Ještě ve chvíli, kdy věřili, že oni se budou k pacientům chovat jinak: příjemněji, přívětivěji. Jako k pacientům. Ne jako k "případu".
- ... a ty prášky berete ráno půlku?
- Jo.
- Tak já vám to změním a budete brát ráno celej.
- Ale pane doktore, pan primář říkal, že...
- To je poloviční síla, aspoň si to nebudete muset půlit, chápete to?
- Pane doktore, když já tomu vůbec nerozumím, já bych radši užívala tu půlku, jak říkal...
- Dělejte si, co chcete, mně je to jedno. Já to s váma myslím dobře a vy ze mě ještě budete dělat blbce! Tady máte recept. Nashle! Tak další...
Příběh na základě vlastní zkušenosti popsala studentka čtvrtého ročníku medicíny. Odposlechla jej u svého praktického lékaře ve chvíli, kdy se k němu sama dobelhala s angínou pro pomoc. Lékař jí ani nenabídl židli.
Dnes už má budoucí lékařka jiného praktika. Vadilo jí nejen jeho chování, ale i "maličkost": pan doktor má na dveřích cedulku: NEKLEPAT.
A hlavně má budoucí lékařka přání: "Já to budu dělat jinak." Jenže náraz reality je tvrdý. Když se člověk se studenty medicíny baví po čase, přiznávají, že se ocitli na druhé straně.
"Člověk otupí. Taky dnes jednám tak, že bych se za to možná před dvěma lety styděl," připouští ortoped Vojtěch Čapek. Rok a půl poté, co opustil medicínu, pracuje v okresní nemocnici.
"Jedna věc jsou ideály, se kterými jdete do praxe, a druhá věc je to, co člověk může reálně zvládnout," říká.
"Já taky ještě před dvěma lety pohrdal kolegy, kteří mluvili o pacientech s despektem. Jenže pak přijde pár služeb, kdy ve čtyři ráno skončíte po dvou náročných operacích v posteli, spíte půl hodiny a vzbudí vás člověk, kterého už čtrnáct dní bolí záda. To pak máte opravdu chuť ho vynést v zubech," říká lékař.
"Člověk najednou zjistí, jak moc lidé zneužívají toho, že je u nás zdravotnictví zadarmo. Navíc lidé v Česku mají pocit, že lékař je polobůh. Řeknete někomu, že jeho zlomenina bude mít trvalé následky, a on nechápe, jak je to možné. Lidé berou lékaře jako autoopravnu, kde jim spraví karoserii, aniž by se na tom museli podílet," říká ortoped.
"Lékaři na Západě se chovají jinak. I pacient si tam uvědomuje, že jeho zdraví je jeho zodpovědnost. U nás zodpovědnost pacient hodí na lékaře. Jenže my nejsme bohové, i když to řadě z nás dělá dobře, když se k nám tak pacienti staví," dodává Čapek.
Příběh dalšího medika, Jana Včeláka, však dokazuje, že i přes všechny těžkosti to jde, být přívětivý na pacienty. A to třeba desítky let.
"Při praxi na interně v kladenské nemocnici jsem potkal sanitáře Rudolfa," vypráví. "Vždycky si při své práci našel čas, aby s každým pacientem promluvil. Když se třeba odnášely podnosy od pacientů s jídlem a někdo oběd nesnědl, Rudolf k nim přisedl a ptal se proč. Vždy je vlídnými slovy přesvědčil, aby aspoň část pokrmu snědli. Urychloval tak práci lékařům," popisuje medik.
Jak moc vlídné slovo pomáhá léčit, dokazuje i pražský lékař internista Jiří Šavlík. "Pacienti bývají agresivní. Ale lékař musí tomu vzteku porozumět. Ta emoce není samoúčelná. Pacient je nepříjemný proto, že má strach. A lékař, který pacienta nevyslechne a není k němu slušný, mu neřekne správnou diagnózu. A pak nemá v medicíně co dělat," říká.
ČTĚTE TAKÉ:
Lékaři si někdy pletou pacienty s nábytkem
Medici se chování k nemocným učí na hercích
