Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zpověď: Nejkrásnější máma na světě byla prostitutka a dala mě k adopci

  0:42aktualizováno  0:42
„Jeli jsme s mámou a bratrem taxíkem, když ho nechala zastavit. Odešla a už se nevrátila,“ popisuje Veronika Kašáková moment, který rozhodl o tom, že budoucí finalistka miss vyroste v dětském domově. Teď o své mámě narkomance a dětství plném traumat napsala knížku.

Veronika Kašáková | foto: Iveta LhotskáMAFRA

Knížku jste psala pět let. Proč tak dlouho?
Bylo strašně obtížné se do těch vzpomínek vracet. Jsou bolestivé a člověk to celé prožíval znova. Potřebovala jsem být ve svém současném životě opravdu šťastná, abych se z toho nezhroutila.

Veronika Kašáková

  • Narodila se 6. 11. 1989 v Praze. Od čtyř let žila v Dětském domově ve Vysoké Peci.
  • Vystudovala Střední pedagogickou školu v Mostě, obor předškolní a mimoškolní pedagogika.
  • Po dovršení plnoletosti pracovala nejprve jako vychovatelka v Dětském domově ve Vysoké Peci, později jako odborná chůva v domácnostech dvou rodin.
  • Po odchodu do Prahy vyzkoušela práci asistentky a poté hypoteční poradkyně.
  • Než se v roce 2014 dostala do finále České Miss, byla učitelkou v mateřské školce.
  • Je svobodná, žije s přítelem v Mostě.
  • Pracuje jako příležitostná modelka.

Byly momenty, kdy jste nechtěla pokračovat?
Byly. Zvlášť když mi Karolína Medková, která mi pomáhala psát, dávala doplňující otázky typu: “Jak jste se u toho cítila?“ Hodně jsem u toho brečela.

Ve své knize popisujete značně autenticky některé epizody. Například autonehodu, kterou zavinil mámin zdrogovaný přítel, když usnul za volantem. Je to autorská fikce, nebo jste si vzpomínky vyvolala některou regresní technikou?
Máte pravdu, že jsem prodělala terapii, kdy jsem se přímo do onoho okamžiku vrátila. Seděla jsem v sanitce, byla při vědomí a viděla bráchu se zaraženým sklem v čelisti. Byl tam hrozný chaos, spousta světel a mě zachvátil šílený strach, že se mu něco hrozného opravdu stane. Dodnes mám černé scénáře, když mi Kája nezvedá telefon.

A víte už, jak z toho ven?
Myslím, že bych měla najít jistotu sama v sebe. Víte, problém je v tom, že mně nestačí, že funguju já Veronika Kašáková, ale já neustále někoho potřebuju. Ať je to brácha, můj přítel nebo teta z domova. My děti z děcáku se upínáme na lidi, jsme majetnické a bojíme se, že zase zůstaneme samy. Štve mě to, ale pořád se bojím, že mě někdo opustí.

Nepomohla by vám spíš psychoterapie?
Já na sobě ale pracuju. Moje teta, Helena Bedrnová, kterou jsem poznala až v dospělosti, je kouč a od mých osmnácti mě průběžně trénuje. Dneska mluvíte s někým jiným, než byste si povídala před dvěma lety. To jsem byla ještě hromádka neštěstí. Teď už je to lepší. Mám bolístky, ale už je umím trošku skrývat a navenek zachovávám pózu.

Teď jste se ale před národem takříkajíc svlékla do naha. Vaše kniha o vás odhaluje vše. A nejen o vás. S tím se vyrovnáte?
Samozřejmě jsem v průběhu psaní měla pocit, že bych s tím ven jít neměla, ale nakonec jsem si řekla, že když člověk něco dělá s dobrým úmyslem, vesmír ho podpoří. Já jsem nenapsala knihu, abych někomu ublížila, abych ranila tatínka s maminkou, já ji psala pro děti z dětských domovů. Kdybych si já ve svých dvanácti bývala přečetla takovou knihu, pomohla by mi. Takže jsem do toho šla s tím, že pomůžu dětem. Všem trpělivě vysvětluji, že jsou to jenom mé pocity, bez ohledu na to, jak to mohl ten který člověk se mnou tehdy myslet.

