale naši studenti se uplatňují snáz než klasický absolvent české vysoké školy, ať už veřejné nebo soukromé, protože mají plynulou angličtinu, mají v sobě dravost a jsou zdravě sebevědomí díky odlišnému způsobu vyučování a nárokům na studenty. U nás se vyučuje interaktivním způsobem, klade se důraz na jednotlivce. Studenti hodně diskutují, píšou eseje a pracují v týmech. Jsou tak neustále motivováni k tomu, aby si vytvářeli své vlastní postoje a názory. Samozřejmostí je partnerský vztah s vyučujícími. Mohu říci, že naše škola produkuje skutečné profesionály.

A jak se to pozná?

Z pohledu úspěšnosti absolventů na pracovním trhu a při dalším studiu je naše vysoká škola v České republice na absolutní špičce. Když si vzpomenu na sebe po skončení vysoké školy, neměla jsem skoro žádné profesionální sebevědomí v oboru. Necítila jsem se moc připravená ani psychicky, i když jsem měla pracovní zkušenosti ze zahraničí. Tohle se našim studentům nestane. Už během studia mají jednu nohu namočenou do reality tím, že chodí do firem, kde v rámci výuky pracují, a zjišťují, že je o ně zájem.

Musíte v novém postavení jako prorektorka chodit v nějakém předepsaném oblečení?

Musím mít business dress code, ale přiznám se, že si ho trochu upravuju. Ke kalhotovému kostýmu si vezmu třeba conversky. Ve volném čase se oblékám úplně jinak. Mám ráda džíny, bavlněná trika, boty bez podpatků, miluju klobouky, barety a různé čepice a v létě ráda nosím vzdušné šaty. Mám také několik paruk. Baví mě měnit vzhled.

Jaké jste měla na základní škole známky? Předpokládám, že samé jedničky.

Do sedmé třídy jsem chodila na základní školu v Kostelci nad Černými lesy. Měla jsem jedničky. Pak jsem šla na soukromé gymnázium v Říčanech, kde už sem tam nějaká dvojka byla.

Byla jste zlobivé dítě, nebo klidné a tiché?

Tiché. Měla jsem krátké vlasy a vypadala jako kluk, což bylo dáno i tím, že jsem hodně podobná tátovi. Do třetí třídy jsem s tím docela bojovala, protože si mě často pletli s klukem. Jeden soused mi s oblibou říkal Ládíku, což se mi moc nelíbilo. Nechala jsem si proto narůst delší vlasy. Byla jsem hrozně stydlivá. Přitom už tehdy jsem byla pečlivá, až perfekcionistka, což je ve spoustě profesí dobře, ale někdy to pořádně komplikuje život.

V čem to komplikuje život vám?

Kdybych nebyla takový perfekcionista, mohla bych se radovat z úspěchů častěji a mnohem více. Takhle se o radost občas připravím tím, že si řeknu: "Mohla jsem to udělat líp." Říkám si, že člověk na sebe musí být trošku hodnější, protože pak se rozhlédne a říká si, že dělat věci perfektně a být perfektní je jedna věc, ale užívat si života a dělat věci tak, aby se i ti kolem cítili dobře, je druhá věc. Musí se najít nějaký kompromis.

S tímhle přístupem s vámi asi není zrovna lehké vyjít.

Já myslím, že snad ano. Samozřejmě, že tyhle věci neuplatňuji pořád a paušálně. Jedna věc je studium a práce, soukromý život a volný čas je něco jiného.

V soukromí taková nejste?

No, někdy to i tam je znát (směje se).

Stála jste někdy před rozhodnutím, jestli dělat kariéru jako modelka, nebo studovat gymnázium?

Ano. Při rozhodování pomohly dvě věci. Jednak jsem poměrně introvertní a v šestnácti letech jsem se ještě hodně styděla, což byla velká brzda, i když mě cesta do velkého světa lákala. A pak k tomu přispěli i rodiče, kteří řekli, že na prvním místě je škola.

Nemrzelo vás to někdy?

Nemůžu říct, že vůbec, ale dnes rozhodně ne. K modelingu jsem se vrátila na vysoké škole. Zjistila jsem, o čem to je, co mi to může dát, a zjistila jsem, že se tomu nemůžu věnovat naplno, že na vrcholovou kariéru už ve dvaceti bylo trochu pozdě. Modeling by mě neuspokojoval.

Proč?

Je to určitě hezká práce, díky které jsem mohla procestovat kus světa, ale v tu samou dobu jsem již zároveň navrhovala motivy na ručně malované látky v Itálii a učila v kurzech angličtinu, kde jsem byla sama za sebe. Mohla jsem někomu něco předávat a to mi vyhovovalo víc.

