Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Se závislostí na alkoholu musím bojovat nanovo každý den, říká Jitka

  3:37aktualizováno  3:37
S mým pitím to začalo nenápadně, prostě jsem si dala pár skleniček nebo panáků v baru s kamarády. Jenže já nejsem běžný konzument alkoholu, jsem alkoholička. Každý den proto bojuji za svou abstinenci, svěřila se Jitka v dokumentu České televize Když v tom jedou ženy.

Jitka v dokumentu Theodory Remundové | foto: Česká televize

Mnoho lidí nechápe, proč jsem alkoholička. Mám čtyři krásné zdravé děti, zabývám se zdravou stravou a jsem většinou docela veselá. Vlastně se ani nedá říct, kdy se normální společenské pití přehouplo v něco vážnějšího. Nestala se mi žádná zásadní životní změna, spíš to bylo takové plíživé. 

A kvůli častým neshodám s partnerem nejmladšího syna jsem stále častěji řešila problémy s ním skleničkou alkoholu pro chvilkové uvolnění.

Vždycky se mi líbilo, jak jsem po alkoholu byla veselejší, bavila jsem pak celou společnost a zpívali jsme moravské písně. Jenže nemám záklopku, nevím, kdy už mám dost a mám přestat, moje tělo navíc alkohol velmi rychle spaluje. V těhotenství jsem ale nikdy nepila, děti jsem také dlouho kojila a i přitom jsem také nepila.

Kvartální alkoholismus

Dva typy alkoholismu

Jitka se léčila i u MUDr. Gity Pekárkové, která pomáhá závislým ženám v bohnickém pavilonu E: "Člověk, který pije denně, udržuje určité množství alkoholu v těle, hladinku. Často pije už od rána, vlastně je to jako tankovat každodenně benzín do auta, aby člověk mohl fungovat. Tělo a mysl jsou na alkohol zvyklé, bez něj mají odvykací potíže, proto se člověk pije každý den. Kdo začne abstinovat, mívá zprvu odvykací potíže, abstinuje se mu těžko, má silnou chutˇ na alkohol. Pokud nepít vydrží, má kus těžké cesty za sebou.

Ten, kdo má tzv.  epizodický ( kvartální ) typ závislosti,  pije v tahu, někdy několik dní, někdy týdnů. Pak se vlastně propije do střízlivost, opět začne abstinovat a jde mu to snadno. Nemá chutˇ na alkohol, kterou by musel denně překonávat, nepití pro něj není problém. Podlehne falešnému dojmu, že nemá s alkoholem problém. Pak ale přijde zase nezvladatelná silná chuť se napít, obyčejně po pravidelných časových intervalech. Touha po alkoholu přichází obyčejně nečekaně, neohlášeně a nastává další alkoholický tah. Je proto důležité, aby léčba probíhala dlouhodobě i v době, kdy se dotyčnému zdánlivě dobře abstinuje."

Jenže někdy mezi pětatřiceti čtyřiceti se mi pití vymklo z rukou. Dlouho jsem si to nechtěla připustit, protože jsem tzv. kvartální alkoholik. Nepila jsem sama, nepila jsem každý den, ale jednou za čas, pak to ale opravdu stálo za to. Třeba po cestě na poštu jsem si zaskočila do nonstopu, dala si pár becherovek a pak už vlastně ani nevím, byl to velký flám, šla jsem z baru do baru, ani nevím, jak jsem se dostala později domů, mám samozřejmě okno, takže ani nevím, co jsem prováděla. Ráno jsem si dala něco na spravení a už to jelo nanovo, třeba dva tři dny v kuse.

Děti se o sebe v tu chvíli postarají navzájem, těm starším tehdy bylo už přes osmnáct. Pak přišla kocovina, včetně té morální, šílené výčitky, samozřejmě mě to strašně mrzí kvůli dětem. Takže se zase nějakou dobu držím, ale přijde to na mě znovu, intervaly mezi recidivami se zkracovaly. Několikrát jsem se šla podívat na skupinové sezení k Apolináři, ale i po tom jsem si to nechtěla připustit. Měla jsem pocit, že v porovnání s příběhy, co jsem tam slyšela, jsem vlastně úplně v klidu a nemusím se o sebe bát. Je to hrozné, ale z jednoho setkání jsem dokonce šla rovnou na panáka, protože jsem si pyšně říkala, že já žádná alkoholička nejsem.

