Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hlavně se z toho nepodělat, říká čtenářka s rakovinou prsu a metastázami

aktualizováno 
Před šesti lety, když mi bylo 51 let, jsem šla na pravidelnou prohlídku na sonograf. Jako vždy jsem si byla jistá, že bude vše v pořádku, ale paní doktorka mi sdělila, že mám pod pravým prsem bulku. Od té doby je mým životním mottem „hlavně se z toho nepodělat“. Paní Květa napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

V současnosti se těším z vnučky. | foto: Archiv čtenářky

Na biopsii se ukázalo, že je nádor zhoubný a doktorka mi sdělila, že budu převedena na onkologii do Thomayerovy nemocnice. Možná se budete divit, ale já ani nevěděla, co onkologie je a čím se zabývá. Až do té doby jsem si vůbec neuvědomovala, kolik lidí trpí rakovinou. Odcházela jsem do práce a říkala si: Ode dneška bude tvé životní motto „Důležité je se z toho nepodělat“. To mě drží dodnes a ještě jsem se z toho skutečně nepodělala.

Věděla jsem, že mě čeká dlouhá cesta a v práci to nebude jednoduché. Proto jsem se rozhodla říct to svému vedení na rovinu, aby počítali s tím, že na nějaký čas nebudu schopna své povinnosti vykonávat na sto procent a pravděpodobně budu dlouho práce neschopná. Našla jsem velkou podporu u své nadřízené, která mě ihned pochopila a vycházela mi ve všem vstříc.

Jak to říct v práci, jak dceři

Problém byl, jak to říci své jediné dceři, se kterou jsem žila sama. Vždycky byla a stále je hodně citlivá. Bylo jí tehdy 23 let, studovala vysokou školu a věděla jsem že, pokud budu dlouho nemocná, nebude možné ji ve studiích podporovat.

Fotogalerie

Jediným řešením bylo koupit láhev dobrého vína, večer ho otevřít a v klidu jí to říci. Věděla jsem, že když si dá jednu skleničku, bude uvolněnější a mou situaci můžeme probrat v klidu. Dcera to přijala se slzami v očích, řekla, že jsem velice statečná a věří, že mě to jen tak nepoloží.

Nevím, co se jí v noci honilo hlavou, ale od té doby jsme měly ještě krásnější vztah. Během mé nemoci bohužel studia na vysoké škole ukončila, ale po dlouhém hledání si našla dobrou práci, což mi hodně pomohlo, i když jsem to těžce nesla – později ale školu doháněla dálkovým studiem.

Nezdravé potraviny? Stres?

Nastal okamžik, kdy jsem přišla poprvé na onkologii k mé doporučené doktorce. Nevycházela jsem z údivu, kolik je v čekárně nemocných lidi, kteří mají stejný problém jako já. Seděla jsem, tiše je pozorovala a přemýšlela, kde se ta nemoc bere.

Ať mi nikdo neříká, že si za to může člověk sám - je to nezdravými potravinami, co nám potravinářský průmysl začal prodávat, vše chemicky ošetřeno, samá radioaktivita kolem nás, psychický tlak v zaměstnání, strach, že o práci můžeme přijít každým dnem, pokud nebudeme poslušné ovečky a plnit přání nadřízených.

Konečně jsem po hodině čekání přišla na řadu. Paní doktorka si přečetla zprávu, na tváři kamenný výraz, zatímco já se na ni usmívala jak měsíček. Když dočetla, jen se tak otočila a sdělila mi, co vše musím podstoupit. Nebudu popisovat veškerá vyšetření, která jsem podstoupila, to každá pacientka zná. Nejdříve mi bylo sděleno, že bulku vyoperují, nastane chemoterapie, ozařování, asi osm měsíců léčby, dlouhodobá pracovní neschopnost. A pokud to nepomůže, prso bude odebráno a následovat bude opět chemoterapie a ozařování.

Bez pravého prsa

V tu chvíli jsem se rozhodla. Přece nebudu podstupovat chemoterapii a ozařování dvakrát, požádala jsem, aby mi pravé prso odebrali celé, v mých letech mě na tom až tolik nezáleželo. Doktorka to schválila a prso mi ušmikli. Žádné bolesti jsem nepociťovala, ani pohled do zrcadla bez prsa mě nepolekal, epitézu nosím dodnes, nedělá mi to problém, netoužím ani po silikonových náhražkách.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz

Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Z vypadávání vlasů jsem si problém taky nedělala, pro mě bylo důležité zdraví a přání, abych se dožila krásných chvil se svojí dcerou, aby si našla životního partnera, měla jsem vnouče, abych věděla, že bude šťastná. Vytýčila jsem si své cíle, dala si životní úkol a to se mi splnilo a plní.

