Je nějaká otázka, kterou obzvlášť nesnášíte?
Lidé se mě často ptají, zda mi není líto, že už nejsem herečkou. Prosím, na to se neptejte. Už nevím, co vtipného odpovědět.
To jsem v plánu neměla. Počítala jsem, že zmíníte jinou otázku: Jak zvládáte práci a rodinu?
Tu už teď nedostávám. Moje děti jsou dospělé. I můj muž už je dospělý. Ale když jsem byla velvyslankyní v Rakousku, dostávala jsem ji často.
Jaká je? Nevhodná? Diskriminační?
Diskriminační. Muže by se tak nikdo nezeptal. I v ženách je stále zakódováno, že je něco zvláštního, když žena není doma a opásána zástěrou nevaří oběd.
Zažila jste někdy, že by taková otázka byla položena muži?
Ne, nikdy. Muži jsou svobodní. I když mají rodinu, zvenku v nich nikdo nevzbuzuje pocit viny, že se nestarají o domácnost. Zvláštní je, že tu otázku kladou ženy ženám. Možná, že ji ženy novinářky kladou ještě více než muži. Tomu se divím.
Proč? Třeba to ženy opravdu zajímá, protože vědí, že spojit kariéru a starost o domácnost je těžké.
Domácnost přece nestojí ženy tolik sil jako kdysi. Už nemusíme potraviny každý den vydobývat ze zahrádky. Jdeme do obchodu a tam si vše koupíme. Když chci slepičí polévku, nemusím škubat slepici. Také nechápu, proč se říká, že rodiče dnes mají málo času na děti, že se jim nevěnují.
Není to tak?
Nikdy dříve se přece rodiče dětem nevěnovali tolik jako teď. Děti pásly husy a neviděly se s rodiči celý den. Jen malá část rodin dávala pozor na to, aby děti dostaly vzdělání. Nicméně mnozí lidé pod nějakým romantickým oparem tvrdí něco jiného. Panuje hodně zpuchřelá představa. Myslím, že tenhle batoh už bychom mohli odložit.
Kolik let bylo vašim dcerám, když jste začala pracovat jako velvyslankyně ve Vídni?
Osm a devět let.
Ani tehdy vám otázka, jak zvládáte práci a rodinu, nepřipadala aspoň trochu na místě?
Tehdy to byl praktický problém. Bylo mi něco po čtyřicítce. Děti jsem měla poměrně pozdě. Uvědomovala jsem si, jak by bylo vše snadnější, kdyby už byly větší a samostatnější.
Jak jste praktický problém řešila?
Střídaly se u nás babičky. Pak jsem koupila psa, morče a rybičky, aby dcery měly povinnosti. Moje maminka se vrátila jako učitelka do školy, když mi bylo šest měsíců. Když mi bylo dvanáct, musela jsem často uvařit pro celou rodinu, protože jsem přišla ze školy dříve než ona z práce. Přitom nemám pocit, že bych tím nějak trpěla, že mi něco chybělo. Naopak, povinnosti mě vychovaly.
Jak to doma vypadalo, když jste se vracela z vídeňského velvyslanectví třeba na víkend? Snad vás neurazím, ale vašeho manžela Milana Lasicu netipuji na praktického muže s kutilskými rysy...
Můj muž v tomto smyslu pochází z devatenáctého století. I když jeho humor je velmi moderní, je muž ze staré školy. Nevaří. Už umí trochu nakoupit, nicméně ne tak, abych z toho něco mohla uvařit já. Teď už ale můžu říct, že se o sebe postará. Můžu odjet na dva dny, aniž bych nechala doma navařené hrnce.
VIZITKA* Narodila se 26.srpna 1948 v Banské Štiavnici v učitelské rodině. |
Žiju v dvoukariérním manželství. Ve snech si představuju, že přicházím domů, mám uvařenou večeři a vyřešený problém s pojistkami či nedoléhajícím oknem. Můj muž je kavárenský typ a tyto věci neumí. Není kutil. Když vidím, že bere kladivo, odebírám mu je, protože nikdy nevím, jak to skončí. Rozmazlila jsem jej, protože toto všechno zařídím. Na druhé straně můj muž neprotestuje, když odjíždím. Včera mi volal do Bruselu. Ptal se, kdy se vrátím. Já řekla, že dnes v noci, a on položil telefon. To mu stačí. Neptá se, co tam dělám, proč jsem tam jela. Nicméně, když přijedu domů, uvařeno nemám. Když je pryč dva dny on a já jsem doma, samozřejmě něco k jídlu dostane.
