První trimestr těhotenství proběhl úplně bez problémů. Ve svých 42 letech jsem totiž vůbec netušila, že jsem těhotná. Všechny projevy jsem připisovala věku a pravděpodobně nastupujícímu klimaktériu.
Až přetrvávající podezřele známá bolest žaludku mě dohnala k lékárně, kde jsem si koupila gastroval a těhotenský test.
Na testu okamžitě vyskočily dvě čárky. Lékař mi pak navíc oznámil, že budu mít dvojčata. Byla jsem v šoku, ale můj partner byl rád, potěšilo to i patnáctiletého syna, který si vždy přál bratra.
Čtenářka Andrea podstoupila náročnou nitroděložní operaci v Centru fetální medicíny v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě, kde se lékaři odborně vzdělávají také díky Nadačnímu fondu pro zdraví dětí. Ten pomáhá v rozvoji nových diagnostických a terapeutických metod zvláště v oblasti péče o plody s poruchami vývoje v děloze a vrozenými vývojovými vadami. Mezinárodní spolupráce se světovými pracovišti, podporovaná nadačním fondem, přinesla nové možnosti zjišťování a léčby vrozených vývojových vad u plodů. Více info naleznete na www.zdravideti.cz. |
Já jsem od dětství chtěla velkou rodinu, pocházím ze čtyř sester, tak mi někdo se smyslem pro humor toto moje dávné přání na poslední chvíli splnil.
O početnějším těhotenství jsem začala hltat informace. Každé je posuzované jako rizikové. I když se mému lékaři zdálo všechno v pořádku a těhotenství pokračovalo přímo ukázkově, chtěla jsem mít jistotu, a proto jsem si kromě běžných prohlídek domluvila konzultace ještě s rodinným gynekologem v mých rodných Košicích na Slovensku.
Z Košic do Bratislavy a do Prahy
A původní myšlenka "jen tak pro dobrý pocit" nabrala úplně jiný význam. Gynekolog na ultrazvuku zjistil drobný nepoměr ve vývoji plodů. Následovalo okamžité vyšetření u specialisty v Bratislavě a výsledkem bylo podezření na transfúzní syndrom.
Za několik dní jsme ve sněhové kalamitě projeli komplet bývalé Československo. Na hospitalizaci jsem totiž musela do Prahy, na Slovensku se tato diagnóza neléčí.
Laicky řečeno je transfúzní syndrom speciální problém, který se týká pouze jednovaječných dvojčat s jednou placentou. Záhadným způsobem se cévky pomotají a propojí se krevní oběhy obou dětí. Jedno je pak zásobované méně – říká se mu dárce (donor) - a má málo plodové vody. Druhé – příjemce nebo akceptor – je živinami přezásobené a má nadměrně plodové vody.
Na životě jsou ale ohroženy obě dvě děti. A pokud by přežily, hrozí velmi vážná poškození a nemoci, nedostatečný vývoj mozku, nejistá perspektiva...
Rozhodli jsme se pro operaci
Museli jsme se rozhodnout. Buď dát prckům šanci a podstoupit náročný zákrok s nejistým výsledkem, nebo těhotenství ukončit. Zároveň jsme museli zvážit rizika těhotenství ve vyšším věku i riziko předčasného porodu.
Myslím, že jsme neváhali ani minutu a rozhodli jsme se. Na čas jsme zůstali v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě. Přístupem celého personálu jsme byli od počátku nadšení. Byl milý a osobní. A za záchranu našich dvojčat jsme jim velmi vděčni.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Příběhy posílejte na email: zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Staral se o mě skvělý mladý tým lékařů, každý den měřili dětem průtoky krve v důležitých cévkách i množství plodové vody. Asi ve 23. týdnu jsem podstoupila odlehčovací amniocentézu – plodové vody přibylo tolik, že kromě jiného hrozil předčasný porod.
Koncem 25. týdne jsem postoupila hlavní zákrok. Bylo to jako ve sci-fi filmu. Malou dírkou mi lékaři do břicha strčili malou kameru a laserový přístroj. Centimetr po centimetru prohledali placentu, našli nepodařené cévky a laserem je přepálili.
Zákrok se vydařil. Průtoky krve se u dětí krásně upravily. Dokonce mě po pár dnech po operaci propustili domů.
Stala se z nás velká rodina
Konečně jsem si začala těhotenství užívat. V Praze mě upozornili, že v mém případě se porod plánuje v 35. týdnu. S každým dalším dnem stoupá riziko náhlého zvratu.
Miško a Maťko se narodili o jeden a půl měsíce dříve, vážili téměř 2,3 kila a byli v pořádku. Chvilku byli v inkubátoru, pak prošli různými odděleními, až skončili u mě. Po dvou týdnech si pro mě přijeli moji dva velcí chlapi.
Přišel vysněný šťastný konec. Naložili jsme děti do autosedaček a stala se z nás skutečně velká rodina.
Miško a Maťko jsou úžasní. V devíti měsících mají přes 10 kilo a každý šest zubů. Sedí, lezou, vymýšlejí, rachtají, nespí, strašně jim chutná a hodně se smějí. Máme za sebou první pády, záchvaty smíchu, první šibalství a boje. Někdy nám dají pěkně zabrat. Takové normální děti. Ale všechno mohlo být jinak...