Po dobu chemoterapie jsem ztratila chuťové a čichové smysly. Ty chuťové mě štvaly, mohla jsem jíst dohromady slané, sladké, hořké. Ani nevíte, co to je nevychutnat si jídlo. Čichové smysly mi až tak nevadily, aspoň jsem v létě nemusela v metru čichat zpocené lidi a pachy od alkoholických výparů pivařů.

Po roce se vše vrátilo do normálu. Cestou do práce jsem přemýšlela, jak to udělám, abych nenarušila chod svého zaměstnání. Vůbec jsem se nezamýšlela nad nemocí, jedinou starostí bylo, co já těch osm měsíců budu doma dělat, když to budu vše dobře snášet? Vůbec jsem si nepřipouštěla, že to nezvládnu. Dokonce jsem se v práci domluvila, že na nemocenské budu pracovat z domova zadarmo. Tak šel čas, chodila jsem na chemo a ozařování, pracovala z domova, vše tak rychle uteklo.

Kolik jsi na tom vydělala?

Po osmiměsíční léčbě jsem se vrátila do zaměstnání. Jasně, že kolegové měli nemístné poznámky: Kolik ti za to platili? To ses napakovala, co? Bylo to směšné, lidská závist, hloupost – vždy jsem odpověděla, ať si to každý zkusí sám, až bude nemocný, a uvidí.

Hlupáci nevěděli, že když jsem měla nemocenskou, zaměstnavatel by mě opravdu platit nemohl. Jediné, co mi pak ředitel dal, byla mimořádná prémie, ale žádná závratná suma to nebyla. Byla jsem ráda, že mi pomohl jen tak.

Metastáze v kostech

Jenže po roce jsem začala špatně chodit. Bolely mě kyčle a záda. Onkoložka mě hned poslala na vyšetření, které zjistilo, že mám metastáze v kostech, že se rakovina dál šíří.

Co z toho plyne? Nikdy nepodceňujte žádnou bolest a vše nahlaste své doktorce. Možná si říkáte, že přeháním, ale nějak to vážně se mnou nezamávalo. Opět jsem si řekla: Nepodělej se z toho, věda je pokročilá, možná se dočkáš a do té doby nějaký lék vymyslí.

Byla zahájena terapie bisfosfonáty Zometa+, přidána chemoterapie Xeloda, a to až do roku 2014. Tato chemoterapie se podává v tabletách, nevypadávají vám vlasy, můžete mít na rukou a nohou problém s kůží, ale já nic takového naštěstí neměla.

Cítila jsem se velice dobře, ale loni v červnu jsem v práci najednou dostala zimnici. Celá jsem se začala třást, byla mi zima, nemohla jsem mluvit. Tohle trvalo půl hodiny. Udivilo mě, že skoro nikdo z kolegů si mě nevšímal, nová šéfová mi dokonce psala služební e-mail, proč nevolám klientům - pracovala jsem ve vymáhání pohledávek a jedinou její starostí bylo plnění plánu. Nebyla jsem schopná na její e-mail odpovědět, až jedna kolegyně si mě všimla a chtěla volat záchranku.

Naštěstí to pak nebylo nutné, záchvat přešel a já se v tu chvíli rozhodla. Zavolala jsem si svou nadřízenou, oznámila jí svou situaci a řekla, že končím. Doktorka mi nabízela již dlouho invalidní důchod. Uvědomila jsem si, že práce není všechno a nikdy nevíme den, do kdy tady můžeme být.

Navždy bez vlasů

Letos v březnu mi nalezli nápadné ložisko v pravém jaterním laloku. Po oznámení jsem věděla, že je to následek chemoterapie a musím s tím něco udělat. Našla jsem si na internetu, že je možné se přihlásit do klinického studia, zda bych nebyla vhodnou kandidátkou - bohužel na onkologické klinice zatím není k testování žádný lék na mou nemoc.

V současné době podstupuji již celoživotní chemoterapie. Bylo mi sděleno, že pokud chci prodloužit svůj život, není jiná možnost. A tak jsem a budu pořád bez vlasů, nosím šátky, naučila jsem se je hezky vázat a nijak mě to neomezuje.

Je červen 2015 a věřím, že tady se svou dobrou psychikou budu ještě nějaký ten rok, nikdy se nevzdám, mám pro co žít. Mezitím si dcera našla životního partnera, mám tříměsíční vnučku, která naplňuje můj život, vždy si vytýčím nějaký cíl, pro co stojí za to žít.

Za dobu mé nemoci mi zůstalo jenom pár dobrých přátel a to mezi homosexuály. Mám jich pět a dva z nich jsou už deset let má druhá rodina. Zrušila jsem veškeré spoření, které jsem měla uzavřené, a začala jezdit k moři - s těmito kluky je vždy sranda a u moře na mě vždy dohlíželi. Letos jsem asi u moře byla naposled, již není co rušit… 

PS: Pokud bude někdo mít zájem, jak to se mnou pokračuje, najde mě na Facebooku.

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.