Píšete v knize o svých rodičích velmi upřímně, máte nějaké povědomí o nich, když byli ještě spolu a všechno bylo dobré?
Co dělal tatínek, netuším, myslím, že kdysi byl i na šachtě. Vím jen, že jsme měli byt v pražské Pařížské. Pak se naši asi rozvedli a já už si tatínka před děcákem moc nepamatuju. Na rozdíl od mámy a jejího přítele, se kterým brali drogy.

Maminka pracovala?
Co vím, tak snad nikdy. V šestnácti otěhotněla a to, čím se živila, bych zaměstnáním ani nenazvala. Byla prostitutka.

Autorka knihu nedávno pokřtila:

Byly vám čtyři roky, když vás máma opustila. Neumím si představit, že byste v tom věku věděla, oč jde: že máma bere drogy a živí se prostitucí. Jak jste ji vnímala? 

Já si ji pamatuju jako tu nejkrásnější maminku na světě. Pamatuju si, jak mě zvedala a objímala a taky jak tančí po bytě, zpívá si a často není doma.

O dva roky straší bratr také nic netušil?
Kájíček je můj hrdina. Pořád se o mě staral. On byl táta, máma, dozor i učitel. Ale nikdy nemluvil o tom, že by věděl, co maminka dělala. Spíš mi říkal, když u mě nebyla, že je nemocná nebo že je mrtvá. To když nás dala k adopci. On si to tak odůvodnil. Vytěsnil to špatné. On nemá nikomu nic za zlé. Ale to ani já ne. My jsme odpustili, lépe se nám tak žije.

Odpustili jste, že vás, nechala v taxíku a odešla?
Tomu předcházela ona autonehoda, kdy nás máma ukradla z nemocnice. Asi už věděla, že se blíží konec a chtěla si nás ještě užít. Kájíkovi sundala sádru a pár dní nato jsme se s bratrem ocitli u sociálních pracovnic. Zavolal je onen taxikář. To si nevybavuji, to jsem se dočetla až v dětském domově, když jsem v osmnácti nahlédla do spisů.

Co ve vás takové čtení vyvolalo?
Víte, mně už v tu chvíli bylo jedno, jaká je máma. Celý život jsem se učila žít bez ní. Ano, na moment to zasáhlo moje srdce, ale sotva jsem ten sešit zavřela, skončilo to.

Když jste ale do dětského domova přišla, jedno vám to nejspíš nebylo. Vzpomenete si, jak jste se cítila?
V ten den, co jsem tam přišla, jsem strašně brečela. Ale nevím proč. Pak jsem to definovala, abych to mohla popsat v knize, že to bylo zaleknutí nebo šok z nového prostředí. Ale velmi brzy to pominulo, protože tam byla spousta dětí, hračky a byla tam postel. Okamžitě mi vyhovoval režim, uklidnila jsem se.

To byl takový kontrast k vašemu dosavadnímu životu?
Ano. Já si hračky vůbec nepamatuju. Jen jednu knížku. Máma tvrdí, že hračky byly, ale v mých vzpomínkách je jen byt bez nábytku, násilí, křik, prázdnota, já a Kája.

Nikdy si vás máma nechtěla vzít zpátky?
Maminka za námi ještě chvíli chodila a vysvětlovala nám, že má prostě nějaký problém a že ho brzy vyřeší. Potom se na nějaký rok, možná dva odmlčela a pak přišla naposledy. Když se objevila, pozdravila jsem ji jako cizí osobu. Nepoznávala jsem ji, byla v hrozném stavu a slibovala, jak to všechno bude dobré. A já jí to všechno věřila. Byla jsem šťastná. Byla to máma, ten člověk, na kterého jsem čekala. Když jsme se loučily, slíbila, že přijde na mé osmé narozeniny. A tak jsem seděla u dveří a čekala. Nepřišla. Už nikdy. Celých dvanáct let. Paní ředitelka nám s bratrem pak vysvětlila, že dala souhlas k adopci. Nechápala jsem jako dítě, co je adopce, ale došlo mi, že už ji neuvidím.

