Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mám periodickou depresi. Život mi pomohl změnit až pobyt v léčebně

aktualizováno 
Jmenuji se Alena a je mi 27 let. S depresivní poruchou se léčím 3,5 roku, ale první potíže u mě začaly už v dětství, kdy jsem byla i obětí šikany.
Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie | foto: Profimedia.cz

Už od dětství jsem byla citlivá, trpěla jsem nočními děsy, občas jsem byla náměsíčná, bála jsem se prolézaček, ve škole mi bývalo špatně i přesto, že jsem se dobře učila.

Stala jsem se proto brzy obětí šikany, ze které jsem se nakonec nějak sama dokázala vzpamatovat. Chodila jsem sice kvůli šikaně i k dětskému psychologovi, ale ten mi příliš nepomohl. Hodně jsem si musela pomoci sama a nějak už jsem se smířila s rolí outsidera. Bohužel jsem ji do jisté míry pociťovala i doma, hlavně v rozdílném přístupu otce ke mně a sestře (sestru vždy preferoval, já jsem byla za tu horší, méně schopnou atp).

Vzpomínám si však, že už v době mých středoškolských studií jsem trpěla stavy, které by se daly považovat za lehkou depresi. Uzavřela jsem se více do sebe a svého světa, někdy jsem si představovala vlastní pohřeb a parte a to mě ve chvílích, kdy mi bylo těžko na duši, paradoxně uklidňovalo.

Má náladovost a častá mrzutost se v rodině brala jako součást mé povahy a dospívání a takto jsem přestála střední školu. Poté jsem šla na vysokou, kterou jsem brala jako příležitost ke změně mého nepříliš radostného života. Ano, do té doby jsem svůj život neprožívala vnitřně příliš radostně, cítila jsem se svázaná maloměstem, pomluvami a lidmi, kteří se mi vysmívali.

Zlom přišel na vysoké škole

Přestože jsem na vysoké škole byla šťastná a dosáhla osobního úspěchu, právě tam se teprve naplno projevily mé psychické problémy, a to v době po státních zkouškách. Spouštěčem byl nejspíše stres. Stresovala jsem se, protože jsem chtěla sobě i okolnímu světu dokázat, že nejsem taková nula, za jakou mě dříve považovali.

Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz

Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Bohužel se mi nedostalo takového ocenění, po jakém jsem toužila, a tehdy jsem poprvé upadla do závažnějších depresí. Když u mě deprese poprvé vypukla, vůbec jsem tenkrát nevěděla, co se se mnou děje. Nic mi najednou nešlo jako dřív, cítila jsem všude samou bezmoc, zoufalství a marnost. Byla jsem unavená a každý pohyb navíc mi přišel hrozně vyčerpávající. Přišlo mi obtížné třeba jen vstát z křesla a dojít si na záchod.

Některé dny jsem ani nejedla, protože jsem neměla sílu vstát a jít nakoupit. Občas jsem ze stejného důvodu nedošla do školy.

Napsat práci do školy mi začalo trvat mnohem déle, byla jsem schopná koukat několik hodin do monitoru počítače a přitom na něm nic nedělat. Pořád se mi chtělo plakat, stačila drobnost a hned jsem plakala. Stýskala jsem si nad životem a minulostí a viděla, že budoucnost je beznadějná.

Začala jsem také mít bolesti břicha a trpět zácpou. Najednou jsem ani nemohla spát, hlavou se mi pořád honily černé a úzkostné myšlenky, například jsem se v noci začala bát, že mi umírá přítel, a nemohla jsem z toho usnout. Přitom mě ani neopouštěla myšlenka na vlastní smrt, kterou jsem nevnímala jako hrozivou, ale jako vysvobození z té nekonečné trýzně a prázdnoty.

Neustále jsem myslela na sebevraždu

Myšlenky na sebevraždu se mi vnucovaly do hlavy neustále a nezávisle na mé vůli. Představovala jsem si, jak skočím z jedné výškové budovy. Když jsem jela domů vlakem, pořád mě cosi nutilo, abych pod něj skočila, ale myšlenka na partnera mě od tohoto zoufalého činu vždy nakonec nějak odvrátila. Cítila jsem se podrážděná, smutná a apatická.

S rodinou jsem se začala více hádat, začala jsem se vyhýbat přátelům, přestala jsem se zajímat o svůj zevnějšek, protože jsem si připadala hrozně stará a ošklivá.

Nemohla jsem pořádně jíst, protože se mi z jídla začal zvedat žaludek. Jindy jsem se zase snažila svůj žal zajíst nebo zapít vínem.

