Ona
Psycholožka Jana Šmolková při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Psycholožka Jana Šmolková při rozhovoru pro OnaDnes.cz | foto:  Petr Topič, MAFRA

Muži nejsou tak bezmocní, říká psycholožka Jana Šmolková

  • 150
Mediálně nejznámějším manželským poradcem v Česku je Petr Šmolka. Už méně se ví, že stejné povolání vykonává také jeho manželka a psychologii vystudoval i syn. Všichni mají v oboru načteno a rodinný život zvládají s přehledem. "Vzdělání v oboru je určitě výhodou," říká Jana Šmolková.

Mgr. Jana Šmolková

  • Narodila se v roce 1952 v Praze.
  • Vystudovala psychologii na FF UK.
  • 27 let pracuje jako rodinný poradce.
  • V roce 1983 se provdala za PhDr. Petra Šmolku.
  • Mají spolu 28 letého syna Michala.

Prý nemáte ráda otázku: Vy jste manželka Petra Šmolky?
Bylo období, kdy otevírala snad každý kontakt s klientem a někteří lidé se chovali až familiárně. Vážně jsem tehdy přemýšlela, že si vezmu zpět své dívčí příjmení, jenže jsem se jmenovala Weissová. Tak se jmenuje jiný známý psycholog, s nímž nemám nic společného, takže bych si moc nepomohla.

Jako začínající psycholožce vám ale známé jméno jistě otevíralo dveře.
Někdy ano, jindy spíše naopak. Některá očekávání vůči mně byla neoprávněná.

Syn je také psycholog?
Ano, nedávno dostudoval, zatím se v oboru ještě úzce nespecializoval.

Jak on vnímá příjmení Šmolka?
Pro děti může být těžké kráčet ve stopách známého rodiče, dlouho se pohybují v jeho stínu. Nebývá vždy zřejmé, zda úspěchu dosáhnou vlastními silami. Cítí tlak, že musí obstát. Potřebují se osamostatnit, zjistit, co je opravdu v jejich vlastních schopnostech a dovednostech. Pak se uklidní a začnou si důvěřovat.

Jak se v rodině psychologů řeší vztahové problémy?
Jak kde. Já, když mám starost, si nejčastěji povídám s kamarádkami, ono se to vždycky nějak vyvrbí. Jedna z nich je zvlášť moudrá, shodou okolností také psycholožka. Mám od dívčích let o partnerství a manželství hodně načteno a v určitých situacích se mi některé věci vybavují. Říkám si například: Aha, tady nesmím, teď raději mlč. Občas i klientům konkrétní knížky doporučuji.

Navzájem si s manželem neporadíte?
Když jsem moc nevycházela se synem, v jeho asi tak dvanácti letech, obrátila jsem se pro radu i na manžela. Řekl mi: Tak se poslouchej, jak s ním mluvíš. Říkáš mu něco jiného než zákazy a příkazy? No a to stačilo, abych se zamyslela a změnila to.

Radil se někdy on s vámi?
Párkrát za mnou s něčím přišel a já mu řekla, jak to vnímám. Na život nejsou žádná obecná pravidla, užitečný může být už jen jiný úhel pohledu. Snad jsem mu dvakrát třikrát pomohla, zatímco on mně několikanásobněkrát.

Kdy je pro klienta lepší obrátit se na vás a kdy na manžela?
Tak třeba rozhovor s mužem, kterému je nevěrná žena, by byl mnohem efektivnější s mým mužem.

Proč?
Protože se umí precizněji vyjádřit, stručně i velmi jemně a klient-muž by jeho doporučení snáze přijal.

Jaký je rozdíl mezi klientem a klientkou?
Ženy se vyjadřují košatěji, mají obvykle potřebu dokreslovat detaily. Muž je uzavřenější, někdo možná řekne racionálnější. Nic neplatí absolutně, ale muži si své problémy rádi řeší sami. Muž nerad přizná, že má problém. Když ho má, tak o něm přemýšlí a řeší, když neví, tak o něm mlčí a neřeší. Při konzultacích se muži často vyjadřují velmi obecně a musím dávat pozor, kdy mohu požádat, aby byli konkrétnější. To totiž mohou vnímat jako nemístný zásah do soukromí.

