Mé první setkání s ní zajistila neopětovaná láska k jedné dívce. Bylo mi dvanáct a nikomu jsem to nemohla říct. Ani objektu mých tužeb. A tak jsem v skrytu duše toužila po jejích dotecích, lásce, přítomnosti. Utajované city nahlodaly mou duši a potlačený smutek se přetavil v hladovění. Byla to tehdy má záchrana. Paradoxně jsem své trápení vyventilovala tímto způsobem.
Anorexie je zrádná, lže vám do očí a ani nemrkne. Uvěřila jsem, že je mou přítelkyní, že mi pomáhá. Bohužel až mnohem mnohem později jsem se měla dozvědět celou pravdu.
Mé druhé setkání s ní zajistila mononukleóza a následná přísná dieta. Bylo mi 17, měla jsem trochu nadváhu a po prodělané infekci jsem půl roku téměř nic nejedla. Tehdy už jsem se necítila tak dobře jako poprvé. Na gymplu jsem se válela po lavici, pořád jsem se o něco opírala, stranila jsem se lidí. I pedagogové si mne začali všímat. Vadilo mi to.
Rodičům to bylo jedno a učitelé mě budou pronásledovat? Ta myšlenka se mi příčila, a tak jsem začala lhát. Tvrdila jsem, že musím nadále držet dietu, protože mé jaterní testy nebyly dobré. Vysloužila jsem si pár podezíravých pohledů, ale všichni mlčeli.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali, s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Příběhy posílejte na e-mail: zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Třetí setkání se zákeřným hladověním přišlo po mém odchodu do hlavního města. Nepociťovala jsem nervozitu, ale nechutenství ano. Rok jsem téměř nejedla a zhubla 35 kilogramů. Anorexie mě měla ve svých spárech. Tentokrát už si toho všímali všichni. Rodiče, přátelé, zaměstnavatel, kolegové i lékaři. A nemoc mě donutila se se všemi hádat. Bila jsem se jako lev, vystrkovala drápky na potkání.
Zachránila mě psychiatrička
Nenáviděla jsem otázky typu - co jsem snědla a kolik zase zhubla. Byla jsem drzá, zlá, odmítavá. Pár lidí jsem rozbrečela a vše mi bylo jedno. Proč bych měla jíst, když se cítím tak lehce a báječně? Všichni chtějí, abych byla tlustá. Ani náhodou. A pak jsem zkolabovala. Paradoxně v lékárně na poliklinice. Nebylo možné mě probrat, a tak mě odvezli do nemocnice. Podařilo se mi z toho tak krásně vylhat, že mě ještě týž den pustili. A vesele jsem pokračovala dál.
Střídala jsem zaměstnání, přátele, spolubydlící - a se všemi jsem se hádala. Nutili mě jíst, vyvařovali pro mě, brečeli, prosili... Nic.
A pak se prvně objevily myšlenky na sebevraždu. Zrádná společnice zajistila, že mi to přišlo zcela normální. A tak jsem v duchu začala probírat způsoby možného skonu. Čím dál více mou mysl ovládala negativa, sebenenávist, odsuzování, smutek, vztek a touha po smrti.
Nějaký světlý paprsek uprostřed temna mi ukázal nesmyslnost všeho a já se objednala k psychiatričce. Diagnóza zněla mentální anorexie a deprese. Paní doktorka nasadila antidepresiva se zaměřením na PPP a zahájily jsme terapii. Opravdu mi pomohla a pomáhá. Začala jsem se cítit šťastná a také jíst.
Mohu-li něco říci o anorexii, pak jednoznačně nezahrávat si s ní. Ani se nenadějete a má vás ve svých spárech. Dá vám drobty, ale vezme si vše.
