Vše začalo, když mi bylo patnáct. Týden mě bolel podbřišek, při močení to bylo k nevydržení, ale vzhledem k tomu, že moje matka není zrovna starostlivá a já s takovými potížemi neměla zkušenost, přikládala jsem to stresu.
Jeden den, když jsem byla sama doma, to bolelo tak, že jsem si musela sednout v kuchyni na podlahu a prostě jsem se rozbrečela. Neměla jsem komu zavolat, tak jsem se obrátila na babičku, která mě místo do nemocnice zavezla k vesnické obvodní lékařce. Ta ten den ordinovala v domově důchodců, takže jsem musela počkat, až obslouží obyvatele domova.
Jeden zánět za druhým
Když jsem konečně přišla i s odběrem moči na řadu, doktorka konstatovala "zánět jako prase" (ano, přesně tak se vyjádřila) a napsala mi první antibiotika, co ji napadly. Bohužel mi zrovna nesedly, takže jsem dva týdny zvracela a nebyla schopna jíst.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Následovaly dva roky, kdy jsem pravidelně končila v nemocnici na kapačkách s ledvinovou kolikou. Pokaždé jsem pouze dostala antibiotika a po týdnu mě pustili, aniž by zahájili jakoukoliv léčbu.
V sedmnácti, kdy mě pro změnu bolela pravá ledvina, mě poslali na operaci slepáku. Nepomohlo, že jsem je ujišťovala, že tu bolest znám, že mě bolí při močení, že jsou to močové cesty.
Po operaci, i když nakonec uznali, že zbytečné, jsem nesměla pít, což při zánětu močových cest vede jen ke zhoršení. Nemohla jsem jíst, byla jsem slabá, bolela mě čerstvá jizva a do toho ten zánět.
Na doktory jsem rezignovala
Od té doby jsem na doktory rezignovala. Zkoušela jsem všechny možné léky, brusinky, kapky, čaje. Nic nepomáhalo. Pokud jsem bolesti nerozehnala do tří dnů, zašla jsem k obvodní doktorce, která konstatovala, že mi nic není, a dala mi zase ta odporná antibiotika, z kterých mi akorát padaly vlasy a lámaly se nehty.
Nyní je mi jednadvacet. Musím říct, že mé onemocnění nemá zrovna dobrý vliv ani na sexuální život. Nikdo nemá chuť na sex, když ho bolí intimní partie, pálí při močení, věčně se cítí špinavý. A hlavně, nerada bych nemoc přenesla na partnera.
Proto jsem před půl rokem vyhledala specialistu na urologii. Nedá se k němu dostat bez doporučení, které mi má doktorka odmítala vydat. Zabralo, až když jsem si postěžovala u gynekologa, který mi vypsal doporučení bez řečí.
Čekání na operaci
Vyšetření u něj byla asi příprava na porod. O aplikaci cévky asi každý ví, jak je bolestivá. Ale ne to, jak mi do močové trubice strkal kovovou trubičku, po čemž jsem dva dny močila krev a nemohla ani sedět. Nicméně toto vyšetření přineslo výsledky, na které nepřišli nejrůznější lékaři za šest let.
Mám chronický zánět v močovém měchýři. Dále zúženou močovou trubici, v důsledku čehož musí měchýř vyvíjet větší tlak a je zduřelý. A potřebuji operaci. Avšak předtím je třeba vyléčit nejrůznější projevy. Tudíž už půl roku beru speciální antibiotika (které mi předešlí doktoři nikdy nenapsali, i když jsou přímo na močové cesty), každý měsíc jiná a čekám, až budu vůbec zdravotně způsobilá na operaci.
Přítel musí užívat antibiotika se mnou, abych v něm neskladovala bakterie. Teď doufám, že operace bude úspěšná.