Myslíte, že muž víc rozumí muži a žena ženě?
Většinou ten pocit máme, ale obecně to neplatí.

V čem jste v oboru lepší než manžel?
Nevím, jestli to ještě trvá, protože manžel je s věkem trpělivější i citlivější ve vyjadřování, téměř zcela opustil sarkasmy. Snad jsem trpělivější, pokud klient potřebuje dlouhodobější podporu v těžké situaci, kterou nelze změnit, kdy jde spíše o čas, jak přežít a vydržet. I když je manžel velmi empatický, možná umím emoční podporu zjevněji vyjádřit.

Žijete i pracujete spolu. Odpočíváte také spolu, nebo každý zvlášť?
Kdybychom se v práci vidět nechtěli, prakticky nemusíme. Ale známe svůj harmonogram, a tak si o pauze zajdeme třeba na cigaretu. Na dovolenou jezdíme pravidelně společně a se známými. Napojila jsem se na jeho kamarády kolem basketu. Ani jeden nemáme natolik vyhraněné zájmy, které by nás oddělovaly. Štěstí máme i v tom, že například já nesnáším vedro a on by nedokázal ležet u moře na písku. Naopak nás spojuje třeba houbaření. Hodiny dokážeme procourat po lesích. Manžel si pak jde zahrát mariáš, já s holkama kanastu, dříve on basket, já volejbal. A aspoň jednou v zimě jedeme na lyže, poslední roky s vnoučaty.

Jste také vášnivá sportovkyně?
Sportuji s radostí a jen rekreačně. Mám ráda týmové sporty...

K nim vás přivedl manžel?
Rekreačně jsem hrávala tenis, volejbal i ping-pong, samozřejmě dávno před tím, než jme se poznali. Když jsme se poznali, zajímalo mě na něm všechno, a tak jsem s ním chodila například i jako divák na basket. Pravda, chvílemi jsem se nudila, než jsem hře porozuměla. Teď se díváme společně, i když doma z pohodlí křesla. Sledujeme spolu tenis, hokej a umím se s manželem koukat i na fotbal.

Chodí za vámi do poradny víc mužů nebo žen?
Víc žen, tak to bylo vždycky, i když teď jsou muži přece jen k návštěvě už trošičku ochotnější. Plus minus 70 na 30 procent.

Mění se důvody, proč za vámi páry chodí?
Aktuálně mnoho problémů souvisí s tím, že muži jsou daleko méně než dřív doma s rodinou, protože jsou v práci. Na muže jsou kladeny i větší pracovní nároky. Musí obstát, udržet si místo, aby rodinu uživili. Často už doma nemají sílu pomáhat, a ještě by si navíc přáli, aby doma našli večer ženu usměvavou a snad i tančící. Jenže ona se stará třeba o dvě až tři děti, bývá dost unavená a osamělá. Osamělost je ostatně častým důvodem, proč ženy přicházejí. Jednoho muže jsem se nedávno zeptala, podle čeho jeho žena pozná, že ji má rád. Chvíli mlčel a pak řekl: Že jsem si ji vzal. Tak to nestačí, svatbou nemá žádný vystaráno. Žena potřebuje alespoň jednou za čas slyšet, vidět, cítit, že ji muž potřebuje a má rád. A naopak to platí taky.

Co s tím?
Možná mě rovnou někdo posadí na hranici, ale já jsem přesvědčená o tom, že muži nejsou tak bezmocní, aby si to v práci alespoň jednou za čas nemohli zařídit tak, aby mohli přijít domů dřív. Zejména když jsou v manažerské funkci. A taky nejde především o to, kolik času s rodinou stráví, ale jak je ten společný čas prožitý.

Zatímco žena se doma nonstop stará, muž si jde domů odpočinout?
Ne všichni, ale je jich dost. Klientkám říkám: Když přijde muž domů, nechte ho se převléct, dát si kafe, dopřejte mu rituál, jaký potřebuje. Za půl hodiny ale ať přijde a pronese rajskou větu: Můžu pro tebe něco udělat? Nejspíš uslyší: Prosím tě, vezmi Honzíka a jdi s ním vedle nebo ven. Žena potřebuje na chvíli vypnout, nebo se ta mateřská funkce "přehřívá". Přiznám se, že i já jsem měla krizi, když bylo synovi 18 měsíců. Kdyby mě byl tehdy někdo vyzval, abych se oblékla a šla do práce, jdu. Potřebovala jsem kus dospělého světa.

