Odjakživa jsem byla spíš hubená holčička, která milovala sladké. Dnes mi přijde úsměvné, jak jsem nechápala dívky, které drží diety a nejí, protože jsem si život dobrého bez jídla nedokázala představit. V té době jsem vůbec netušila, jak se můj život od základů změní a jak velice brzy budu stát na hranici života a smrti.
Ve škole jsem chtěla být nejlepší, a proto jsem se hodně učila, abych měla samé jedničky. S příchodem na gymnázium se požadavky ve škole zvětšovaly, a proto jsem se začala víc a víc učit. Okolí ke mně vždy přistupovalo jako k „perfektní“ Lucce, která vždy vše zvládá, umí, a když něco chce, tak to dokáže.
Zlom přišel na začátku druhého ročníku, kdy jsem si vyzkoušela šaty do tanečních, které mi byly těsnější než dříve. Vzhledem k tomu, že jsem nepředstavitelný perfekcionista, tak jsem si řekla, že s tím přeci musím hned něco udělat – stačí jíst zdravě. Hned druhý den jsem začala plánovat zdravý vyvážený jídelníček. Snídaně - activia, svačina - 30 g ořechů, mrkev, oběd - špenát a večeře - zeleninový salát, 1 knäckebrot.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Plán zafungoval a zhubla jsem se svými 175 cm z 63 kg na 48 kg během půl roku. Dost jsem se za tu dobu hádala s rodiči, prosby, hádky, pláč, sliby – nic nepomáhalo. Nechápala jsem je. Vždyť jsem šťastná a dokonalá, co víc si můžu přát? Mohla bych zde popisovat moje myšlenky, jídelní rituály a výčitky, ale to bych jen opakovala příběhy ostatních anorektiček. Zásadní zlom, kdy jsem si uvědomila svoji nemoc, byl ten, kdy se anorexie zvrtla v záchvatovité přejídání s občasnými bulimickými záchvaty.
Začala jsem mít deprese, přemýšlela o své vlastní existenci, a proto jsem se rozhodla, že půjdu k psychiatričce. Okamžitě mi diagnostikovala mentální anorexii a deprese, ke kterým se postupem času přidala ještě panická porucha. Dostala jsem antidepresiva, která se u mě střídají jako na běžícím pásu.
Do konce čtvrtého ročníku jsem byla donucena přibrat na 55 kilo, což můj mozek radikálně odmítal. Celé gymnázium jsem tedy strávila učením, depresemi, nespavostí a pláčem nad tím, jak jsem tlustá. Velkým paradoxem bylo, když za mnou chodili známí a kamarádi a říkali: „Ty už jsi v pohodě, ne?“ A já přitom každý den doufala, že se ráno neprobudím.
Jsem v tom zase po uši
Mojí motivací bylo dokončit gymnázium a dostat se na právnickou fakultu, kde jsem plánovala začít nový život bez anorexie. To se ale nestalo. O prázdninách nastal relaps anorexie a já jsem v tom opět až po uši.
Okolí je neustále plné optimismu. „To zvládneš, jsi bojovnice!“, „Bojuj, to bude dobré!“, „Přeci chceš žít a být zdravá.“ Mám pocit, už nezvládnu ani jednu optimistickou frázi! Po čtyřech letech anorexie už opravdu nemám optimistické smýšlení.
V boji s anorexií mi pomohla meditace a cvičení, říká lektorka jógy |
Znám všechny její důsledky. Ale to nestačí. Nestačí to jako motivace. Cítím se opravdu hrozně, že mě nedokáže nic přesvědčit, abych se sama začala snažit.
Na druhou stranu si uvědomuji, že nebýt anorexie a všech ostatních problémů, tak dnes nejsem takovou osobností, kterou jsem. Uvědomila jsem si, že smyslem mého života je pomáhat druhým lidem.
Chci lidem ukázat, že anorexie není o vychrtlých dívkách na pokraji smrti. Společnost si představuje anorektičky jako dívky, které váží 30 kilo. Po všech zkušenostech, sezeních u terapeutů, psychiatrů a psychologů si dovolím říct, že anorexie není nemoc o jídle. Anorexie dokonce není ani o váze, protože anorektička může mít jak 30, tak 80 kilo – anorexie je v hlavě. Ten tichý vtíravý hlásek, který vám přikazuje, co smíte sníst. Ten hlásek, který nikdy neutichá.
Ačkoliv sama netuším, kde začít, mojí nadějí a motivací je snaha ukázat dívkám ve stejné situaci, že v tom nejsou samy. Ale co považuji za nejdůležitější – nebát se mluvit, protože není ostuda trpět psychickou poruchou.
Sama jsem zažila hodně poznámek k mojí nemoci a trpím, když slyším společnost, jak se o psychických poruchách vyjadřuje.
Možná je to naivní, ale já věřím, že i kdybych pomohla jedné jediné dívce, tak tohle všechno má smysl. Věřím totiž, že vše se děje z nějakého důvodu.
