Otec o syna nikdy nejevil ani sebemenší zájem, a abych řekla pravdu, po porodu jsem se s ním ani já už neviděla. Na dopisy také nereagoval.
Jindrovi jsem se tak snažila vynahradit v životě neúplnou rodinu maximální péčí. Měl všechno, na co si vzpomněl. Jezdili jsme na výlety, chodil do spousty zájmových kroužků, a dokonce jsem mu na přání pořídila do panelákového bytu několik zvířátek. Byl vždycky hodný a spíše tichý chlapec, který nosil ze školy hezké známky.
Nyní studuje na všeobecném gymnáziu ve třetím ročníku a jeho snem je studium práv na vysoké škole. To všechno na něm oceňuji a vážím si toho.
Na druhou stranu mě ale poslední dobou trápil Jindrův nezájem o děvčata. Nikdy se s žádnou slečnou příliš nekamarádil. A o vztahu ani nemluvě. Když jsem se ho zeptala, jestli se mu třeba nějaká dívka nelíbí, řekl, že ne. I při společném sledování televize na mé poznámky typu "docela hezká slečna, nemyslíš?" odpovídal pokaždé stejně. Žádná se mu nelíbila.
Během předvánočních nákupů jsme v jednom obchodním centru potkali jeho spolužáka, jak se vede za ruku s mladou slečnou. V souvislosti s tím jsem se Jindry otázala, kdy on mi přivede domů ukázat nějakou svoji známost. Jeho odpověď mě ale šokovala. "Nemám přítelkyni. Mám přítele, mami," přiznal.
Zůstala jsem stát jako opařená, nemohla jsem uvěřit. V první chvíli jsem se domnívala, že jde o nějaký jeho pubertální žert, ale doma mi všechno ještě jednou potvrdil.
V ten moment mi začalo docházet více věcí, které tomu už delší dobu nasvědčovaly. I jeho naprostý nezájem o děvčata se tak rázem vysvětlil. Ten večer jsem ale nad touto nepříjemnou novinou dokonce v posteli tiše brečela. Tolik jsem se těšila na ten moment, kdy jednou přivede domů svoji slečnu, v duchu jsem snila i o tom, jak za několik let budu svému jedinému synovi péct koláčky na svatbu. Teď jsem ale o všechny představy o budoucnosti přišla.
Druhý den jsem dělala, jako by se nic nestalo. Doufala jsem, že to není až tak vážné a že se třeba kluk časem vzpamatuje. Jindra ale očividně využil toho, že už nemusí nic tajit, a naopak o svém příteli začal nadšeně vyprávět. A já neustále předstírala, že to chápu. Nechtěla jsem ho ranit a ani mu nic zakazovat. Na jednu stranu se sice zlobím a mrzí mě to, ale na stranu druhou nechci přijít o důvěru svého syna. Tak se přetvařuji. A on mi nadšeně ukazuje jeho fotky, vypráví o společných výletech a já jen zjišťuji, jak jsem byla hloupá, když jsem si naivně myslela, že o pět let starší Adam je jen jeho kamarád. A on je to jeho přítel, a dokonce, jak sám přiznal, milenec.
Svěřila jsem se s tím kolegyni v práci - poradila mi vzít syna k lékaři nebo psychologovi. Prý se to dá ještě nějak spravit. Sama tomu ale nevěřím.
Jindra navíc teď nechce celou věc už dál tajit a já začínám mít obavy i z možných pomluv okolí. Vím, že ze zákona takovéto vztahy nejsou zakázané, ale lidé se na tuto menšinu stále dívají skrz prsty. I ta moje kolegyně v práci se neubránila úsměvům, když jsem se se synovou orientací svěřovala. Sama nevím, jak se v této situaci chovat. Přála bych si, aby ho zajímala děvčata a měl jednou normální život. Už proto, že by to pro něj pak ve společnosti a v životě bylo jednodušší. Prosím, poraďte mi.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 19. ledna 2009. Anketa je uzavřena.
