Potřebuji pomoct, jenže se bojím, že přiberu. Ilustrační foto.

Potřebuji pomoct, jenže se bojím, že přiberu. Ilustrační foto. | foto: Profimedia.cz

Chytil mě začarovaný kruh bulimie. Jen jím a zvracím

  • 37
Jmenuji se Sabina a je mi 19 let. Naoko vypadám jak spokojený člověk, který má téměř vše. Přítele, rodinu, práci, školu. Ale ve skutečnosti ani trochu spokojená se svým životem nejsem. Od jedenácti let trpím bulimií. Čtenářka napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Nikdy jsem nebyla tlustá, jen možná trochu oplácanější. Ale pár narážek jsem od svých pubertálních spolužáků slýchala. A to i díky tomu, že jsem dospívala rychleji než ostatní holky kolem mě.

Stačilo se vyzvracet

Jenže mě se to samozřejmě dotklo a jednoho dne, kdy jsem se přejedla a bylo mi vážně špatně, jsem zjistila, že když se vyzvracím, tak nejenže se mi udělá líp, ale splaskne mi i břicho.

Po této zkušenosti se mi to nějak zalíbilo, takže vždy, když jsem toho snědla víc, šla jsem se vyzvracet. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že dělám něco špatného. A díky tomu, že jsem v podstatě mohla jíst to, co mě napadlo, aniž bych přibrala, jsem začala jíst víc a víc.

Přecpávala jsem se a následně zvracela. Ze zvracení jednou za 14 dní se během chvilky stalo zvracení téměř každý den. Zvracela jsem všude. V lese, na každé návštěvě, v restauracích... Nedokázala jsem to ovládnout, prostě jsem musela.

Při každém společném jídle jsem měla výmluvy typu "musím si odskočit" a nikomu to nepřipadalo divné. Jen moje matka měla občas narážky, ale když mě náhodou načapala, vymluvila jsem se na to, že mi je strašně špatně.

Psycholožka nic neobjevila

Kolem třináctého roku jsem byla už hodně hubená. Každý mě chválil, ale já chtěla víc. Víc jíst i víc zhubnout. Jenže jsem zjistila, že to už nejde. Přibírala jsem.

Byla jsem nešťastná a zoufalá. Začala jsem se trestat, a to formou sebepoškozování. To trvalo téměř celý rok, než si toho matka všimla a zavedla mě k psycholožce. Ta samozřejmě nezjistila, z čeho to pramení - díky mé mlčenlivosti.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

A takto, kdy jsem jen jedla a zvracela, uběhlo najednou spoustu let. Mám téměř pořád stejnou váhu, s občasnými výkyvy kolem pěti kilo. Jsem čím dál víc nešťastná a nevím, jak se toho zbavit.

Vypadávají mi vlasy

Tři roky mám přítele, který o mé chorobě ví, ale bohužel neví, jak mi pomoct. Jen žije ve strachu, co se mi stane příště. Když mu půl hodiny neberu telefon, bojí se, že se mi něco stalo...

Chodím na vysokou školu a do práce. Jenže na školu kašlu, protože jsem příliš vyčerpaná a oslabená. Mám jen energii chodit do práce, abych si vydělala peníze a mohla si koupit spoustu jídla.
 
Denně nechám v obchodě dvě stovky, které následně do dvou hodin projím a vyzvracím. Bydlím s rodiči, takže si potají "pašuji" jídlo do svého pokoje.

A co moje psychika a zdravotní problémy? Jsem neustále nemocná, slabá, vlasy mi padají, nehty se lámou. Mívám zánět žaludku, vředy. Omdlívám (i u záchodové mísy), motá se mi neustále hlava a kolikrát mám pocit, že nejsem schopna unést své končetiny.

O své neustálé únavě a následném problému usnout ani nemluvím.

Myslím jen na jídlo

A s mojí psychikou to není o moc lepší. Myslím jen na jídlo. Tyhle myšlenky mě zaměstnávají delší dobu než cokoliv jiného.

Na střední jsem chodila za školu, jen abych byla dřív doma a mohla se najíst. Téměř nevídám kamarádky, protože mám potřebu se přejíst. Jsem zoufalá, prázdná, líná, chci se na všechno vykašlat a téměř na ničem - kromě jídla - mi nezáleží.

Potřebuji pomoct, jenže se bojím. Bojím se, co se stane, bojím se, že přiberu, bojím se všeho. Jenže takto už nedokážu žít.

Nedokážu ztrácet spoustu energie a pak se válet se záchvatem pláče po zemi a zoufale se krčit v rohu a čekat, co se stane...

Chci nad bulimií zvítězit, ale mám pocit, že když se to tak stane, bude mi všechna radost a potěšení odebráno.