Podle mnohých žen jsou větší bebíčkáři muži. O partnerech a jejich absurdním prožívání lehkých nachlazení máme v zásobě obvykle několik historek, které naši teorii jednoznačně potvrzují. V klidu kavárny a při sklence vína i nám samotným přijdou chování a požadavky našich protějšků vtipné.
V realitě domova, při pohledu na ležícího muže, který si právě naměřil 37 stupňů Celsia a žádá papír k sepsání závěti, už vtipem tak neoplýváme. S přibývajícími roky vztahu hádky střídá chápající úsměv s lehkou dávkou ironie. Tolerance, tolerance, tolerance – opakujeme si zaklínadlo šťastného partnerského vztahu.
Žena cítí bolest dřív
Týmy vědců z nejrůznějších částí světa nás čas od času informují o svých objevech, které pohlaví snáší bolest obtížněji. Z genderového pohledu jsou ty nejnovější výsledky vědců jasné. Jsou to ženy, které bolest cítí dříve. Jejich práh bolesti je nastavený níž než mužský. Bolestí trpí častěji, pociťují ji ve více oblastech těla a trápí je delší dobu. Zvlášť bolest v oblasti břicha.
Vědci z britské univerzity v Bathu na téma vnímání bolesti udělali několik testů. Při jednom z nich dobrovolníci ponořili svoji nedominantní ruku na dvě minuty do vody teplé 37 stupňů Celsia a pak do ledové. Pokaždé se dříve ozvaly ženy. Za odlišné vnímání bolesti podle výzkumů může několik faktorů. Hormony, genetika, ale také jiná stavba ženského a mužského mozku. Mužské tělo například začne při bolesti vypouštět endorfiny, které její vnímání zmírňují. U žen tihle pomocníci bohužel nefungují. V tomto ohledu jsme tedy skutečně slabším pohlavím.
Miláčku, asi umřu
Ale pozor - vědci také řekli, že dlouhodobější bolest snáší ženy daleko lépe než muži. "Lidově řečeno - muž sice bolest dlouho nevnímá, ale když už ji cítí, tak se z toho zhroutí rychleji než žena," říká primář Centra pro léčení a výzkum bolestivých stavů Fakultní nemocnice Motol v Praze Jiří Kozák.
Historky o stonajících mužích, kteří umírají i na obyčejnou rýmu nebo kašel, tak v tomto kontextu nevypadají už tak nevěrohodně. Proč by také měly? Často mají reálný podklad.
"Jednou v šest ráno mě probudil telefonát kamaráda. Zcela vážně si zoufal, že asi umírá, protože ho strašně bolí noha. Sám si samozřejmě stanovil diagnózu. Odhadoval, že má trombózu, ať okamžitě přijedu, něco mu píchnu, jinak už ho nikdy neuvidím. Znělo to skutečně dramaticky. Nakonec jsem z něj dostala, že večer předtím hrál squash, a měl jen natažený sval," vzpomíná lékařka Markéta.
Pro ty z nás, kteří nikdy nic podobného doma nezažili, může znít tahle příhoda neskutečně. Ti ostatní mají nepochybně v zásobě další podobné.
Nedá se to zobecnit, ale pravdou je, že když už jednou muž ucítí bolest, rozhodí jej to. Právě proto někteří "umírají" i na banální rýmu, nepříjemné pálení v krku a jejich migréna se s tou ženskou vůbec, ale vůbec nedá srovnávat. Nachlazení v podání mužů je něco jako výstup na osmitisícový Mount Everest bez kyslíkového přístroje. Naprosto stejná viróza u ženy je úplně obyčejný výšlap na Sněžku. Tváří v tvář posledním výzkumům to však vypadá, že si muži při prožívání svých nemocí až zase tolik nevymýšlejí ani nepřehánějí.
V partnerském soužití při nemoci nastává problém. Přežít "vážnou" chorobu se ctí, bez hádek a se vztyčenou hlavou je pro oba nadlidský úkol. Kdyby někdo vymyslel a sepsal univerzální návod, jak podobné situace přečkat, zcela jistě by to byl bestseller. Jenže nic takového na knižním trhu zatím neexistuje a nejspíš asi ani nikdy nebude.