On celé dny vydělává, ona běhá kolem dětí. Oba jsou uštvaní, hádaví a nerudní. Jak z toho ven?
Jedině něco vypustit, z něčeho slevit. Je potřeba mýt ta okna? Musí být opravdu vše hotovo?

Žena první vypustí sebe. Skončí v teplácích a s neupravenými vlasy a kily navíc.
Někdy si v poradně nějaký mužský posteskne, že jeho žena přibrala, ale nevzpomínám, že by si stýskal na to, jak chodí doma upravená. Do rozhovoru vstoupil fotograf: "Nejspíš nad tím mlčky mávne rukou." Psycholožka navazuje na jeho slova. A v tom mužští často pracují proti sobě i proti partnerce. Když jim něco vadí, tak to nezmíní. A ono se to štosuje, střádá nespokojenost a pak třeba odchází z domova, najde si milenku. Přitom mnoho žen by slyšelo na to, kdyby jim taktně naznačil, že se mu něco nelíbí.

Jaké chyby pořád dokola opakujeme?
Každá dvojice, každá situace je jiná. Když už chcete návod, tak například mažte záznamy v mobilu. Nekoukejte manželovi do mobilu. Kapsy, tašky, e-mail, mobil, případně zásuvka psacího stolu, to je prostor, do kterého nesáhnu, to jsou hranice, které nepřekročím. Neplatí argument: Já mám právo vědět. Každý má právo na soukromí. Ovšem pozor, to není návod k tomu, aby si partneři lhali. Svobodnou, čistou mysl mám tehdy, když žiju tak, abych lhát nemusela.

Dobře, ale to je mezní situace zoufalé nespokojené ženy, která se pokouší vyřešit, proč se manželovo chování vůči ní změnilo. On opakovaně tvrdí, že se nic neděje, nespolupracuje a ona začne pátrat.
A pomůže jí, když se o milence dozví? Ženy říkávají, že aspoň pak vědí, na čem jsou. Jenže ta jistota je ještě víc zdrtí.

Nebo osvobodí a řeknou si: Tak já tu přemýšlím, jak je přepracovaný, beru ohledy, a on má milenku! Tak to na něj kašlu.
Jenže tohle si většinou neřeknou. Naopak začnou sledovat, vyčítat, nespí, vyžadují projevy pozornosti. Trápí se a potvrdí se jim to, čeho se bály.

Ale když neví, tak se přece trápí stejně.
Myslím, že každou průměrně inteligentní bytost to napadne. Nepotřebuje si nevěru ověřovat. A i kdyby ji zjistila, tak před ní neuteče. Nemohu přece řešit to, že je mi manžel nevěrný, já můžu řešit jen to, jak to přežít a jak tu situaci nezhoršit.

Jaké další chyby děláme?
Mýlíme se, pokud si myslíme, že můžeme toho druhého změnit. Chybujeme, když myslíme, domýšlíme za druhého. Nedorozumění je pak nasnadě. Dalším omylem je, když si myslíme, že ten druhý by měl vždy uhodnout, po čem toužíme. Nezřídka lidé za cenu hádek a křiků obhajují svoji pravdu. Když mi půjde o vítězství, znamená to, že partner prohraje. Partnerství by neměl být souboj. Nejde přece o to, kdo má pravdu, ale jaká je doma atmosféra, jestli spolu můžeme pokračovat.

Má smysl si v klidu vyříkat problémy?
Přesvědčení, že z krize pomůže, když si sedneme a vyříkáme, co nám na sobě navzájem vadí, je zpravidla cestou do pekel. Jak dlouho vydržíme, než začneme partnerovi oplácet, osočovat ho? Jak nám v tom pak je? Výčitky jsou spolehlivým hrobařem vztahů. Když si ale naopak dokážeme říct, co nám spolu jde, co se nám na druhém líbí, proč si ho vážíme a jakou změnu bychom eventuálně uvítali, může to vyústit v něco zcela jiného.