Ona
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Můj život, moje příjmení: své jméno si po svatbě nechává čím dál víc Češek

  • 269
Marie Terezie nenařídila jen povinnou školní docházku, ale také používání příjmení. Z verdiktu panovnice vznikla tradice, které se tři sta let poté brání čím dál více žen. Nechtějí už automaticky přijímat jméno po muži.

Jmenuji se Tereza Dvořáková, moje maminka je Ivana Nováková, tatínek Lukáš Svoboda. Mám dva sourozence – bratra Adama Novotného a sestru Annu Fialovou. Žiji střídavě ve dvou rodinách. Týden u maminky a strejdy Tomáše Černého, týden u tatínka a jeho ženy Markéty Svobodové. Tak takhle nějak může vypadat začátek úkolu malé školačky na téma Já a moje rodina.

Že je to absurdní? Vždyť se v té změti jmen vůbec nedá orientovat! Možné to je, dokonce to může být ještě složitější. Všichni aktéři mají pouze klasická česká. Zahraniční, ani složená z několika jmen a příjmení se mezi nimi, na rozdíl od reality, nevyskytují.

Stačilo, aby si maminka nechala rodné, dvě děti měla pokaždé s jiným mužem, otec dívky přijal příjmení manželky, a je to. Možná vám to přijde šílené, mně trochu taky, ale zvykejme si. Doby, kde se žena jednou vdala, automaticky přijala jméno manžela a jejich děti nesly stejné, čímž rodokmen rodiny zůstal banálně jednoduchý, jsou nenávratně pryč.

Není třeba kvůli tomu spílat. Nebuďme konzervativní. Vypořádejme se s tím a hlavně se naučme s tím pracovat. Matrikám a našim dalším generacím pátrajícím po historii rodiny tím sice zkomplikujeme práci, ale na světě se dějí mnohem horší věci.

Obchodní značka

Jméno je značka, prohlásila předloni v rozhovoru v našem magazínu novinářka Pavlína Wolfová. Vysvětlila tak, proč vystupuje pod svým příjmením z prvního manželství, přestože už v té době byla provdaná za jiného muže. Dcera zpěváka Petra Spáleného a herečky Pavlíny Filipovské se v televizi jako novinářka zviditelnila právě pod jménem Wolfová. Když se představí, většina lidí ví, o koho jde a kam s ní.

Bouda, Liška, Konvalinka. Žena, nebo muž?

Nepřechýlený tvar vyvdaného příjmení, za kterým následuje rodné jméno ženy, volí čím dál více z nás. Ženy jméno často ani neskloňují.

Vznikají tak tvary, které nám nejdou přes jazyk a při psaní ani do počítačové klávesnice. "Nechtěla jsem přechýlenou formu, protože mé jméno by bylo příliš dlouhé. Bouda neskloňuji, Kašparovou ano. Vadí mi, když mi přijde mail na jméno Boudová, není to fatální, ale je to nepříjemné," přiznává bývalá reportérka Kateřina Bouda Kašparová.

Modelka Kateřina Konvalinka Průšová si chtěla nechat své rodné příjmení, ale manžel nesouhlasil. "Abych si mezi jméno vložila Konvalinka, to byl nápad manžela, já jsem byla silně proti, ale máme vizi, že se usadíme v Americe a tam by se to ztratilo," řekla novinářům bývalá miss.

Kariéra dámské části populace se u nás dříve moc nenosila. Ženy se vdávaly před dvacítkou, maximálně těsně po ní. Přijmout příjmení manžela bylo téměř tak automatické, jako se většině nevěst rýsovalo pod svatebními šaty těhotenské bříško. Nechat si rodné jméno, to byl většinou výstřelek žen z uměleckých kruhů. Matrikářkám za minulého režimu stačily k napočítání podobných případů prsty jedné ruky. Tahle doba už minula.

Ženy dnes odsouvají vdavky ke třicítce, často až ke čtyřicítce a mění zažité stereotypy s automatickým přebíráním příjmení manžela. Než se vdají, stihnou si vybudovat takové profesní postavení, které může změna jména ohrozit nebo výrazně zkomplikovat. A to pochopitelně nechtějí.

Když se advokátka Klára Veselá-Samková do telefonu představí zkráceně jen jako Veselá, běžně po ní klienti žádají Kláru Samkovou. "Přestože řeknu, že s ní mluví, není to nic platné. Vysvětluju, že jsem si před šestnácti lety vzala Veselého. Klienti mě i po letech mají zažitou pod dívčím jménem," říká advokátka. Po svatbě se z ní stala paní Veselá, v roce 1998 využila novely zákona o matrice a ke svému vyvdanému příjmení přiřadila původní rodné.

Ale lidé ji pořád mají v hlavě zapsanou pod tím dívčím.
"Vážně uvažuju o tom, že si ho kvůli profesi vezmu zpět," říká dnes.

Není jediná. "Postupně si stále více uvědomujeme, co jméno znamená, že je to značka. Je spousta žen, které pod ní něčeho dosáhly a chtějí v tom pokračovat i po sňatku. Je škoda to zneviditelnit a škrtnout tím, že najednou vystoupí jako nová identita. Proto příbývá žen, které se vdají, ale nepřijmou jméno muže a nechají si své," říká genderová lingvistka z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Jana Valdrová.

