Mluvit jsem začala docela pozdě, asi ve třech letech. Už při prvních pokusech o slova nastaly problémy. Rodiče si toho všimli a můj problém ihned začali řešit. Od čtyř let jsem chodila jsem k logopedovi. V souvislosti s koktáním jsem špatně vyslovovala i některá písmena jako například R a Ř.
Ve výslovnosti jsem postupem času určitý pokrok udělala, ale koktavost se mi nepodařilo vyléčit. Měla jsem období, kdy jsem mluvila lépe a někdy zase naopak. Můj problém se zhoršil s nástupem do školy. Byla to velká změna, a protože má koktavost byla hlavně psychického rázu, tak se to na mé řeči negativně odrazilo. Mezi vrstevníky jsem byla oblíbená a měla jsem hodně kamarádů.
Na druhém stupni se vše zhoršilo
Zmíněné problémy jsem si uvědomila až v období vzdoru v 6. a 7. třídě, kdy jsem chtěla ještě více zapadnout do kolektivu a toužila po lásce. Také přechod na druhý stupeň pro mě nebyl jednoduchý. Opět změna, která se podepsala na mé psychice.
V sedmé třídě jsem navíc měla problémy s příjmem potravy a to byl největší pád dolů, moje nejhorší období dosavadního života. Neřekla jsem ani jedno slovo plynule. Když jsem z nejhoršího byla venku, řeč se trochu upravila. Za svůj mluvený projev jsem se ale vyloženě styděla a čím více jsem zadrhávala, tím jsem se více uzavírala do sebe a komunikaci s druhými lidmi stahovala na minimum.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Mezi vrstevníky jsem nezapadala. Měla jsem pár dobrých kamarádů, kteří mě i přes tento handicap měli rádi a komunikovali se mnou bez jakýchkoli problémů, ale většina lidí se mojí řečí spíše bavila. Na mém koktání bylo nejhorší, že mě od první třídy lákala práce paní učitelky v mateřské škole, vlastně jsem o ničem jiném ani nesnila. Ale jak může taková osoba dělat práci s dětmi, když by chtěla dětem něco říci a nešlo by jí to?
Chtěla jsem být učitelkou
Začala jsem se zajímat o studium na pedagogické škole. Nevím proč, ale cítila jsem, že mi to určitě vyjde a tuto vysněnou práci budu dělat. Věřila jsem tomu, ale na druhou stranu jsem se cítila hodně méněcenná a mé sebevědomí bylo na bodu mrazu. Koktavost mě svazovala v každodenním životě.
Nejhorší pro mě bylo telefonování. Když mi někdo zavolal, tak to až takový problém nebyl. Většinou jsem to sluchátko vzala, snažila se mluvit pomalu a nedávat příliš důraz na slova. Pokud jsem ale já musela někam zavolat, tak to pro mě bylo obrovské trauma. Začala jsem se potit, zrychlil se mi tep a byla jsem hrozně nervózní. Několikrát za sebou jsem se nadechla a zase vydechla, to abych se uklidnila. Ale popravdě řečeno mi to dvakrát nepomohlo.
Telefonovala jsem opravdu jen z nutnosti, jinak za mě vše vyřizovali rodiče. Vydala jsem u toho mnoho úsilí a sil. Pro někoho naprosto běžná činnost, pro mě trauma. Byla jsem vyždímaná, jako kdybych běžela maraton. Nyní s odstupem času, když si na to vzpomenu při psaní těchto řádků, mi z očí vyhrknou slzy.
Přišla devátá třída a s ní rozhodnutí, co budu dělat dál. Já se pořád chtěla stát učitelkou. Našla jsem na internetu několik středních pedagogických škol a psala ředitelům, zda s tímto problémem mám vůbec nějakou šanci na přijetí. Odezva byla, že záleží na tom, jak je můj problém veliký, ale proto, že je opravdu vidět můj zájem, ať se dostavím k přijímacím talentovým zkouškám. Přihlášky jsem odeslala do Berouna, Čáslavi a Prahy, kde jsem dokonce našla jednu soukromou školu.
Na mou zprávu paní ředitelka odpověděla, že mi šanci dá. Já ale marně doufala, že když si vezmu ráno před zkouškami prášek na uklidnění, že budu mluvit krásně plynule. Stres a tréma ukázaly své a já koktavost neukryla. Do Berouna, kam přijali 60 uchazečů jsem si dělala naděje. Když jsem se dověděla výsledky, že z českého jazyka a mluveného projevu mám 0 bodů, z ostatních částí zkoušky skoro maximum a dostala bych se, kdybych nekoktala, tak mi to přišlo ještě více líto. Proč zrovna já musím mít tento problém. Obrečela jsem to a musela se s tím smířit.