Tady v Česku jsou teď lidé hodně znechuceni politikou...
Já se vám nedivím, českou politiku pozoruji.
Myslíte si, že kdyby bylo v politice více žen, byli bychom z ní méně otráveni?
Ne. To si nemyslím. Já vidím problém v něčem jiném.
V čem?
Mám pocit, že řada lidí teď považuje politiku za něco podobného, jako lidé dříve považovali herectví. Moje maminka chtěla být zpěvačka. Dědeček řekl, že žádnou komediantku v rodině nechce. Herečky a zpěvačky byly brány téměř jako lehké děvy. Lidé si této práce nevážili. Teď je to naopak. Lidé se diví, proč jsem přestala hrát. Být herečkou jim připadá výborné, být političkou divné. Je zajímavé, že rozhodování o rozdělování obrovského koláče veřejných financí je dnes považováno za horší práci než herectví. Přitom žádný stát nemůže bez politiky existovat. Politika je správa věcí veřejných. Jak ji kdo dělá, to je samozřejmě jiná věc.
Nemají ženy přece jen k politice jiný přístup? Jiný způsob uvažování než muži?
V politice se objevují tři typy žen. Nejčastěji typ pracovitá starostka. Je to určitá prodloužená role ženy, která se stará o domácnost a k ní také o komunitu ve vsi. Tyto ženy velmi obdivuji. Je jich hodně.
Aha, teď si uvědomuju, že na rozdíl od vysoké politiky je v té nejnižší, komunální opravdu žen hodně. Čím to je?
Na Slovensku čím menší vesnice, tím spíš si můžete být jistá, že v jejím čele stojí žena. Dává lidem, zejména těm starším, pocit, že se o ně stará. Nejsou za to ohodnoceny. Mají málo peněz a hodně starostí. Lidé jsou nároční, nespokojení, nicméně ony ty funkce táhnou léta, protože to nikdo jiný nechce dělat.
Jaký je druhý typ?
Ženy nastrčené muži. Těch máme na Slovensku také hodně. Byly to například ženy kolem pana Mečiara či pana Ruska, bývalého majitele televize Markíza. Ochraňují svého šéfa, obdivují jej, koukají na něj zbožně. Jednou jsem pozorovala zvláštní situaci. Pan Mečiar byl v parlamentu vystaven velké kritice a jeho ženy kolem něj udělaly kroužek. Vytvořily kolem něj fyzickou hradbu před slovy, která se na něj valila. Dokonce jej zabavovaly různými vtípky, aby ta slova nemusel poslouchat. Litovala jsem, že se v parlamentu nesmí fotit, ráda bych si to zaznamenala. Podobné ženy měl kolem sebe pan Rusko. Zůstávaly s ním, i když už jeho strana zanikala a všichni muži z ní odešli.
Proč to dělají?
Nejsou to hloupé ženy. Mají vysokoškolské vzdělání. Některé se nechávají cpát dopředu svými muži podnikateli jako potěmkinovské plakáty za svetříky z Paříže a jachty na Jadranu. Jejich muži jsou příliš profláknutí, aby mohli sami veřejně vystupovat. Je zajímavé to pozorovat. Bohužel, ty ženy za to musí v konečném důsledku zaplatit účet i za ně.
A co ten třetí typ?
To jsou skutečné ženy političky. Mají doma zázemí. Většinou mají muže, který má vlastní kariéru a je hrdý na to, že se jeho žena angažuje. Prostě mají doma moderní typ muže, který ví, že tuto práci někdo dělat musí a že to právě jeho žena umí. Tyto ženy nikdo neřídí, mají své představy a pokoušejí se je prosadit. A pak přijdou na rozhovor s novinářkou a ta se jich zeptá: Jak zvládáte práci i domácnost? Levou zadní ji zvládají. Přece každý den ráno nemusejí doma zabíjet prase, aby jejich rodina měla co jíst.
