Mohou měděné šperky léčit?

Nelze vyloučit, že nošení nejrůznějších ozdobných tretek může být jedním ze způsobů "měďné léčby". Měď koneckonců používali už Aztékové, Egypťané i Římané ve špercích, obvazech, kosmetice a dokonce i v nápojích, jako lidový prostředek k potírání celé škály chorob. Lékaři se však stále ještě zdráhají dát lidovým léčebným prostředkům založeným na působení mědi požehnání, protože v nadměrném množství může být toxická a většina lidí přijímá dostatečné množství tohoto prvku v každodenní stravě.

Dokonce i v dnešní době sportovně založení a o své zdraví pečující dospělí jedinci, kteří dbají o dostatečný přísun mědi nezbytné pro dobré fungování těla, zavrhují v obavě z nadměrné medikace a z vedlejších účinků vitamínové doplňky ve prospěch
šperků.

Je známo, že měď, která je obsažena v běžně konzumovaných potravinách a nápojích jako ryby, ořechy, čokoláda či červené víno, napomáhá vývoji kostí a tkání. Podle odborníků může její nedostatek vyvolat problémy pojivových tkání a kloubů a způsobit takové choroby, jako je například artritida.

Nikdo však nikdy neprokázal, že měděné náramky, jimiž se zdobily nesčetné generace po celém světě, mají skutečně léčebné účinky. A nebo pokud fungují, jak a proč mohou pomoci léčit emoci.

Odborníci měďařských společností poukazují na nedostatek přesvědčivých důkazů o tom, že nošení výrobků z mědi na kůži zabraňuje deficienci mědi či léčí nemoci - i když někteří vědci to označují přinejmenším za neškodné.

Používání mědi jako domácího léku proti chorobám se datuje v mnoha odlišných civilizacích tisíce let nazpět. První egyptskou zmínku o jejím léčebném využití lze nalézt ve starověkém papyru z období 2600 až 2200 let před Kristem.

Rukopisy římské, aztécké a hindské civilizace zachycují celou škálu léčebných prostředků s podílem mědi, užívaných v nápojích a obvazech k léčbě zranění, či tvarované do měděných šperků.

Současní obhájci měděných šperků tvrdí, že lidské tělo může během jednoho měsíce absorbovat z nošeného náramku zhruba 13  miligramů mědi. Kotoučky umístěné pod náramkovými hodinkami nebo uvnitř golfové rukavice podle nich vzájemně reagují s lidským potem a dodávají látku přímo do specifického zranění, přičemž obcházejí zažívací ústrojí.