Do šesti let jsem byla normální dítě s normální váhou a prožívala pěkné dětství. V šesti letech jsem vážila 20,5 kilo. Všechno se změnilo, když jsem nastoupila na základní školu.
Třídní učitelka se pohádala s mou matkou, a pak si na mě zasedla. Šikana od ní i spolužáků byla na denním pořádku, ze zvídavého hyperaktivního dítěte se stal uzlík nervů a váha šla rapidně dolů.
Vyrostla jsem o 10 cm, zhubla 1,5 kila
Za dva roky jsem vyrostla o deset centimetrů, ale vážila jsem v osmi letech o jeden a půl kila méně než v šesti. V první třídě jsem na vysvědčení místo obvyklé jedničky měla obrovskou trojku.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Nikdy jsem netrpěla ani anorexií ani bulimií, přesto se má váha nijak nehýbala a v patnácti letech se natrvalo usadila na čísle 48 kilogramů. Po ukončení základní školy jsem se začala dávat mentálně dohromady.
Hodila jsem za hlavu bolestná léta a vzchopila se. Ale ani to s mou váhou nijak nehnulo. Našla jsem si přítele kuchaře, a ten chtěl můj problém vyřešit rázně a začal s vykrmováním. Podařilo se mi dostat se na 50 kilo, ale tuto hranici jsem nepřekročila.
Po porodu jsem měla 55 kg
Když jsem se rozhodla pro otěhotnění, povedlo se nám to na první dobrou, narodil se skoro čtyřkilový syn a já si pět měsíců užívala poporodní váhu 55 kilogramů, než mi opět spadla na 47.
U druhého dítěte se scénář opakoval, proto jsem vyhledala odbornou pomoc a zkusila s mou doktorkou rozluštit záhadu mého nepřibírání. Nepovedlo se to ani po testech, ani po návštěvě poradny pro výživu.
Dívám se na sebe do zrcadla a to, co vidím, není špatné. I když uznávám, že aspoň na 50 kilo bych se dostat chtěla. Jenže mám se psychicky týrat kvůli tomu, aby lidem nevadilo, že jsem štíhlá? Musím pořád všem dokazovat, že nejsem nemocná, že jím pravidelně a vydatně?
Tlouštíky lidé neodsuzují, hubeňoury ano
Někdy, když čtu články o dívkách, které trpí mentální anorexií, říkám si, že mám podle nich možná štěstí. Nezažila jsem, co je to být silná, dopřávám si všechno jídlo včetně rychlých občerstvení, zuby mi nerozežírají žaludeční šťávy, ale všemožné zákusky, které miluju, a přesto nemám na těle gram tuku navíc.
Ale ani tak si svou postavu neužívám a asi ani nikdy užívat nebudu. A nejsem v tom sama, znám minimálně tři dívky posedlé zaoblením svých tvarů.
Lidé dokáží odsoudit každou odlišnost, přesto se společnost naučila být tolerantní k lidem, kteří trpí obezitou a na jejichž léčbu doplácejí všichni z nás. Ale nám, štíhlým, vmete každý do tváře, že vypadáme hrozně, jak nechutné je dívat se na naše čouhající kosti, že se sebou máme okamžitě něco dělat. A společnost tyto urážky nijak neodsuzuje.
Přitom pokud jím vše a jsem zdravá, proč by měla být má přirozená štíhlost nemoc? A proč mě společnost nutí s ní bojovat?