Tlustá čára za minulostí

V době, kdy se polovina manželství rozpadá, jsou diskuze o automatickém přebírání příjmení manželů dvojnásob opodstatněné. Pokud na zažité pravidlo přistoupíme, půlka z nás se dostane do situace, kdy nosíme jméno člověka, s nímž nás obvykle pojí dítě či děti a více či méně příjemná minulost, ale už nic víc. Takže se po rozvodu ocitneme na rozcestí – žít nový život s rodným jménem, nebo s tím vyvdaným? Zákon umožňuje obojí. K dívčímu se můžeme vrátit kdykoliv, třeba pět let po rozvodu.

Soudní tlumočnice Eva Gorgolová se vdávala dvakrát. Stejně jako většina žen přijala příjmení manžela. "Když jsem se po dvaceti letech druhého manželství rozvedla, děti už byly velké, tudíž nebyl důvod, abych byla manžel(ová). Nechtěla jsem mít jméno, které vyjadřuje, že patřím k někomu, s nímž už ve skutečnosti nemám nic společného," vysvětluje, proč se vrátila k rodnému příjmení.

I Hana Ferstl Darlington se vdávala dvakrát. Poprvé za Angličana, dnes má za manžela Němce. Po druhém obřadu si nechala jména obou manželů, čímž si zadělala na neustálé vysvětlování historie příjmení.

"Lidé nevědí, jak mě oslovovat, říkají mi Hano, přestože mě neznají, když se představím, hovor většinou začne vysvětlováním jména, což není úplně příjemné," přiznává podnikatelka. "Jméno Darlington jsem si nenechala proto, abych měla památku na prvního muže, ale kvůli synovi, který má příjmení po otci, aby se v nové rodině necítil sám," zdůvodňuje.

Jméno jako důkaz lásky

Zdvojených příjmení začíná mezi ženami přibývat. Pro ženy je důležité zachovat si svoji původní identitu, zároveň však přiznat vztah k jinému muži. "Chtěla jsem se jmenovat po manželovi, přitom jsem nechtěla přijít o rodné příjmení, pod kterým mě lidé znají," potvrzuje Kateřina Bouda Kašparová.

Přijal jsem jméno ženy

Přijmout jméno ženy? To se v Česku zatím moc nenosí.

První prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl mezi muži průkopníkem i na tehdejší dobu. Jeho druhé jméno je příjmení manželky, které začal používat po svatbě.

Herci Milanu Lasicovi v Rakousku příjmení manželky přisoudili nechtěně. Jeho žena Magda Vašáryová tam dělala velvyslankyni a coby muži se mu dostalo oslovení Herr Vašáryová. "Bylo to velmi veselé. Dotyčný, který nás tam vítal, si nastudoval, že slovenská jména se přechylují, ale myslel si, že i já se přechyluju. Netušil, že Vašáryová má muže, který se jmenuje Lasica," vzpomínal.

Když muži v Česku přijmou jméno ženy, většinou kvůli tomu, že chtějí udělat čáru za minulostí, kterou se nemohou chlubit. Z vlastní vůle na to přistupují výjimečně. V zahraničí tomuto modelu uvykli více, běžné to však není nikde.

"Můj kolega v Německu má dvě dcery a obě mají manžele, kteří přijali jejich jméno, protože je neobvyklé. Podnikají a každý si tak firmu zapamatuje," říká Jana Valdrová. "Mám tolerantního muže, který po svatbě přijal mé jméno. V rodině jsme byly dvě sestry a tatínek si přál jeho zachování. Když jsem to manželovi navrhla, souhlasil," vzpomíná Gabriela Taligová, která má za manžela Izraelce.

Přesto v Česku odchází ze svatebního obřadu devadesát procent nevěst s dohodou, že budou užívat pouze jméno manžela. "Když se o tom bavím se studentkami, říkají, že je to výraz lásky k muži," uvádí genderová lingvistka Jana Valdrová.

Jedna studentka o příjmeních napsala diplomovou práci. Zjistila, že agentury pořádající svatby nevěstám radí, kdy mají vybírat šaty, jídlo, místo obřadu, ale že by měly s partnerem probrat příjmení, o tom se nezmiňují.

Navzdory tomu, že se mnoho žen brání zažité tradici, většina z nás jméno nepovažuje za věc, o které bychom měli mluvit v první řadě. Přitom je to důležitější, než jestli budeme mít prstýnky z bílého či žlutého zlata.

Jsem někdo jiný

Dvě jména, jedna žena. Podle tohoto principu žijí většinou ženy ze showbyznysu. Na veřejnosti a pracovně vystupují pod jiným jménem, než mají napsáno v papírech.

Třeba modelka Heidi Klum je paní Samuel. Herečka Demi Moore úředně přijala jméno posledního muže. "Udělala to pro něj, dlouho si to přál," prozradila kamarádka Demi Moore, proč si vzala jméno Astona Kutchera.

