Tehdy jsem jel po hlavní silnici, řidič auta z vedlejší mě přehlédl a srazil. Měl jsem rozlámanou nohu a celkově to se mnou vypadalo špatně. Dlouhou dobu se lékaři pokoušeli nohu napravit a musel jsem podstoupit hodně operací. Nechtěl jsem kvůli bolesti přerušit své aktivity, takže jsem lyžoval, hrál tenis a plachtil.
Na lyžáky jsem musel nohu nechat zvykat třeba už několik měsíců před sezonou, takže jsem si je nazouval už od září, aby se noha otlačila a já v únoru mohl vyrazit na hory. Bohužel má noha tenhle životní styl nezvládala a všechno mi komplikovala.
Rozhodl jsem se pro amputaci
V noze jsem postupně přestával mít cit. Když mi třeba spadl kamínek do boty, zjistil jsem to až večer, když jsem v botě uviděl krev. Rány se hrozně špatně hojily. Navíc jsem měl nohu dva roky v podstatě pořád otevřenou a doktoři neustále zkoušeli různé operace.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Poznal jsem spoustu lidí, kteří měli amputovanou nohu a bez problémů fungovali, takže jsem se nakonec rozhodl, že si ji nechám dobrovolně uříznout. Bylo to asi po deseti letech od nehody.
Dalších šest let mi ale trvalo, než jsem sehnal doktora, který by mi ji uřízl. Nakonec se to vyřešilo tak trochu samo. Noha se totiž stále zhoršovala, takže doktoři ve finále svolili a konečně mi ji amputovali. Nohu mi uřízli 25. února a 17. prosince už jsem jel na mistrovství republiky v lyžování.
Motorky jsem se nevzdal
Motorkáři jsou někdy vnímáni jako drsňáci, kteří se sejdou v hospodě a tam se lidově řečeno ožerou. Mimo to podle některých lidí jezdí jako čuňata a nerespektují pravidla. Ale to jsou takové obecné předsudky o motorkářích.
Právě proto jsem se rozhodl zapojit do projektu „I v drsňákovi probudí jemnost“. Mně a našemu BMW Moto klubu se zdálo, že je to dobrá cesta, jak lidem sdělit více informací o tom, kdo jsme a co děláme.
Členové našeho klubu si za cíl cesty většinou nedávají hospodu, místo toho si vybírají nějaká zajímavá místa. Jde nám hlavně o zážitek, o cestování, expedice v náročných podmínkách.
Na motorce mě nic neomezuje. Horší je to v běžných situacích. Třeba když se zastavíme a jdeme se koupat do rybníka, musím si protézu nejdříve zout, ale pak se zase nemůžu rybníka dostat. Po jedné noze tam neodskáču. Má to ovšem samozřejmě taky spoustu výhod. Noha v zimě nezebe, a když je někde velká louže, tak do ní šlápnu protézou a je mi jedno, že mám v botě mokro.
