Anička se po rakovině postupně zotavovala, jen obličej jí zůstal ochrnutý. | foto: Archiv čtenářky

Dcera měla nádor, dávali jí půl roku života. Přežila, ale zemřel manžel

  • 21
Anička se narodila před jedenácti lety jako normální zdravé dítě. Jediné, co jsme u ní časem pozorovali, byla její nemotornost. Později občas zvracela a bolela ji hlava. Pediatr ale nic neodhalil. Nakonec se ukázalo, že má nádor na mozku. Čtenářka Martina napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Byl to náš malý blonďatý andílek, který všem dělal jen radost. Anička se od narození vyvíjela normálně, jen trošku víc padala, zakopávala, ale ne nijak výjimečně. Navíc moje máma říkala, že jsem bývala také taková nemotora.

Když začala chodit ve třech letech do školky, teprve se začalo ukazovat, že má oproti ostatním stejně starým dětem horší motoriku. Neuměla například jít rovně po čáře a začala dávat hlavu na stranu, což se projevovalo nejvíce, když se koukala na televizi.

Zhruba jednou měsíčně se jí v noci udělalo špatně a zvracela. Také ji začaly trápit bolesti hlavy. Ale pořád to nebylo nic tak zásadního, co by nás znepokojovalo. Ani dětská lékařka při běžných kontrolách nic nezjistila.

Po očkování ve třech letech jsme začali pozorovat, že se její stav zhoršuje a oproti vrstevníkům opravdu zaostávala. I proto jsme nakonec skončili na neurologii. Tam mi oznámili, že má asi skryté šilhání a nařídili, že musíme stabilitu trénovat.

Nádor odhalila až magnetická rezonance

Na dovolené v létě začala zvracet častěji, ale za chvíli byla zase veselá a hrála si jako obvykle. Pak jela ještě k moři s babičkou. Ta mi po návratu říkala, že jí přijde, že Anička není ve své kůži. Nakonec jsme opět skončili na neurologii, kde ze mě udělali přecitlivělou matku. Ale poslali nás na magnetickou rezonanci a CT.

Při vyšetření v nemocnici jsem měla zlé tušení. Když Aničku vezli z jednoho vyšetření na jiné, přišlo mi, že sestřičky něco ví, nebo tuší a povídají si o tom. Žádná mi ale nechtěla nic sdělit, to že může jen lékař. Paní doktorka mi zase oznámila, že musí dceru vzít ještě jednou na magnetickou rezonanci, že se jim tam něco nezdá.

Když Aničku přivezli z vyšetření, řekla mi lékařka, ať zavolám někomu blízkému, abych tam nebyla sama. Manžel byl tehdy na služební cestě a ani nikdo jiný z rodiny nemohl. Byla jsem s Aničkou na pokoji sama a paní doktorka dorazila se snímky mozku a upozornila mě, že má nádor a musí ho odoperovat, jinak tady dcera dlouho nebude. Zůstala jsem tam sedět jako opařená. Až odpoledne dorazil můj nevlastní otec.

Dávali jí půl roku života

Dostali jsme termín operace. Aničku naštěstí operoval pan doktor Beneš, uznávaná kapacita. Po zákroku nám oznámili, že je ochrnutá na půlku těla. A zřejmě nás chtěli připravit na nejhorší, tak nás upozornili, že si ji máme užívat, že tu bude půl roku.

Můj boj s nemocí

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz

Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Bylo to tehdy hrozné období. Já ale musela fungovat, měla jsem totiž doma ještě syna, který chodil do druhé třídy a taky mě potřeboval. Za Aničkou jsem jezdila denně. Bylo z ní opět tříměsíční miminko, které se muselo všechno učit znovu od začátku. Ani na moment jsem si nepřipustila, že by tady neměla být. Šimrala jsem ji po nožičkách a cukala jimi. Nevěřila jsem, že by měla zůstat ochrnutá.

Aničce trvalo pět týdnů, než řekla první slovo, po třech měsících začala pomalu chodit. První rehabilitace probíhaly v nemocnici. Z Krče nás převezli do Motola. Díky Vendule Svobodové jsem se dostala na hematologické oddělení, kde jsem mohla být s Andulkou na pokoji. Rodiče onkologických dětí jinak s dětmi na pokoji nejsou.

Chemoterapii dcera nepotřebovala, ale podstoupila ozařování. Každý den nás na něj v pět ráno vozili, každý den Aničku museli uspat, aby to vydržela. Na víkendy jsme jezdili domů. Po propuštění nás čekaly kontroly každé tři měsíce, poté po půl roce. Teď chodíme už jednou za dva roky.

Dcera nakonec rakovinu porazila, ale následky jí zůstaly dodnes. Má ochrnutou tvář a neslyší na jedno ucho. Na chůzi už není nic poznat a šilhání spravila operace.

Na rakovinu nakonec zemřel manžel

Bohužel jsme se v rodině s rakovinou setkali po krátké době podruhé. Onemocněl manžel, který nad nemocí nevyhrál a vloni zemřel.

Podstoupili jsme opět všechna ta kolečka jako tehdy s Aničkou a věřili, že se uzdraví, ale nestalo se. Nejhůře to snášela právě dcera. Nemohla pochopit, že když se ona uzdravila, tátovi se to nepodařilo.

V nejhorších chvílích mi pomohla rodina, přátelé a hlavně moje dvě děti. Navzájem se držíme a vážíme si každého dne, co jsme spolu.