"Jsem z klasické italské rodiny. Mám dva bratry, tři sestry a moje máma je ze sedmi dětí. Můj otec dokonce z osmi. Všude po světě mám proto tety, strýce, bratrance a sestřenice. Moji rodiče původně bydleli v Tropee v Calabrii. Po svatbě se odstěhovali do USA.
Narodil jsem se ve Philadelphii a chodil jsem tam do základní školy. Když mi bylo čtrnáct, vrátili jsme se do Itálie, začali jsme žít v Miláně. V osmnácti jsem nastoupil jako asistent do marketingového oddělení jedné velké mezinárodní firmy zabývající se IT technologií. Udělal jsem si vysokou školu obchodu a marketingu, a když mi bylo třicet, tak jsem si připadal jako před důchodem.
HLASOVÁNÍKterý příběh Itala v Čechách se vám nejvíc líbí? Hlasujte od 2. do 6. července 2012. |
Bylo to asi tím, že jsem bydlel stále s rodiči, a určitě to ale bylo tím, že jsem byl bez lásky. Samozřejmě, že jsem znal spoustu dívek, ale nebylo to nějak ono. Mé srdce prostě nebušilo ´ti amo!´ Rozhodl jsem se, že se pokusím odstěhovat někam do ciziny. A žít tam chvíli sám bez svého příbuzenstva.
O České republice jsem toho dost slyšel a, jaká náhoda, byla v naší firmě na seznamu zemí, v kterých byly obsazovány nové funkce marketingových manažerů. Přihlásil jsem se, ale poprvé neuspěl. Naštěstí dva dny před cestou vítěz konkurzu z rodinných důvodů nemohl odjet. Já stále před rozhodnutím co se svým životem dál a rozhodl se jít za hlavním personálním managerem a dohodli jsme se, že v Česku nastoupím já! Žiju tu už tři roky a ještě jsem nikdy nezalitoval. Samozřejmě, že to zezačátku nevypadalo tak idylicky.
Když jsem přiletěl do Prahy, lilo, nasedl jsem na autobus směr Brno a ubytoval se tam v nějakém starém penzionu. Nikdo neuměl nejen italsky, ale ani anglicky. Potíže jsem měl i s tím, abych si objednal čaj. Byl jsem fakt hodně nesvůj. Říkal jsem si: ´Bože, kdyby se mi něco stalo, tak umřu a nikdo si toho ani nevšimne!´
Jednou jsem zašel do restaurace, kde před vchodem měli ceduli, kde, jak jsem předpokládal, byla napsána jídla a u toho ceny. Vůbec jsem nerozuměl, co tam je, ale protože nějaký kluk přede mnou dostal oběd, tak jsem na ceduli taky nazdařbůh ukázal. Servírce se má objednávka nezdála, chvíli jsme se dohadovali a pak mi pomohla dívka, co uměla anglicky. Přeložila mi, co bylo na tabuli napsáno. Vepřové – 59 Kč, Hovězí – 69 Kč, Děti – 35 Kč.
´Proboha! Tady vaří děti?!´ Vůbec mne nenapadlo, že jde o označení poloviční dětské porce. Všichni se smáli. Rozhodl jsem se, že se musím naučit česky. Najal jsem si učitelku a shodou okolností to byla ta dívka, která mi už pomohla, když jsem si toužil objednat si ´děti´. A shodou okolností je to dívka, do které jsem se zamiloval. Na podzim máme plánovanou svatbu. Všichni mí příbuzní přijedou. Česky zatím ještě moc dobře neumím, ale už se aspoň orientuju v českých jídelních lístcích a už si umím zařídit tu nejdůležitější věc!“
"Co je tou nejdůležitější věcí?" zeptala jsem se.
"Objednat si pivo!" zasmál se Marco. "Na mých českých kamarádech mne fascinuje, že jsou schopni vypít deset dvanáctek a pak klidně odejdou domů po svých! Pivo mi tady u vás hrozně chutná. Moje přítelkyně ho ale nepije vůbec. Ta, možná kvůli mně, ujíždí na Cinzánu. Kamkoliv spolu jdeme, tak si ho objedná. Já jí ale v jejím koníčku nebráním a ona mi taky dává velký prostor.
"Existuje něco, co jste tady u nás nepochopil?"
"Váš neobvyklý způsob vyprávění. To měnění časů. Třeba když někdo řekne, že kdyby to byl věděl, že by tam byl nechodil… Já ale můžu s jistotou říct, že jsem moc rád, že jsem sem do Čech šel!"
A co mi z tohoto příběhu vyplývá za radu?
Napadá mě spíš povzdychnutí ve stylu komplikované češtiny.
KDYBYCH TOHO BYLA
DŔÍV VÍC VĚDĚLA
TAK BYCH BYLA S VERVOU
NA ITALA VLETĚLA!
Halina Pawlowská; foto:Lenka HATAŠOVÁ, pro Yashica s.r.o.