Je tedy přijetí mužského příjmení opravdovým důkazem lásky ženy? Asi tak stejným, jako bychom řekli, že muž, který nepřijme příjmení manželky, ji nemiluje. Takoví Španělé podobné poměřování citů řešit nemusí. Používají dvě příjmení – první po otci a druhé po matce.

Naše tradice je jiná, byť podle některých nemá žádnou logiku. "Představte si to očima nezávislé pozorovatelky: dětství, pubertu a část dospělého života žijete pod jednou identitou. A najednou střih – obřad a identita zmizí. Ďábel se skrývá v detailu a podvědomí pracuje pilně a nezadržitelně. Dokud bude převážná většina žen při sňatku automaticky měnit svoje příjmení za manželovo, skutečné rovnosti pohlaví se jen tak nedočkáme," uvažuje Michaela Marksová-Tominová,která se zabývá postavením mužů a žen ve společnosti.

Pravidlo Vyšší bere

Vrámci vyváženosti je třeba přiznat, že přijetí manželova příjmení může v některých případech ženě zajistit vstup tam, kam by se možná jinak nedostala. "Jméno mi většinou otevírá dveře. Jak říkal muž, to je kouzlo uniformy. Oproti ostatním mám výhodu," přiznala manželka herce Jiřího Kodeta Soňa.

Třeba takovou Ivanu Macháčkovou zná málokdo. Před dvěma roky se z ní stala Ivana Gottová a všichni ji umíme přiřadit ke správnému muži. Herečka Dagmar Veškrnová měla kariéru také dobře rozjetou, po svatbě s prezidentem Václavem Havlem přesto přijala jeho příjmení. Ve světě má jméno Havel přece jen větší zvuk.

Známé jméno může zpříjemnit a urychlit jednání s lékaři či úředníky, kariéra se však na něm postavit nedá. Anna Ingham-Grant je obchodní ředitelkou pro střední a východní Evropu ve společnosti British Airways. Pracuje v Praze, její manžel na centrále firmy v Anglii.

"Když něco potřebuju vyřídit, všichni vědí, od koho jsem, ale s funkcí to nemá nic společného. Kdybych práci neuměla, nesedím tu," říká. "Zajímavé, cizojazyčně znějící či známé jméno vás v kariéře nikam nevynese.
Když přijdete na pohovor neupravená a nebudete umět vystupovat, místo nedostanete," říká Alexandra Lemerová, která působila v několika mezinárodních společnostech.

Nová identita

Jeden pražský advokát žije ve faktické bigamii. Doma má děti s manželkou, se sekretářkou další. Všechny se jmenují po něm.

Matka-milenka se však cítila odstrčená, protože měla jiné jméno. Na matrice proto požádala o změnu příjmení. Dnes se jmenuje jako onen právník i její děti. I tohle zdejší zákon umožňuje. Stejným způsobem získala šlechtické jméno například Dominika Kolowrat-Krakovská. Když přítel a otec dvou dětí František Kolowrat umřel, nastal problém.

"Stala jsem se správkyní dědictví dětí. Tím, že jsem převzala jeho jméno, se zjednodušila jednání s úřady a institucemi. Nemusela jsem vysvětlovat, kdo jsem. Rády byly i děti, že se konečně jmenuju jako ony," zdůvodnila, proč požádala o změnu rodného jména.

Matrika jí vyhověla, stejně jako mnohým dalším. Pokud žádost podložíte pořádnými argumenty a úřad je uzná, změny docílíte.

Jsem žena a jmenuji se Marie Novák

Jsou čeští muži připraveni na to, že jejich manželky ponesou jiné jméno, nebo že dokonce začnou častěji přijímat rodné příjmení žen? "Jsem přesvědčena, že kdyby bylo jen na svobodné vůli, tak si většina žen nechá rodné jméno. Jenže muži jsou stále patriarchální a neustojí to. Ta doba tu ještě není," uvažuje Klára Veselá-Samková.

"Společnost není připravena o spoustě věcí mluvit, natož je přijmout. Diskuze o příjmeních jsou jednou z nich," míní také Jana Valdrová. "Ale mělo by být normální, že si dva lidé před svatbou o tom promluví. To není feminismus, radikalismus ani ničení češtiny, ale obyčejná lidská slušnost," říká.

Jako jazykovědkyni jí nevadí ani nepřechýlené tvary ženských příjmení, za kterými následuje rodné jméno s koncovkou ová. "Výstřelek má tu výhodu, že je zapamatovatelný. Tito lidé většinu neohrozí, naopak ji zpestří," říká.

V předválečném období byla u žen a mužů běžná zdvojená jména i příjmení, stejně jako cizojazyčná a nepřechýlená. Další vývoj takovou různorodost zadupal pod zem a teď se k ní pomalu vracíme. Mnohým to však není po chuti.

Tento článek není namířený proti mužům. Není ani proti tradicím, které bychom obecně měli zachovávat. Ale jen když nám samotným vyhovují a považujeme je za správné. A pokud ne, můžeme je měnit. Ostatně není to tak dávno, co ženy nemohly volit. Též to byla letitá tradice. Že byla dobrá, to si dnes nemyslí snad už nikdo.