Co se ve vás odehrávalo?
Zklamání. Nebylo ale první, takže už tolik nebolelo. Kája mi řekl, že to všechno bude dobré. Jeho hlas tehdy zněl, jakoby to všechno už dávno věděl.

Jakou roli v tom hrál táta, který vás pravidelně navštěvoval v domově a bral si vás na prázdniny?
Bylo to trošinku složitý. On se tatínek k ničemu nevyjadřoval celé dětství. Bavili jsme se až minulý rok, kdy jsem se stala finalistkou České Miss a novináři se začali ptát. Bylo mi líto, že to řeší až teď. Poukazovala jsem na to, že přece uplynulo takových let, kdy mohl říct, proč a co se stalo, ale on mi odpověděl, že je to jeho minulost, která ho strašně bolí a nechce se k ní vracet.

Proč jste se ho na to nikdy nezeptala vy?
Já se bála. Můj táta je na povrchu strašně silný chlap, sebevědomý. Já jsem ho tou otázkou nechtěla ranit. Cítila jsem, že to nemá srovnané. Byly chvilky, kdy se na mě zlobil a kdy mi mamku předhodil ve smyslu varování, abych neskončila jako ona. Ale já přece nevěděla, jaká byla, znala jsem ji jen ze střípků vzpomínek, z toho, co mi řekly tety a co jsem si někde přečetla. Takže jsem nevěděla, jaká bych neměla být.

Vy jste dlouho nevěděla, kdo máma je a v čem je problém. Jen jste tušila, že nějaký je. Kdy vám došlo, kam nitky vedou?
Netuším přesně kdy, ale vím, že jsem se o tom hodně bavila s tetami v domově. Ony měly nějaké zápisy. Začaly mi to opatrně vysvětlovat. Bylo to všechno ale v takových otaznících. Neřekly všechno najednou. Skládala jsem si obrázek postupem času. Byla to detektivka.

A co jste si o mámě myslela, když jste všechny puzzle obrazu složila?
Pamatuju si strašně živě jednu situaci, kdy mámu její přítel prohodil skleněnými dveřmi, ona ležela ve vaně a crčela z ní krev. A já ji objímala a měla jsem strach. Ona taky. Já cítila, jak je slabá, jak je naivní, jak je důvěřivá a jak je bezhlavě zamilovaná do člověka, který ji ničí. Chci tím říct, že mi jí celý život bylo spíš líto. I proto, že ona sama neměla oporu ve své rodině. Já jsem strašně šťastná za děcák, jsem šťastná za lidi kolem sebe, protože jsou situace, kdy i já pláču, kdy mám pocity méněcennosti, ale můžu zvednout telefon a zavolat někomu, kdo mě prostě pohladí a kdo mi dá na chvíli pocit domova. A tohle máma neměla. Ona mi sama přiznala, že pro ni bylo lepší z reality uniknout. A adopcí nám chtěla umožnit rodinu jinde.

Jenomže s adopcí nesouhlasil táta, který si dával dohromady život tak, aby si vás jednou možná mohl vzít oba k sobě. Jak jste snášela, když tak nejdříve učinil jen s bratrem?
To bylo to nejbolestivější, co jsem zažila. Když bylo Kájíkovi patnáct, vzal si ho táta k sobě. Rozdělil nás.

Vy jste proti tomu neprotestovala?
On se nikdo na nic neptal. Ani mě, ani Káji. Prostě to přišlo.

Jestli tomu dobře rozumím, tak vy jste opět tiše a pokorně přijala rozhodnutí někoho jiného?
V tu chvíli jsem neměla sebevědomí na to říct jakékoliv záporné vyjádření. Byla jsem holka, která se bála se projevit.