Proč jste tedy po vysoké škole nešla učit?

Než jsem měla čas tyhle úvahy vůbec začít, vycestovala jsem ze země. Po škole jsem nevěděla, co se sebou. Odjela jsem s tím, že si srovnám v hlavě, co vůbec chci dělat, co ze mě bude. Najednou jsem měla takový pocit zodpovědnosti, že končí škola, má přijít životní rozhodnutí a já vlastně nevím, co chci. Přes kamarádku ze střední školy, která pracuje v charitativní organizaci Adra, jsem jela na Srí Lanku. Chtěla jsem pomoci tam, kde to bylo potřeba. Pomáhala jsem zmapovat aktuální stav charitativních projektů pro obnovu po tsunami a také jsem učila výtvarnou výchovu na základní škole, která byla postavena za peníze lidí z Česka.

Ujasnila jste si, co chcete dělat?

Byla jsem přesvědčená, že je ještě příliš brzy nastoupit do "normálního" zaměstnání, že nechci dělat to, co začali dělat jiní lidé kolem mě, provdat se, vzít si hypotéku a nastoupit do práce, kde bych měla pět týdnů dovolené. Tak jsem odjela se svým tehdejším přítelem do Ameriky.

A tam jste dělala co?

Pracovala jsem jako marketingová manažerka ve firmě v Silicon Valley. Mým úkolem bylo vysvětlit klientům přednosti inovační technologie bezpečného přenosu a ochrany dat. Tehdy mi hodně pomohla pedagogika a schopnost vysvětlovat lidem složité věci jednoduše. Strávila jsem tam rok.

Proč jste nakonec odešla?

Byla to souhra několika faktorů a přiznám se, že se mi začalo i stýskat po rodině a Čechách. Rozhodla jsem se, že se vrátím domů. S firmou jsem dál určitou dobu spolupracovala z Česka, vrátila jsem se k navrhování látek pro italskou módní značku v Miláně a hlavně jsem si začala dělat doktorát.

Čemu vás naučila cizina?

Samostatnosti. A teď to bude znít jako klišé, ale také tomu, že když člověk hodně chce a věří si, může dosáhnout třeba až na hvězdy. Opravdu tomu věřím. Když chci něco dokázat, neřeším, jestli to půjde, ale jak to udělat, aby to šlo. V Americe jsem ale také poznala, že pracovní etiku a morálku tam mají dotaženou až ad absurdum. Měla jsem malou kancelář s nadřízeným, kde byly pouze dva stoly. Jednou přišel nový kolega, který se ptal, kam si má sednout. Jako vtip jsem prohodila něco v tom smyslu: "Když bude nejhůř, vem si můj stůl a já si ti sednu na klín." On zkameněl, podíval se na mě, na šéfa a odešel. Nedošlo mi to, byla jsem v Americe teprve krátce a nechápavě se ptala, co se děje. Dozvěděla jsem se, že tohle se tam nesmí říkat. Bál se, že kdyby nějak odpověděl, mohla bych ho zažalovat.

Nechtěl nakonec zažalovat on vás?

Ta situace by na to spíš vypadala, ale nechtěl (směje se). Nakonec se z nás stali přátelé a vzpomínali jsme na to se smíchem. V Itálii jsem pak zjistila, že tam se pracuje ještě úplně jinak.

V čem je rozdíl?

Třeba v tom, že jsem se musela naučit křičet a konstruktivně se hádat.

Jinak by vás nikdo nevnímal?

Přesně tak.

Používáte italskou taktiku i teď v Česku?

Ne. Vím sice, že můžu jít takhle daleko, ale nestalo se mi, že bych v českém pracovním prostředí musela křičet.

Kdy jste byla naposledy v kině?

To už je hodně dlouho, asi tak před rokem.

Nemáte čas, nebo chuť tam chodit?

Asi od obojího trochu. Když se chci dívat na film, pustím si doma DVD.

Soustředíte se na film, nebo přemýšlíte o práci?

Umím se odstřihnout od pracovních povinností. Problém s tím mám na józe, kde mi trochu myšlenky běhají, ale dá se to ovládnout.

Ve svém životopisu zmiňujete, že máte spoustu koníčků - malba, cestování, jóga, extrémní lyžování. Máte taky někdy den, kdy si jen tak lehnete a vůbec nic neděláte?

To mám, spíš než den je to půl dne. Ale musím mít pocit, že je to zasloužené. Když vím, že mám něco nedodělaného, že jsem měla ještě něco udělat, tak si to úplně neužiji. Ale pokud vím, že je všechno hotové, tak si užívám nicnedělání a relaxace.

