Narodil se na Kypru v roce 1970 a jako dítě se s rodiči přestěhoval do Anglie, kde později absolvoval věhlasnou Central St. Martin College (něco jako módní Harvard), aby se rychle po ukončení studií zařadil mezi dobře známé, etablované návrháře.
Jako školní kvalifikační práci předvedl polorozpadlé šaty, které na několik měsíců zakopal na zahrádce a posléze exhumoval. Není divu, že už tehdy způsobil mírný poprask. Od té doby nepřestává překvapovat jak odbornou, tak laickou veřejnost a neustále zvedat svojí prestiž mezi celebritami celého světa. Dvakrát byl zvolen britským návrhářem roku a letos mu londýnské Design Museum pořídilo velkou retrospektivní výstavu.
Chalayan je nepochybně mnohem více než jenom krejčí, který rád hezky obléká hubené slečinky. V jeho díle můžeme vidět architekturu, konceptuální umění, modely často nesou politický odkaz, nezřídka jsou popsatelné pouze výrazem geniální. Chalayan je inovátor, umělec, který své originální umělecké cítění vyjadřuje na poli látek a střihů. Používá atypické materiály, nové technologie, v mnoha kolekcích nápadně vyvstává pohrávání se s futurismem.
Zajímá se o všechno od filozofie přes fyziku až po politiku a své poznatky a názory přetavuje do vzrušujících, módních performancí. Oblečení, které překračuje klasické hranice pouhé módnosti nebo účelnosti a dostává extra rozměr, který rozechvívá duše milovníků všeho zvláštního, provokujícího, na rozhraní avantgardního umění a zároveň přitažlivé nositelnosti.
Islandská zpěvačka Bjork mnohokrát vyjádřila svůj obdiv vůči návrhářovi oblékáním jeho modelů na svých turné, na obalu kultovního alba Post a také pro něj předváděla na londýnském Fashion Weeku.
Po dobu své kariéry navrhl Hussein několik modelů, které se dostaly také na stránky periodik vyhrazených nejen módě. Slavné "poštovní šaty" byly připraveny z tvrdého obálkového papíru a byly opatřeny instrukcemi na složení, případně ozdobení psaním nebo kreslením. Šaty měly být posílány poštou a zajímavý šmrnc jim dodal rudo-modrý okraj, notoricky znám z dizajnu poštovních obálek. Pozdvižení způsobily také modely z cukru, "letadlové šaty" s ovladatelnými křídly, které se zvedají a klesají, nebo nepřehlédnutelné šatičky prozářené LED světly.
Opěvovaná Chalayanova sukně z dřevěného stolku zašla v extravaganci ještě o kus dál. Holka, která se odváží modýlek si zakoupit, se postaví doprostřed kulatého kávového stolku a prostým pohybem kolem sebe vytáhne stupňovitou sukni. Zdánlivě pouze pikantní estetický trik, ve skutečnosti však skryté naléhavé poselství – Chalayan se u tvorby kolekce zabýval problematikou válečného uprchlictví a pomocí přenosných stolkových šatů ztvárnil potřebu brát si v těžkých časech svůj majetek s sebou. Sukně byla součástí umělecké performance, ve které se oděvem stávaly potahy křesel, samotná křesla se proměňovala v zavazadla. Modelky tak postupně odnesly celé vybavení místnosti. Opět se mu povedlo objevit se ve zprávách! Podobně jako se sérií inspirovanou tradičním muslimským zahalujícím oděvem, který Chalayan použil jenom v oblasti ramen a hlavy, přičemž tělo modelky zůstalo nahé a odkryté. Nikdo mu nemůže vyčítat nedostatek odvahy.
I přes nesporný talent si na mladého návrháře políčila finanční mizérie a začátkem třetího tisíciletí byl nucen vyhlásit bankrot. Umělecké aktivity pravděpodobně pohltily jeho bytost natolik, že se opomenul soustředit na byznys. Aby se vyhrabal z ekonomické bryndy, na čas se upsal středoproudé síti obchoďáků Marks and Spenser, pouštěl se do různých "podřadných" spoluprací. Nedávno vsadil na opět ne úplně typickou strategii a přijal místo Artdirectora u sportovního brandu Puma. Společnost posléze oznámila zakoupení velké části Chalayanovy značky.
Chalayan svým příkladem potvrzuje, že velcí géniové nejsou nutně osypáváni zlatem, to mu však vůbec nebrání v tom, aby vytvářel další a další omračující kolekce. To, co na jeho přehlídkách každoročně šokuje publikum více než efektní produkce, jsou šaty, které jsou často nejenom nositelné, ale i krásné a slušivé. To, v čem Marc Jacobs často selhává – jeho pytlovité, neforemné kreace se mnohdy líbí jenom odborníkům – Hussein bere v potaz úplně přirozeně, bez nároků na omluvitelnost jakékoli zhůvěřilosti ve jménu "vysokého umění".
Jeho modely, jakkoliv excentrické, vyvolávají touhu vlastnit a nosit a i navzdory spletitému konceptu v pozadí jsou ve své podstatě často vizuálně minimalistické. Nositelky nevypadají jako vytažené zpod rukou šíleného profesora, ale sofistikovaně a elegantně.
Protože jak sám Hussein říká, má moc rád oblečení.