Ani táty jste se, předpokládám, na nic neptala?
Ne. To nešlo. To je tátova třináctá komnata. O tom se nemluví. Dneska už je to lepší, už se vedle něho cítím jako dospělá, ale ještě je mezi námi mnoho nezodpovězeného.

Z děcáku na molo

Knihu Zpověď, kterou napsala Veronika Kašáková, seženete na Knihy.iDNES.cz.

Knihu Veroniky Kašákové Zpověď seženete na Knihy.iDNES.cz.

Cítila jste zradu i od Káji?
Jednu chvíli ano. Neměla jsem mu to za zlé, spíš jsem si říkala, jak mi to mohl udělat. Věděla jsem ale, že to nemyslel špatně. Řekl mi, že mi chtěl být vzorem. Chtěl mi ukázat, že děti mají s rodičem vyrůstat, ať už je tam cokoliv. Všechno vždycky dělal pro mě, i kdyby mě to mělo bolet.

Mám o obětavosti jiné představy, ale budiž. Z pocitu ukřivděnosti jste za dva roky odmítla k tátovi jít, když si konečně i vás chtěl vzít k sobě?
To ne. Odmítla jsem to proto, že mi tam u tatínka nebylo dobře. Cítila jsem, že doma jsem v děcáku.

Kvůli všem těm nevyřčeným věcem?
De facto, ale to jsem mu neřekla. Nebyla jsem toho schopná. Musela paní ředitelka. Měla jsem pocit, že ho zraňuju.

Stále máte vůči sobě výčitku?
Ano. Máme. Myslím si, že ho to bolí. A mě to taky bolí. Mám ho ráda. Dneska říká, že to všechno udělal, protože mě má rád. Říká, že si mě nemohl vzít, protože neměl práci a zázemí, aby mi mohl dát to, co chtěl. O to větší tendenci měl mě vychovávat. Hodně jsem se u něj učila, hodně uklízela, hodně na mě dupal. A já žila ve strachu, že ho zradím, že jsem ta špatná. Neuvědomoval si to, ale tou jeho přísností a tvrdostí jsem měla sebevědomí ještě níž.

Z čeho pramenil pocit, že jste špatná?
Nešlo mi to ve škole. Ze strachu z jeho reakce jsem si přepsala známky, ale pak jsem mu to s brekem přiznala. Byla jsem strašně zakomplexovaná, lítostivá, pořád jsem brečela a neuměla zvládat prohry. Lehla jsem si do postele a hlasy v mé hlavě mi říkaly, jak jsem strašná, a že všichni kolem mě zemřou. Vyčerpáním jsem usnula s myšlenkou, že jsem blázen.

Řekla jste to někomu?
Jenom Kájovi. On těmi hlasy trpěl taky.

Jen tak sluchové halucinace přešly?
To bylo strašně těžké. Ten hlas mě dlouhé roky ovládal. Jakmile jsem mu začala věřit, samozřejmě sílil. Takže jsem byla v zrcadle vždycky ošklivá, méněcenná, bez lásky, špatná. Zlom nastal tehdy, když jsem se v knihách dočetla, že ho musím něčím nahradit. Takže hlas v hlavě mi řekl, že jsem blázen a já řekla, že jsem skvělá. Takhle se s tím dá pracovat. Je to ale všechno čerstvé. Stále se to učím.

Jaké vlastně máte dnes vztahy se třemi klíčovými postavami vašeho příběhu?
Kájík je pro mě úplně nejdůležitější člověk na světě. Miluju ho. Je to věrný parťák.
Táta je člověk, kterého respektuju, jaký je. Miluju ho. Jsem mu vděčná, on byl jediný, který jezdil, když mohl. Máma… k mámě cítím, jak říkám, lítost. Viděly jsme se v nové době poprvé po šestnácti letech na mé devatenácté narozeniny, když ji pustili z vězení. Stýkáme se, ale těsná blízkost tam není. I když je na tom už roky dobře, je to pro mě ženská, která něco nezvládla. Je to ale paradox - je mi nejdále, ale zároveň hrozně blízko. V ní vidím tu svou naivitu, to, jak jsem někdy až moc hodná. Musím proto na sobě pracovat, musím mít ostré lokty, jinak bych lehce sklouzla k tomu být na tom podobně.

