V čekárně leckdo omdlí, buď vzrušením nebo ze strachu, že nepřijde na řadu. Jiní už sotva stojí na nohou.
Tato slova napsal do svého deníku Jan Mikolášek v roce 1954, v době, kdy působil v Jenštejně. V té době měl za sebou již velmi bohatou praxi; patrně jednu z největších, kterou kdy lidový léčitel zažil.
Diagnóza z moči
Narodil se roku 1889 v Rokycanech, ale jeho mládí formovala Halič a především Rakousko. Tam se seznámil se "zázračným" doktorem Valentinem Zeileisem, který určil jeho příští osud. V té době pracoval jako zahradník, ale zajímal se o přírodní léčbu a léčivé byliny.
Roku 1918 poznal Josefu Mülbacherovou z Volduch u Rokycan. Tato léčitelka, která stanovovala diagnózy z moči, v něm rozpoznala neobyčejné nadání a zasvětila jej do svého způsobu diagnózy. Dala mu k dispozici i svůj "magický" prostředek - mušli, jejíž úlomky měl vhazovat do moči pacientů a podle reakce stanovit nemoc.
Mikolášek ji brzy přestal potřebovat. "Poznal jsem z moče nemoc jakýmsi mně samotnému nevysvětlitelným způsobem, vlastností, pro niž si nade mnou lámalo hlavu už mnoho lékařských i jiných kapacit, aniž našli pro tuto podivuhodnou vlastnost vysvětlení."
Ke své praxi se dostával postupně. Nejprve léčil členy své rodiny, a když se jeho umění rozneslo, začali za ním proudit nemocní z celého kraje. Hledal samotu, a tak se odstěhoval a za první republiky působil ve východních Čechách.
Na začátku války přesídlil do Hradečna u Kladna. Jeho věhlas byl v té době už obrovský a přes zákazy jej i za okupace navštěvovaly tisíce lidí. Brzy ho proto začalo sledovat gestapo.
Jeho pražský šéf Kiesewetter zorganizoval v Petschkově paláci zkoušku, při níž měl Mikolášek před komisí nacistických lékařů stanovit diagnózy 29 vzorků moči. Léčitel stoprocentně uspěl, avšak vyneslo mu to málo vítanou přízeň nacistů; jeho pacientem se zanedlouho stal dokonce i Martin Borman.
Ke stanovení diagnózy stačil Janu Mikoláškovi vzorek moči, věk dotyčného a pohlaví. K léčbě používal směsi sestavené ze 29 různých bylin. Každému předepisoval sestavu podle jeho nemoci, doslova "na tělo". Byliny sám sbíral, ale po čase je musel vykupovat. Ve svém vrcholném období koncem 40. let minulého století spotřebovali totiž jeho pacienti téměř vagon bylin měsíčně.
V roce 1946 se ujal těžce nemocného Antonína Zápotockého, tehdejšího předsedy Ústřední rady odborů, kterému hrozila amputace nohy, následek pobytu v koncentračním táboře. V Sanopzu považovali za jediné východisko amputaci, ale po Mikoláškově léčbě se pozdější prezident za tři týdny uzdravil.
Až do Zápotockého smrti v roce roku 1957 tak bylo díky němu lidové léčitelství v naší zemi pod neoficiální ochranou. Už v lednu 1959 byl však Mikolášek ve fingovaném procesu odsouzen ke konfiskaci majetku a vězení na pět let.
Poznal Bory, Valdice i Ilavu a propuštěn byl až roku 1963. Poslední roky života prožil ve strašnické vile bývalého ředitele Státního zdravotního ústavu doktora Urbánka. Zemřel na konci roku 1973 ve věku 85 let.
Jana Mikoláška vyhledávali prostí lidé, ale i politici, sportovci a umělci. Roku 1946 byl přiveden ke smrtelnému loži skladatele J. B. Foerstra, který díky jeho léčbě žil až do roku 1950. Počet lidí, kteří jej navštívili, pravděpodobně není přehnaný, protože jeho asistent vedl o léčbě přesné záznamy.
Tento skromný a velmi zbožný muž se stal jednou z výsostných postav českého léčitelství 20. století díky vědecky nevysvětlitelnému umění mimosmyslové diagnózy a znalosti léčivých účinků bylin.