I vlasy, které nemá, mohou bolet
Muži nejen že při nemoci fungují zcela jinak než normálně, ale každý má svá specifika. Z manažera zvyklého rozdávat celý den rozkazy týmu podřízených je najednou bytost, kterou bolí mít na sobě i pyžamo. Vtipálek, který normálně sází jednu repliku za druhou, kvůli rýmě a kašli za celý den nepromluví ani slovo. Pouze vzdychá a vysílá směrem k ženě smutné a oddané pohledy.
Zvládnout nástrahy nevypočitatelného mužského chování v době nemoci je pro ženu něco jako jízda autem na zledovatělé silnici. Díky letitým zkušenostem a znalostem většinou dokáže projet každou ostrou zatáčku, ale i s největší mírou opatrnosti se může stát, že se dostane do protisměru. Co se v něm bude dít, to je otázka štěstí. Zkušenosti jsou v této fázi většinou k ničemu.
"Jakákoliv nemoc, nejčastěji to bývají ty nejbanálnější, jako rýma a podzimní nachlazení, u nás končí hádkou. Vlastně nikdy správně neodhadnu, co můj muž právě chce. Když ho sama od sebe pohladím po hlavě, způsobuju mu bolest kůže. Dochází i na takové absurdní argumenty, kdy je mi schopný říct, že ho bolí vlasy, přestože chodí s vyholenou hlavou. Když ho nehladím, je to taky chyba, protože si ho vůbec nevšímám a nesdílím s ním jeho velkou bolest," přiznává třicetiletá Lenka.
"Můj manžel zase zásadně odmítá pomoc lékařů. Hraje si na hrdinu. Až když je mu opravdu hodně zle, tak dovolí, abych mu návštěvu u lékaře vyjednala. Tím však problémy nekončí. Dostane léky, ale v momentě, kdy se mu trochu uleví, usoudí, že nemá smysl je dobrat. A není nikdo, kdo by mu to vymluvil," líčí dvaačtyřicetiletá zdravotní sestra Věra.
Ženy z lékařského prostředí to mají v případě partnerovy nemoci asi nejtěžší. Zasloužily by cenu za diplomacii.
Muži potřebují pečovatelku
Někteří muži to tak prostě mají. Nejdříve si odmítají přiznat, že jim něco je, pak se najednou sesypou."Když mi partner volá, abych koupila kuřecí na polévku, vím, že jde do tuhého. Ale opravdu zle je, když musím koupit slepici. Protože podle něj jedině tučná polévka dovede promastit jeho nemocné tělo a dodat mu sílu na boj s vážnou chorobou," líčí partnerské rituály jednatřicetiletá Jitka.
"U nás voláme tchyni. Maminka ví, jak na něj. Zpočátku manželství jsme se kvůli tomu vždycky pohádali. Pak jsem rezignovala. Podívala jsem se na to z té pozitivní stránky. Tchyně přiveze jídlo, polituje synáčka, on je spokojený a já mám o práci méně. Sice tohle divadlo nechápu, protože jinak je muž naprosto pohodový, ale v manželství jsou prostě věci, které nemá cenu se snažit pochopit," říká devětatřicetiletá Veronika.
Muži mají rádi, když se o ně někdo stará. V práci jsou to šéfové, kteří rozhodují o spoustě lidí, ale doma potřebují pečovatelku, která je polituje a utěší jako malé kluky. Potvrdil to i rok starý výzkum pro Magazín DNES mezi svobodnými a bezdětnými muži. Více než polovina jich tehdy přiznala, že chce mít doma manželku v roli pečovatelky, před kterou si nebudou muset hrát na lovce a vůdce, ale klidně si v její náruči zaskučí a zanaříkají na svůj těžký život.
Tenhle článek je genderově nevyrovnaný. Ano, i my ženy si dovedeme nemoc pěkně vychutnat. Ale aby bylo jasno - tohle není stížnost na to, že jsme chudinky, které svým partnerům dělají služky. Naopak. Bez mužského prožívání chorob by byl ten náš ženský svět o dost chudší. Přinejmenším o historky vyprávěné u vína. Takže, pánové, dál si své nemoci hýčkejte a prožívejte, jak jen uznáte za vhodné. My to ustojíme. Koneckonců i na ty nejabsurdnější projevy nemocí se dá pohlížet z té lepší stránky - tak, že muž má v partnerku velkou důvěru, když před ní odhalí všechny své slabiny.
TYPOLOGIE NEMOCNÝCH MUŽŮ BOLESTÍN SAMOTÁŘ HRDINA |