Já znám spoustu úspěšných a chytrých žen, které ale přece jen podléhají v podvečer v práci lehké hysterii, že rodina doma nemá co k jídlu. Vy jste takové pocity nikdy neměla?
Navařím, tři čtvrtiny zmrazím a pak už jen vytahujeme. To přece není žádný problém. Jednou týdně k nám chodí paní, která je má přítelkyně. Poklidí a podívá se do lednice, jestli tam už něco není třeba vyhodit. Na tom není nic špatného, když má žena někoho, kdo jí pomůže.
Napadá vás něco, v čem konkrétně ženy k politice přistupují jinak než muži?
Mluvíme o té třetí skupině. Tyto ženy si nesou z historie některé vlastnosti, které jsou pro moderní společnost velmi užitečné. Například to, že jdou po cíli a teprve pak po pozici. Muži naopak nejdříve usilují o pozici a až v ní si vymyslí, jaký by mohli mít cíl.
V čem ženy dělají chyby?
Nejsou připravené spolupracovat mezi sebou. Pokud se v jejich blízkosti vyskytují alfa samci, začnou mezi sebou soupeřit. Trochu jsem se snažila studovat úspěch nordických žen. Je v tom, že začaly být solidární jedna s druhou. I za přítomnosti alfa samce. Naopak muži více drží mezi sebou, tvoří takovou, srbsky se tomu říká "pačka".
Jinými slovy, chodí spolu na pivo?
Ano. Tím nechci říct, že spolu ženy mají chodit na pivo. Ale mají si pomáhat. Je to těžké, když jsou ve vedoucích funkcích muži, kteří rozhodují o jejich zařazení. Tam propuká rivalita a solidarita mizí.
Co s tím?
V takových případech by mohly udělat velkou práci starší ženy jako jsem já. Rivalitu už nepotřebujeme, jsme z ní vyloučené. Měly bychom se snažit nastolit atmosféru solidarity, pro mladou generaci by to bylo velmi důležité. Mladí lidé by si měli hledat své mecenášky, mentorky. Ženy mají k mladým lidem jiný vztah, vychovávají je, a proto jsou myšlením modernější.
Jak to myslíte?
Ženy jsou přece denně ve styku s mladými lidmi. Znají nejnovější hity, vědí, proč se mladí tetují, proč nosí náušnice. Ženy jsou s dětmi častěji než muži, sledují jejich dospívání, proto mají modernější názory.
Přitom se ale říká, že se ženy vyrovnávají se stárnutím hůře než muži, ne?
To jsou ty, které zápasí o alfa samce a nechávají si vytahovat tváře. Já nemám nic proti malým korekcím, když třeba někomu padají víčka, ale zhyzďující liftingy jsou pro mě nepochopitelné. Říkám jim operace, které berou úsměv. Nechávají si je dělat ženy, které dávají přednost hezké fotografii před každodenním stykem s lidmi. Podstupují ty operace pro média, pro fotografie, pro virtuální svět.
Projevuje se v politice rčení, že ženy jsou více ukecané než muži? Zkrátka, že jsme drbny?
Ne. Hlavně ženy tvořící třetí skupinu jsou ve srovnání s muži velmi mlčenlivé.
Muži v politice často vyvolávají dojem, že se pořád hádají, handrkují o nepodstatné věci. Vy umíte jít do konfliktů?
Ale to je přece správné, když se politici přou. Nejsme vychováni v demokracii, proto konflikt pokládáme za zlo. To je nepochopení demokracie. Všichni ti, kteří volají po zrušení parlamentu, říkají: Oni se tam stejně pořád jen hádají, ať to za ně někdo rozhodne, chce to nějakou autoritu. To je důkaz, že vůbec nechápeme, na čem je založena moderní společnost. A sice, na uzavírání kompromisu. Když někdo s někým nesouhlasil dříve, řešilo se to válkami, vraždami nebo upalováním. My jsme odstranili trest smrti, nemáme otroky, všichni máme stejná práva. Nicméně problémy zůstávají a jen zakyslý romantik si může myslet, že bychom všichni měli mít úplně stejné názory a navzájem se milovat. Taková společnost by se zhroutila. Dál se posouváme jenom tím, že řešíme konflikty. K tomu Angličané vymysleli parlament. Vznikl proto, aby se lidé nehádali a nezabíjeli na ulicích, ale mohli se hádat institucializovaně. Nemáme jej k tomu, abychom se tam objímali.