Nakonec jsem nastoupila na soukromou školu
Rodiče byli ochotni mi zaplatit soukromou školu, na které příští rok budu skládat maturitní zkoušku. Tak jsem nastoupila na pedagogickou školu do Prahy. Hlavou mi stále lítaly myšlenky, jaký vztah ke mně budou pedagogové mít. Nikoho na škole s vadou řeči ještě neměli, byla jsem první.
Začátky pro mě byly velmi těžké. Navštěvovala jsem znovu logopedii, ale také psychologa. Vadu řeči jsem se snažila krýt alespoň dobrým prospěchem, ale ani to samozřejmě nestačilo, protože na škole tohoto zaměření je mluvený projev na prvním místě. Po několika měsících jsem si ve škole zvykla, rozkoukala se v novém prostředí, přizpůsobila se stylu i přístupu pedagogů, řeč se mi mírně zlepšila. Byla jsem šťastná a stále věřila v zázrak.
Chvíli jsem mluvila tak, že by to ani nikdo nepoznal a pak to zase bylo horší. Stejné to bylo i s mou psychikou. Ostatním jsem záviděla, jak krásně mluví.
V prvním a druhém ročníku jsem si mohla vybrat školské zařízení pro praxi. Zvolila jsem si to, které bylo v místě mého bydliště. Tam mě všichni znají a vědí o mém problému s řečí a také to, že miluju děti a jsem u nich oblíbená. Děti se ke mně chovaly tak, jako kdybych žádný problém neměla.
S mluvením to bylo jako na houpačce
Ale ve druhém ročníku se má řeč rapidně zhoršila. Tentokrát jsem šla totiž na praxi do školní družiny na základní škole, kam jsem já sama chodila, takže mě tam děti znaly. Několikrát jsem měla potřebu říci různé věci, ale ty myšlenky v hlavě a pocity, že selžu mi to nedovolily. Bylo to pro mě stresující a vyčerpávající.
V létě jsem si našla brigádu, kde jsem prodávala zmrzlinu. I tam ale nastaly problémy s mojí výslovností. Říci, že velká zmrzlina stojí dvacet korun, byl pro mě boj. Než jsem to ze sebe dostala, byl zákazník rychlejší a raději se podíval na ceduli s cenou. Do toho jsem byla nucena mluvit s většími dětmi na praxi, které byly celkem troufalé a ani paní učitelky nechtěly poslouchat. Ještě více jsem se uzavírala do sebe a byla nešťastná.
Má koktavost byla ale jiná než na základní škole, kdy jsem několikrát za sebou zopakovala první slabiku. Prožívala jsem nejhorší stádium. Nadechla jsem se, otevřela pusu a nevydala ze sebe ani hlásku. Prostě to nešlo.
I rodiče už ze mě byli nešťastní, jak já vůbec dodělám školu a co bude dál. Příští rok už budu chodit na praxi do vybraných zařízení a takto s dětmi mluvit nemohu. A jak mám vůbec odmaturovat z výstupů ve školce? Stále jsem nad tím přemýšlela, byla už opravdu zoufalá. Spoustu času jsem strávila blouděním na internetu a hledala pomoc. Už jsem ale přestávala věřit v zázrak, vyzkoušela jsem snad úplně všechno.
Začala jsem se učit znovu mluvit
Zkusila jsem alternativní způsoby, metodu RUŠ, regresi a vše bez výsledku. Byl začátek srpna a já znovu dávala do vyhledávače: koktavost a její léčba. Google mi našel „Novou mluvu“. Zvědavost byla silná, a tak jsem si řekla, že to vyzkouším. Rozklikla jsem tedy tento odkaz. Že by to bylo to, co hledám? Přečetla jsem si více informací, shlédla několik videí a přečetla příběhy a zkušenosti ostatních s touto metodou.
Zaujalo mě to a řekla jsem si, že to je poslední naděje. Rozhodla jsem se terapii podstoupit s tím, že to dokážu. Začátky byly hodně psychicky náročné, nesměli jsme nejdříve vůbec mluvit a dorozumívali se pomocí lístečků. Učili jsme se mluvit jako malé děti úplně od začátku.
Nejdříve jsme hodně natahovali slabiky, takže naše řeč působila na ostatní vtipně, ale rozhodně ne tak děsivě jako koktavost. Na každém kurzu jsme postupně krátili rezonance a po půl roce už mluvíme krásně plynule, přirozeně jako všichni ostatní. Jen pomaleji a s pomocí ruky, naší kotvy, abychom se nezadrhli.
Všem, kteří mají problémy jako jsem měla já, mohu kurz jen doporučit. Při dodržování pravidel je výsledek zaručený. Je to obrovská změna a změnou mé řeči se změnil i můj život. Telefonování, vyřizování, kontakt s cizími lidmi i známými pro mě nejsou již žádným problémem. Připadám si konečně rovna s ostatními, jsem optimističtější a teď už vím, že mi nic nebrání v konání mé vysněné práce a v prožití plnohodnotného života.