Když už bylo utrpení nesnesitelné a dostala jsem se k psycholožce, doporučila mě ihned k psychiatrovi. Bohužel psychiatričce jsem půlku věcí vůbec neřekla, během pěti minut mi dala jinou a špatnou diagnózu a s léky mě poslala domů ve stavu, který by byl na hospitalizaci, protože jsem tenkrát hospitalizaci z důvodu studia odmítla.

Skoro rok jsem brala příliš nízké dávky antidepresiv a dostávala jsem se opakovaně do stavů, které popisuji výše. Tehdy jsem většinu dnů jen proležela a do školy jsem se učila jen díky nahrávacímu zařízení. Nebyla jsem totiž schopná vnímat psaný text.

Stále jsem přemýšlela o sebevraždě a přitvrdila jsem v sebepoškozování.

Nedařilo se mi najít dobrého lékaře

Zhruba po roce neúspěšné léčby jsem se dostala k psychologovi, kde mi teprve stanovili správnou diagnózu: periodická středně těžká a těžká deprese. Léčba nabrala nový rozměr, prošla jsem si první hospitalizací na psychoterapeutickém oddělení, která mi pomohla se vztahy, ale s depresemi dlouhodobě příliš ne. Na psychoterapeutickém oddělení jsem se totiž opět utvrdila ve své roli outsidera, když jsem v důsledku těžší deprese neměla v sobě tolik energie jako ostatní pacienti a ti mě pak příliš nechápali, a většina z nich mě tedy ani nepřijala mezi sebe.

V té době jsem také v důsledku deprese přišla o zaměstnání a nebyla jsem schopná si zaměstnání najít, takže jsem se stala zcela finančně závislou na partnerovi.

Deprese negativně ovlivnila mé vztahy s rodinou, která se nedokázala s mým onemocněním a jeho dopady smířit a dost mi to vyčítala. Naštěstí jsem našla oporu alespoň v partnerovi a nejlepší kamarádce. Začala jsem se aktivněji zajímat o léčbu, terapie a o lidi s podobnými osudy.

Bohužel deprese i přes moji snahu udeřily znovu. Psychiatrička, ke které jsem chodila, se stavěla k léčbě poměrně laxně, tak jsem se rozhodla změnit lékaře a bohužel jsem narazila na lékařku, která zastávala heslo „Nefňukej a makej“. A ve stavu, kdy jsem opět uvažovala o sebevraždě, mě poslala domů se slovy: „Musíte se víc snažit a odstěhujte se za prací.“ A další kontrolu mi napsala až skoro za dva měsíce.

V té době se ve mně něco zlomilo a řekla jsem si, že buď svůj neradostný život ukončím sebevraždou, nebo si najdu opravdu zodpovědnou lékařku. Začala jsem docházet k nové psychiatričce, která se ukázala jako vynikající odbornice i po lidské stránce. Ihned mě chtěla poslat na hospitalizaci, ale tu jsme nakonec odsunuli na jaro, kdy se můj stav i přes výměnu léků a výborný přístup nové lékařky zhoršil.

Pomohl mi až pobyt v léčebně

Na jaře jsem šla na otevřené oddělení léčebny, žádné psychoterapeutické oddělení, ale klidný režim a přenastavení medikace. Musím říci, že mi tento pobyt dal hodně. Odpočinula jsem si, nabrala síly, poznala konečně lidi, kteří mně a mé nemoci rozumí a neodsoudí mě za ni.

Také mi byl přiznán částečný invalidní důchod a k němu zkusím malou brigádu. Deprese mi otočila život naruby. Z léčebny vím, že už ji budu mít nejspíš na celý život, a musím užívat spoustu léků, z nichž některé mají i nepříjemné vedlejší účinky. Například jsem po jednom nabrala 25 kilogramů, takže se teď snažím zhubnout a musím si více hlídat, co jím.

Nejsem schopná pracovat na plný úvazek, jsem mnohem citlivější na stres a změny než zdravý člověk. Stresy ve mně vyvolají depresivní prožívání, někdy mi i nastartují novou epizodu nemoci. Musím mít pravidelný režim, potřebuji daleko více odpočívat než moji zdraví vrstevníci.

Přesto mi deprese i něco dala. Poznala jsem lidi s podobnými osudy a začala jsem mít zájem pomáhat lidem, kteří jsou nějak znevýhodnění nebo nemocní. Mnohem více si také vážím dnů, kdy je mi dobře a více si vážím života, protože už vím, jaké to je stanout na hranici života a smrti.

Autoři:


Témata: Bossing




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.