Jsou kraje, kde jim strážci obecné cudnosti neodpouštějí poodhalené partie ani při koupání v moři. Například v palestinském pásmu Gazy, kde přes dva roky vládnou islamističtí radikálové z hnutí Hamas.
Ženy se tu noří do vody kompletně oblečené, na mravnost tu v pravidelných intervalech dohlíží uniformovaní strážci. Mimochodem, kontrolují i muže, kteří se vystavují slunci v plavkách západního typu.
"Řekli mi, ať si obleču tílko a kalhoty po kotníky, tak je to prý islámské," popsal agentuře AP setkání s hamasistickými strážci třiadvacetiletý Muhammad.
Poněkud jiný problém řeší každou sezonu moderní muslimky ze Západu, respektive tolerantnějších islámských zemí. Ve státech, kde žijí, je běžný či tolerovaný plážový pobyt v plavkách.
Ony však chtějí dostát své víře i na pláži. Řešením jsou burkiny – tedy koupací úbor, jehož jméno je odvozeno ze slov "burka" a "bikiny". Objevily se před více než dvěma roky na australských plážích. A používají je tam i profesionální záchranářky muslimského původu. Světu je představila australská návrhářka a obchodnice Aheda Zanettiová, kterou inspiroval pohled na muslimky sportující v šátcích.
V egyptském hotelu burkiny narazily
Úbor si záhy našel klientky v mnoha koutech planety. Objednávky na modely, z nichž nejlevnější stál 90 dolarů (podle nynějšího kurzu asi 1 600 korun), přicházely jak z převážně muslimské Malajsie, tak ze Spojených států, Irska, Mexika nebo Jižní Afriky.
Ne všichni mají pro burkiny pochopení. Tento měsíc se o tom přesvědčila Caroline Bostonová, kterou takto přioděnou odmítli vpustit do bazénu... v Egyptě.
Norská turistka přitom vážila cestu do arabského světa právě proto, že zde jako muslimka očekávala pochopení. Vybrala si však hotel určený pro západní turisty, kde je podle slov plavčíků očekáván západní styl plavek.
"Je ironií, že v Norsku či Švédsku problémy s koupáním v islámském oděvu nemám a pak mě odmítnou v Egyptě, jedné z nejdůležitějších muslimských zemí vůbec," říká Caroline Bostonová.
Policie řízená hnutím Hamas kontroluje na pláži v Gaze, zda se tu nedějí nepravosti.
Podobné situace se neodehrály jen v Egyptě. Loni nebyla Liselotte Buitelaarová, oděná do burkin, vpuštěna do veřejného bazénu v nizozemském regionu Zwolle. Manažer koupaliště – patrně pod dojmem antických, ba spíše nacistických představ – uplatňuje selekci hostů i v jiných případech: ve vyhrazené hodiny prý do vody mohou lidé obézní.
Liselotte Buitelaarová, která k islámu konvertovala v roce 2002, svůj boj za burkiny nevzdává. Není rozčilena, když se jí při návštěvě bazénu někdo zvědavě, ba občas i podrážděně zeptá, co že to má na sobě. Ráda prý tázajícímu vysvětlí, že sice i na koupališti zůstává muslimkou, ale chce sdílet jeden bazén s ostatními. Že tedy nejde o separaci, ale integraci.
Ať již se muslimky vydávají k oceánu v pláštích jako v Gaze, či ve slušivých burkinách jako v Austrálii, činí správně. Alespoň to tvrdí jinak vcelku konzervativní duchovní Jusúf Karadáví, který se stal v muslimském světě autoritou hlavně díky svému pravidelnému pořadu na panarabské stanici Al-Džazíra.
Karadáví ve svém letním díle uvedl, že muslimové i muslimky mají užívat čerstvého mořského vzduchu, aby pak osvěženi snáze velebili svým ctnostným životem Boha. Jak mají být na pláži oblečeni, se však věřící od Karadávího nedozvěděli.
