Mrazíka jsem už dlouho neviděla, říká „Marfuša“ Inna Čurikovová

Češi ji dobře znají: tupá a obhroublá Marfuša, hrdinka sovětské pohádky Mrazík. Hrála ji Inna Čurikovová. Dnes, v 67 letech, je to elegantní dáma, opora vyhlášeného moskevského divadla Lenkom.

Inna Michajlovna Čurikovová

Narodila se 5. října 1943 v Moskvě. Vystudovala divadelní institut při moskevském Malém divadle, začínala jako komediální herečka. Ve filmu byla jednou z jejích prvních rolí Marfuša v Mrazíkovi, film je z roku 1964. Koncem šedesátých let se seznámila se začínajícím režisérem Glebem Panfilovem, jehož si vzala. Hrála téměř ve všech jeho filmech, ale spolupracovala i s jinými známými režiséry. Patřila k nejvýraznějším herečkám sovětského filmu.

V šatně na zdi visí portréty z dob její největší slávy, kdy zářila v sovětských filmech, na stole květiny od ctitelů. Pod stříškou šmrncovního kloboučku ve stylu dvacátých let se schovává šibalský výraz.

Vzpomenete si ještě někdy na Mrazíka? Je to už 46 let...
Ne. Ale vím, že u vás ho dávají v televizi každý rok někdy koncem roku nebo prvního ledna.

To je pravda. Všichni znají scénu, kde louskáte ořechy.
Ano, doopravdy jsem je louskala. Bez nějakých triků.

Věděla jste o úspěchu Mrazíka v Československu? Byla jste tam někdy?
Několikrát. Byla jsem v Čechách i na Slovensku, když to ještě byla společná země, a potom v Čechách na festivalu. Před třemi čtyřmi lety. Cítila jsem, že jsem tam opravdu populární. To mě moc těší. Možná by se Češi mohli podívat i na moje ostatní filmy, nejen na Mrazíka.

V Rusku Mrazík tak populární není?
Ne, tak jako v Česku nikdy nebyl. U nás máme Ironii osudu režiséra Rjazanova. Nemůžeme přivítat nový rok, aniž by tenhle film nebyl v televizi. Stejně jako u vás Mrazík.

Prý jste se rozplakala, když jste se poprvé viděla v Mrazíkovi. Je to pravda?
Ano, připadala jsem si hrozně ošklivá. Dokonce jsem chtěla od filmu úplně odejít.

Role ošklivé a hloupé sestry se vám nelíbila?
O tom jsem nepřemýšlela. Prostě se jí trochu nevyvedl charakter. Máma ji trochu rozmazlila, svoji oblíbenou dcerku. Ale jinak byla Marfuša skvělé děvče.

Kdy jste vlastně Mrazíka naposledy viděla? Máte ho doma?
Mám, ale je to už dávno, co jsem si ho pustila. Syn vyrostl. Když byl malý, tak se na něj rád díval a já s ním. Dnes už si radši dám jiné filmy. Ale je to výborná pohádka, protože ji natočil obdivuhodný, hodný a něžný člověk Alexandr Rou. Dokonce dostala zlatou medaili na festivalu v Benátkách, i když o tom se u nás nemluvilo.

Když řádila cenzura

Hrajete od mládí, co vás k herectví přivedlo?
Toužila jsem po tom. Jako dítě mě nerozmazlovali hračkami, tak jsem hodně snila. Žily jsme s maminkou za městem u takového pole, protože maminka byla bioložka. Starala se o květiny, a tak jsme spokojeně žily. Skromně, proto jsem snila o jiném životě. Vzpomínám si, že před naším domkem, v němž bydlelo několik rodin, bylo obrovské pole a jabloň, takový velký strom. Tam jsem vysedávala. Mohlo mi být tak pět. Byl tam tak čistý bílý sníh, jaký už dneska v Moskvě neuvidíte. Posadila jsem se na svoje královské křeslo a snila o životě královny. Místo hraček jsem měla barevné tužky - modrá byl princ, růžová princezna a tak dál. Takhle jsem fantazírovala a myslím, že jsem od snů plynule přešla k rozhodnutí nastoupit do divadelního institutu.

Mrazík byl jen epizodou ve vaší kariéře. Proslavila jste se hlavně ve filmech vašeho muže, režiséra Gleba Panfilova. Tam jste hrála charakterní role, silné ženy. Jak se vám s manželem pracovalo?
Výborně. Když pracuju, tak se stýkám s režisérem Glebem Panfilovem, a ne s manželem. S režisérem, který ke mně má obrovskou důvěru. Tehdy se režiséři nedívali při natáčení na monitor jako dneska. Když jsme točili s Glebem, stál vždycky u mě a všechno prožíval. Naprosto přesně cítil, co se ve mně děje, a já jsem věděla, že to vnímá. Hodně jsem ho potřebovala. Nestál ke mně zády a nedíval se na obrazovku. Když točím dneska, zdá se mi, že režisér si vždycky drží trochu odstup. Ale Gleb se mnou cítil a radil mi skvělé věci. To pro mě bylo hrozně důležité.