A jak často to asi tak máte?

Často ne, dvakrát třikrát do měsíce.

V sedmadvaceti letech jste to v práci dotáhla tam, kam se jiné ženy dostávají až mnohem později, pokud vůbec. Působíte sebevědomě a tak, že máte a zvládáte naprosto všechno. Cítíte se tak?

Necítím. Možná by bylo dobré se zeptat mých rodičů a lidí, kteří mě znají a vědí, že to tak úplně není. Je spousta věcí, které mi nejdou, které mi nejsou příjemné, kdy není člověk tak nad věcí, jak by chtěl být.

Máte partnera? A jestli ano, tak jak máte doma rozdělené role?

Musím přiznat, že nežiju v jedné domácnosti s mužem, ty zkušenosti však mám. Pokud budu mít partnera, který bude hodně pracovně vytížený, tak se tomu přizpůsobím. Pokud to bude člověk, který bude mít času více než já, tak budu očekávat, že zase pomůže on mně. Třeba když bude hodně cestovat, tak asi většina věcí v domácnosti a starostí o dítě bude na mně. Pokud budu cestovat já, tak mě zastoupí on. Těžko předem říct, ale nemám žádnou představu, ze které bych nechtěla slevovat nebo kterou bych chtěla tvrdě prosazovat. Klidně a ráda partnerovi vyžehlím košili. Myslím, že si mě nebude vážit o nic méně.

Chcete mít rodinu?

Samozřejmě. Mé spolužačky už začínají mít děti a jsou v tomto směru dál než já. Chtěla bych mít rodinu, ale na to je teď brzo. Zatím to tak necítím, zatím nemám tu vnitřní touhu. To jsem zažila jen jednou, asi ve čtyřiadvaceti letech. Byl to velmi intenzivní pocit, kdy jsem chtěla mít dítě, ale pak mě to přešlo. Neměla jsem dokončenou školu, neměla bych zajištěnou budoucnost a to s mým pocitem zodpovědnosti nešlo dohromady. Ale jednou na rodinu určitě dojde a už se na to moc těším.

Mluvily jsme o mužích. Jak vás berou ženy?

Když jsem učila, neměla jsem problémy. Ženy obecně mluví neformálněji, snáz navazují osobní kontakt, častěji od nich přicházely nabídky na tykání než od mužů. Mám pár kamarádek, které mě snášejí, mají mě rády takovou, jaká jsem, a vědí, že dojem, kterým působím navenek, není to, jaká jsem uvnitř. Neplaší je moje serióznost nebo zdánlivý odstup, který v některých lidech vzbuzuji. Berou mě jako trochu padlou na hlavu, kamarádku, která neví, jestli se někdy usadí, ale přitom pořád mluví o tom, že by to chtěla.

Žila jste v Americe. Kdybyste tam byla a mohla volit prezidenta, kdo by to byl?

Určitě demokraté. Hillary Clinton by byla první žena prezidentka, což by byl průlom. Na druhou stranu její vystupování je možná až příliš maskulinní. Barack Obama by byl zase první Afroameričan americkým prezidentem, což by byl také velký průlom.

Takže nakonec kdo z nich, i když je to teorie?

Hillary, protože si myslím, že je potřeba, aby v tak silné pozici, která je vzorem pro miliony lidí, byla žena. Aby se konečně zlomilo klišé, že na určitou pozici ženy nepatří. Když se řekne prezident, tak si 98 procent dětí představí chlapa. S tím je potřeba něco dělat. Úplně každý ví, kdo je prezidentem USA, takže bych byla pro Hillary. Bohužel v této chvíli je už jasné, že je ze hry. Doufám ale, že se bude o prezidentský úřad ucházet příště, když jí to teď nevyšlo.


HANA VIDRMANOVÁ

Prorektorka pro rozvoj školy na Anglo-americké vysoké škole Hana Vidrmanová se narodila 17. 2. 1981 v Českém Brodě. Na pedagogické fakultě v Praze vystudovala učitelství. 

Při vysoké škole pracovala jako lektorka angličtiny ve veřejných kurzech a ve firmách, na gymnáziu i na vysoké škole také jako modelka. Pracovala v Itálii, kde mimo jiné navrhovala potisky na látky, v USA ve firmě zabývající se bezpečným přenosem a ochranou dat.

Umí anglicky, italsky a německy. 

Jejími koníčky jsou malba, fotografování, jóga, extrémní lyžování, móda.

Je svobodná a bezdětná.