Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Byla jsem unavená a měla afty. Lékaři mi zjistili Crohnovu nemoc

  • 42
Jako malá jsem moc nemocná nebyla. První příznaky mojí nemoci nastaly v pubertě. Začala jsem trpět na afty. Boláky jsem měla v celé puse. Poté se přidaly další zdravotní problémy a nakonec lékaři zjistili, že mám Crohnovu nemoc. Čtenářka Mirka napsala další díl seriálu Můj boj s nemocí.

Kromě aftů se mi v části mezi zády a hýžděmi udělala díra do těla, ze které vytékal hnis. Nevěděla jsem, co to je. Později mi sdělili, že jsem měla píštěl. Ve čtvrťáku jsem zase měla afty. Léčil mě zubař, léčila mě krčařka a výsledek žádný.

Po nástupu na vysokou jsem pořád trpěla afty a k tomu se dostavila únava. Chodila jsem na přednášky a spala. Přišla jsem na kolej a spala. Po vánocích mi babička, která pracuje v nemocnici, domluvila odběry. Tam mi vzali mnoho ampulí krve a následující den začal kolotoč. Výsledky byly velmi špatné a doktoři se divili, jak to, že ještě chodím. Chyběl mi litr krve a hodnoty měly do normálu hodně daleko.

Crohnova choroba

Postihuje kteroukoli část trávicího systému, od jícnu až po konečník. Nejčastěji se vyskytuje na konci tenkého střeva nebo v místě, kde tenké střevo přechází v tlusté.

Typické je, že postihuje vždy jen určitý úsek střeva a úseky mezi jednotlivými segmenty mohou být úplně zdravé. Zánět se objevuje po celé šířce stěny. Tím dochází ke zjizvení, zúžení průsvitu střeva a může dojít až k neprůchodnosti. Zánětlivé úseky se mohou spojovat a vytvářet srůsty.

Důvody vzniku této choroby nejsou dosud zcela objasněné. Nejčastěji experti hovoří o tom, že je to nepřiměřená ochranná reakce na některé složky potravy a bakterie ve střevě.

Jak se s Crohnovou chorobou poprali ostatní?

Abych nemusela ležet v nemocnici, tak mě mamka vozila každý den na nějaké vyšetření. Gynekologie, gastroskopie, enteroklýza a kolonoskopie. A taky mi vrátili ten litr krve.

Po kolonoskopii mi v devatenácti letech řekli: „Jste nevyléčitelně nemocná, neumřete na to a dovolím vám jedno dítě.“  Byl to šok, celý život jinak. O Crohnovi jsem se dozvěděla, že je to nemoc střev. Ale mě břicho nebolelo, jen ta únava a afty. Moderní nemoc z velmi uklizeného prostředí. Já, holka z vesnice.

Zůstala jsem dva měsíce doma a místo zpět do školy jsem nastoupila do práce. Jedla hezky léky, vyhýbala se některým nedoporučeným jídlům a bylo mi celkem fajn.

Nemoc se ozývala při stresu

Zkolabovala jsem o tři roky později. Byla jsem psychicky vyčerpaná. O víkendu jsem měla moderovat taneční soutěž a byla jsem z toho hodně nervózní. Akci jsem zvládla, ale v noci mě mamka odvezla do nemocnice. Tam si mě nechali 3,5 týdne na metabolické JIP. Měla jsem zánět. Moje doktorka z gastrologie se mě ptala, proč jsem nepřišla dřív. Jenže mě nic nebolelo.

Zážitky z nemocnice nebyly příjemné. Měla jsem kapačky, po týdnu rozpíchané ruce. Zažádala jsem tedy, aby mi zavedli kanylu. Byla neděle, návštěvní doba a veškeré návštěvy vyhnali na chodbu. Že mi ji dají u klíční kosti. Píchlo ve mně a doktor povídá, že mi asi propíchl plíci. Tak ven a znovu. Tentokrát do stehna. A když držel ten aparát, co se zavádí, povídá sestře: „A jakou stranou se to tam dává, já už to dlouho nedělal“. Tak to bylo už i na mě moc a spustily se mi slzy.

A týden potom jsem šla na sono břicha. Doktorka byla nepříjemná a povídala mi, že stejně být vyléčená nemohu a budu tam něco mít. A našla mi v břiše absces. Lékaři na pokoji mi vysvětlili, že mě ještě čeká CT, ale ten absces mi musí vysát. Prostě píchnou do mě jehlu a vysají tu tekutinu a bude to dobré. Byla jsem z toho na nervy, ale CT mě zachránilo. Zjistili, že uvedený absces je scvrklý žaludek, jak jsem už tři týdny nejedla.

Nakonec mě pustili domů. Řekli mi, co mám jíst a dostala jsem bílkovinnou bezezbytkovou dietu.

Těhotenství mi prospívalo

Rok nato jsem jela do lázní, aby se vše zase srovnalo. A na gastroenterologii mi doporučili, abych měla co nejdříve dítě, když jsem v klidovém stádiu. Bylo mi 23 let. Přítele jsem měla, a tak jsme se dohodli a začali plánovat. Těhotenství mi prospívalo a další rok v létě se nám narodila holčička.

Na internetu jsem četla hodně diskuzí, zapojila se i na webu o nemoci a všechno o ní zkoumala. Setkávala jsem se se stejně nemocnými lidmi. Byla jsem při mateřské ještě jednou v lázních. Zjistila jsem, že mezi těmi všemi crohnaři a ulcerózní kolitidou jsem vlastně zdravý člověk.

Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Byla jsem hodný pacient, léky jsem jedla pravidelně. Dávky se snižovaly a zvyšovaly podle stavu. A po těch letech jsem zjistila, že se vlastně zhoršuji, když se psychicky vyčerpávám.

Jednou hůř a jednou líp

Po mateřské jsem nastoupila do nové práce na úřad a učila se zákony. Stav se trochu zhoršil. Příprava na roční zkoušky mě vyčerpala a já skončila na biologické léčbě. A vše bylo v pořádku. Při bio jsem tak nějak začala vynechávat léky. Už mě nebavilo brát ráno hrstičku k snídani, další k obědu, pak k večeři. A tak jsem to přestala jíst úplně.

Zhoršení nastalo až na konci roku 2011. Některé velmi blízké osoby mě hodně zklamaly. Nikoho jsem nechtěla vidět. To trvalo celé Vánoce. Doktorka mi nasadila další léky. A ty jsem opravdu brala. Nebylo mi dobře.

Manžel mi každý večer aplikoval do konečníku i speciální gel. Některé věci prostě sami nezvládnete. Nic příjemného, ale když víte, že vám to udělá dobře, snesete všechno. Zhubla jsem asi deset kilo a jedla jsem jen kašovitou stravu jako kojenec. Na jaře jsem se zase vrátila do normálu.

Nyní je léto 2014 a jsem v pohodě. Jím všechno. Po nynější kontrole mi chybí akorát vitaminy, tak těmi se dopuji, ale ostatní léky nejím. Jen nevím, jak to mám doktorce sdělit. A pokud mě něco začne vytáčet, tak si říkám, že za moje zdraví nestojí. A jsem sobec. Naučila jsem se myslet i na sebe a dělat si pohodu na duši.

Čím méně se o tu nemoc zajímám, čím méně o ní přemýšlím, čím méně si ji připouštím, tím méně si připadám nemocná.