Doléhala na vás cenzura?
Samozřejmě. U nás se vystřihovaly z filmů slova i celé scény, skvělé a okouzlující scény. Překrucovaly se, křivily, odstraňovaly.

Co cenzorům třeba vadilo?
Tak třeba z filmu Začátek vystřihli závěrečnou scénu, protože hrdina Arkadij miloval jinou ženu. Vedení leningradského studia rozhodlo, že to je amorální. Když už jednu ženu potkáte, máte ji milovat celý život, a ne aby se objevila druhá nebo třetí. To je nemravné, proto nám tu část dali pryč. I takové věci jim vadily.

Vždycky jste si sama rozhodovala, v čem budete hrát?
Ano, až doteď.

Nikdy jste s tím neměla problémy?
Ne. Ale čeho mi je líto: režisér Končalovskij mi nabízel roli Soni ve Strýčkovi Váňovi. Odmítla jsem, protože jsem toužila po Johance z Arku a nechtěla kvůli tomu brát jiné role. Hrozně dlouho jsem čekala na schválení. Měli jsme s Glebem napsaný scénář, ale abychom mohli shánět peníze, potřebovali jsme povolení. Jenže jsme ho nedostali. Johanka je pro mě skoro životní ztráta.

Co se dělo s ruským filmem po rozpadu Sovětského svazu?
Když skončil Sovětský svaz, skončil i film. Byly příležitostné scénáře, filmy i režiséři, později se objevili zajímaví mladí režiséři a točily se zajímavé věci. Všichni herci chtějí hrát v dobrých filmech a stýkat se s opravdovými režiséry, ale to se podaří zřídka. Já teď pracuju v divadle. S Glebem Panfilovem jsme připravili skvělé Goldmanovo představení Lev v zimě. Ten kus mám strašně ráda, stejně jako miluju svoji roli královny Akvitánské. Proto odmítám natáčení. Nemůžu točit a zároveň hrát v tak náročné hře.

Lidi se bojí

Máte divadlo radši než film?

Mrazík v tv

Populární ruskou pohádku vysílá televize Nova ve čtvrtek 30.12. od 20 hodin.

Na to se mě ptají všichni a už jsem z toho unavená. Miluju film, protože mi vynikající režiséři dávali vynikající role. Nepracovala jsem jen s Glebem, ale i s Alexandrem Končalovským, Piotrem Todorovským a Vjačeslavem Kristofovičem. Samé skvělé filmy. Ale miluju i divadlo.

Která z rolí pro vás byla nejdůležitější?
Na to nemůžu ani nechci odpovědět, protože každá role byla částí mého života.

Žije se dnes hercům v Rusku lépe než v Sovětském svazu?
Ano, určitě. Aspoň podle všech těch módních časopisů. Když se dívám na ty naše hvězdičky vyfocené v luxusních bytech se vším tím nemožným nábytkem, divany a vanami... Řekla bych, že v tak dokonalém a bohatém prostředí se jim žije lépe. Alespoň materiálně.

Moskevská divadla bývají vyprodaná dlouho dopředu. Pocítili jste nějak krizi?
U nás ne. Dokonce nám lidé nosili květiny. V době krize! Prostě to tak cítí, i když mají vlastní problémy.

Zajímáte se o politiku?
Samozřejmě, týká se mého života. Na politicích toho hodně závisí.

Sympatizujete s nějakou stranou nebo politikem?
Ne. Žádná taková strana není, protože nedostali dost hlasů. Hodně jsem sympatizovala s reformátory, s Javlinským, Gajdarem. Pár dalších lidí by se ještě našlo.

Jak je na tom současné Rusko?
Je tu dost problémů. Chtěla bych doufat, že se budou řešit, aby se lidi měli lépe. Přála bych si to. Doufám, že to znepokojuje i ty, co jsou za ně zodpovědní. Bohužel, lidé sami jsou málo aktivní, aby prosadili některé změny.

Proč nejsou aktivní?
Protože se bojí.

Čeho?
Toho, že něco ztratí. Práci, postavení.

V jednom filmu jste s manželem pracovala i na scénáři. Nechcete psát?
Ne, do toho jsem nedorostla. Nejsem psavec. Dokážu něco pozměnit ve své roli, navrhnout režisérovi pár věcí. Glebovi jsem pomáhala jen radou. Byla to jeho práce, i když mi přisoudil spoluautorství. Ale abych napsala vlastní věc, to ne.

Toužíte ještě po nějaké roli?
Jak už jsem říkala, je jenom jedna, která mi unikla a moc jsem ji chtěla. Johanka z Arku. To je moje věčné břemeno. Nepovedlo se. Už to nestihnu. Jsem rok od roku starší a jí bylo devatenáct, když ji upálili.