Sama to nezvládnu

Táta mě vychovával tak, že všechno dokážu sama, že musím být vždycky samostatná. Chtěla jsem tak řešit i svou závislost, prostě si říct, že nebudu pít a hotovo, ale prostě to nešlo. Nakonec jsem byla nucená se podívat pravdě do očí a přiznat si, že jsem alkoholička a že potřebuji profesionální pomoc.

Až paní doktorka Pekárková z Bohnic z pavilonu ženských závislostí mi vysvětlila, že je to opravdu nemoc, že to může být souhrn genetických a metabolických aspektů plus problémů v osobním životě. U mě to byl většinou stres, měla jsem velké nervy s bývalým partnerem, který mě neustále sekýroval a byl velmi manipulativní. Po prvním šestitýdenním léčení jsem pak za paní doktorkou docházela dalších šest týdnů na terapie. Bylo to pro mě hrozně psychicky náročné období, protože syn byl tehdy ještě docela malý, a i když mi ho partner vozil, strašně mi chyběl. Navíc jsem si samozřejmě celou dobu vyčítala, jaký jsem příšerný člověk a matka, když tohle svému dítěti udělám. Ale pochopila jsem, že dobrou maminkou budu jen tehdy, když se svoji nemocí budu něco dělat.

Dokumenty Když v tom jedou ženy

Cyklus dokumentů Theodory Remundové sleduje během tří let osudy  a otevřené výpovědi žen závislých nejen na alkoholu. Vysílá jej ČT2 ve středu od 22 hodin.

Vydržela jsem abstinovat rok, po nějaké neshodě s partnerem a stálém ponižování z jeho strany  jsem si dala panáka na uvolnění a už to zase jelo. Objevovaly se recidivy, bojovala jsem, ale vracelo se to. Začala jsem taky natáčet dokument s Theodorou Remundovou o závislých ženách, asi jsem doufala, že mi to pomůže s motivací a další lidi to podpoří. Jenže jsem se v tom pořád tak nějak plácala, po roce nebo po půl roce jsem alkoholu zase podlehla. Všechno se to ve mně vždycky nějak nashromáždilo a pak to najednou luplo jako papiňák a já jsem bezmyšlenkovitě běžela ke flašce. Všechny logické úvahy a vůle, jako kdyby zmizely.

Musím se léčit celý život

Anonymní linka pomoci

Každý čtvrtek od 8 do 23 hodin na číslech 235 311 791 nebo 724 307 775 se můžete poradit o závislosti své nebo svých blízkých. Terapeutka poskytuje telefonickou pomoc, intervenci, nebo možnost doporučení k osobní konzultaci s odborníkem včetně nabídky konkrétního zařízení v místě bydliště.

Teď už jsem, doufám, přišla na to, v čem jsem dělala předtím chybu. Podceňovala jsem své doléčování, myslela jsem si, že po pár měsících mám vyhráno a už nemusím chodit na terapie a dál se o svou závislost starat. Ale závislost je nemoc, která se nedá vyléčit, musíte jí čelit celý život. I když jsem občas schopná si dát sklenici piva a jít domů, neznamená to, že příště nepodlehnu. Uděláte to dvakrát, třikrát, počtvrté už máte pocit, že jste naprosto v pohodě a přestanete se hlídat.

Nyní se snažím vědomě měnit i své myšlení, snažím se racionalizovat situace, které by v minulosti působily jako spouštěč. Když přijdou, zavřu oči a myslím na něco příjemného, třeba jak ležím někde venku na sluníčku, na pláži, pod palmou, zpívám si nebo si čtu moudré knihy... Docházím pravidelně k Apolináři, jsem tam již pravá ruka doktora Profouse a jsem na to pyšná.  S paní doktorkou Pekárkovou jsem též v kontaktu a pozvala mně i na besedu do Bohnic, abych svým příběhem ukázala, že abstinovat lze, jen se pro ni musí něco dělat. S partnerem se již nestýkám, i když s ním musím stále komunikovat kvůli společnému synovi.

Pustila jsem se také do projektu živé stravy a cítím i silnou podporu od svých dětí a přátel. A také se teď snažím žít přítomností a nebýt na sebe tak přísná. Dneska jsem střízlivá a uvidíme, jaký bude zítřek. Abstinuji od středy do středy, kdy chodím za panem doktorem Profousem. Každou středu si říkám – do příští středy budu opět abstinovat. A pevně věřím, že středy mi nikdo z kalendáře nevymaže.

Autoři: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.