Máte tam někdy pocity marnosti, zlosti až hysterie?
Někdy se přece musíme rozčílit, dát své pocity ven.
Nedovedu si vás představit, jak v parlamentu křičíte...
Nekřičím. Já jsem spíše ironická. A ironii mí oponenti těžce nesou.
A oni na vás křičí?
Teď na mě nedávno křičel ministr zahraničních věcí.
Co jste mu provedla?
Asi jsem mu šlápla na kuří oko. Ten člověk, zvyklý se vyjadřovat diplomaticky, najednou ztratil fazónu, což mi bylo líto. Nebyl to můj záměr. Já jen položila důležité otázky.
Jaké?
Například jsem se ptala na náš postoj k nové bezpečnostní strategii Ruska. To je pro mě zásadní otázka. Také se zabývám energetikou, tak jsem položila dotaz, jak zahraničně politicky zvládáme diverzifikaci plynu pro Slovenskou republiku. Jestli bude Slovensko obklopeno plynovody ze severu i jihu, náš plynovod zůstane víceméně prázdný a investoři odejdou. Pan ministr mi na to odpověděl v tom smyslu, že jsem proti slovenská a už nevím, co ještě. Když na mě řve předseda parlamentu, nedivím se, to je povinná jízda. Od ministra zahraničních věcí mě to překvapilo.
Paní Vášáryová, ve kterém období svého života jste se cítila nejlépe?
Takhle vůbec neuvažuju.
Jak to?
Víte, já se pořád dívám do budoucnosti. Ještě nejsem v důchodu. Tedy, neberu jej, i když bych mohla.
Nemyslela jsem to jako bilancování. Ale někdy se přece člověku daří, jindy má pocit, že to za moc nestojí, ne?
Co se týká mé vnitřní pohody, nejsem závislá na tom, co dělám. Zřejmě je to tím, že jsem od patnácti let dělala práci, která vyžadovala zodpovědnost a soustředěnost. Už tehdy jsem si oddělila vnitřní svět od světa, ve kterém komunikuji s druhými lidmi. Moje vnitřní pohoda není závislá na vnějším světě, možná i proto jsem tak snadno změnila profesi.
To jste se naučila?
Naučila jsem se, že je důležité mít cíle nezávislé na rozhodnutí jiných lidí. Můj nejdůležitější cíl není zvítězit ve volbách a být ministryní, protože je závislý na jiných lidech. Moje cíle závisí jen na tom, co já sama udělám se sebou. Samozřejmě že jezdím za lidmi a vysvětluju jim, proč by mi mohli dát svůj hlas. Ale pak přijedu domů, osprchuji se a jsem sama sebou. To je důležité se naučit, jinak by mě to pochovalo.
Volby u vás na Slovensku budou v červnu, kandidujete za SDKÚ–DS. Děláte takovou tu klasickou kampaň, že objíždíte voliče ve městech i vesnicích?
Musím. Strana Smer obsadila do velké míry média, my máme problém se do nich dostat. Musím hodně jezdit, psát na blogy, na Facebook, na Twitter. Tím oslovím jen určitou část mladé generace, takže jezdím na osobní setkání s lidmi.
A při těch setkáních pak slyšíte: To je škoda, že už nejste herečka?
Když mi lidé chtějí říct, že mě nebudou volit, formulují to často takto: Já vás tak milovala jako herečku. Proč jste toho nechala? Teď už vás tak ráda nemám. Odpovídám takto: Myslím, že jsem pro vás udělala více tím, že jsem zastavila výstavbu nové televize. Budova v hodnotě pět miliard by stála čtrnáct a vy byste to platila ze svých daní do roku 2037. Myslím, že to je lepší výsledek mé práce, než když se v televizi podíváte na film, ve kterém bych hrála.