Očima autorky

Celou cestu do mostecké kavárny jsem přemítala nad tím, proč si ta, která touží po korunce nejkrásnější Češky, vpustí do života dav lidí, kterým svěří svou nejtajnější intimitu. Proč se pouští do knižní zpovědi, ve které chrastí kostlivci ve skříni jako o život? Senzace? I to mě napadlo. A přešlo mě to, myslím, už ve chvíli, kdy Veronika promluvila. Hořkosladký smutek možná, ale kalkul? Neřekla bych. Měla se z čeho vypsat. A je vlastně dojemné sledovat ji, kterak dává všanc svou duši, aby se s s ní naučila zacházet. Vypráví a vzpomíná na těžké okamžiky a jako by je chtěla otupit, po každé takové větě se široce usmívá. Mluví kultivovaně. A je pravda, že v tomhle svém projevu působí dospělejší. Až zamrazí. Možná proto se vlastně usmívá. Aby mráz roztál.

Drogy asi nemyslíte.
Kdeže. Ty nenávidím. Vzaly mi to nejcennější v životě, jediného člověka, který měl být jen můj. 

On taky váš první pokus vydat se na vlastní cestu úplně šťastně nedopadl, mám pravdu?
To bylo úplně nejtěžší období, které mě některými dozvuky straší dodnes. Přišla jsem z děcáku do světa venku nezkušená a bez vědomostí, které bych měla mít. To mě ale neznepokojovalo. Byla jsem bohorovná. Měla jsem plné zuby režimu a chtěla jsem svobodu. Šla jsem rovnou do Prahy, že budu úspěšná modelka. Jenomže jsem se vykašlala na pracák, ani jsem se nezajímala o nějaké VZP, nevěděla jsem, co to je sociální pojištění a neměla představu, co všechno se má platit. A do toho jsem ještě kývla na to, že si udělám živnost, o které jsem netušila, že se daní. Zkrátka z mého svobodného vykročení do života vznikl skoro půlmilionový dluh, který mě dohání doteď.

Proto jste se vloni přihlásila do soutěže krásy, abyste si otevřela cestu k lepším výdělkům?
Ano. Byla jsem milimetr k tomu život změnit. Říkala jsem si: Kéž by bůh dal a já si to všechno zaplatila a začala žít nový život. Když jsem se neumístila, věděla jsem, že se vrátím do reality smolaře a nuly, zadlužené holky, která nemá práci a má obrovský dluh. Věděla jsem, že mě to dožene. S mým přítelem jsme spolu byli chvíli. V jeho očích jsem byla dokonalá a skvělá, takže jsem mu na začátku vztahu nic o své prekérní situaci neřekla. Styděla jsem se. Proto, když jsem se neumístila, zavřela jsem se na týden doma, bez telefonu a propadla depresi.

Poprvé v životě?
Ne, už poněkolikáté. Myslela jsem si ale, že už se nezvednu. Až moje kamarádka mi dodala odvahu svěřit se příteli. A on začal okamžitě jednat. Ohromně mi pomohl. Moc mě mrzí, že jsem se nezajímala dřív, co život venku obnáší a nechala to zajít takhle daleko. Dneska jsem někdo jiný, dneska to řeším.

Čím se živíte?
Přiznám se, že jsem na pracáku. Psala jsem knihu a díky příteli jsem měla rok na to, abych ji dopsala. Dal mi prostor, abych vytvořila dílo, které právě vychází.

Mám se ptát, co bude dál?
Mám stále dost přátel v modelingové sféře, ale nejlépe se cítím mezi dětmi z dětských domovů. Chtěla bych být jejich mentor. Chtěla bych s nimi pracovat a mít svoji nadaci. A možná podlehnu vizi, že svou knihu zfilmuji. Mám velké sny.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.