O své nemoci nepřemýšlí, tvoří a žije. Navzdory lékařské prognóze. Jen u sebe stále nosí zelenou obálku s diagnózou, kdyby náhodou....
Miroslava Besserová
|
Píšete knihy o známých lidech, hercích zejména. Čím vás inspirují?
Vím, o čem jejich bytí je. Celý život se mezi komediantskými pusinkami pohybuji. Táta byl dirigentem v olomoucké operetě, kde jsem strávila své dětství. Znala jsem obě olomoucká divadla, jejich zákulisí, kabiny osvětlovače, odkud jsem sledovala i „dětem nepřístupná“ představení... Bydleli jsme ve stejném domě jako Pepíček Bek se ženou, kteří mě často hlídali. Vedle bydlela Slávka Budínová, o kousek dál Jarmila Doležalová. A jednoho takového komedianta jsem měla dlouho doma.
Vás samotnou tato profese nikdy nelákala?
To víte, že jsem chtěla být hérečka! Taky že jsem dělala přijímačky na DAMU. Jenomže jsem tam potkala krásnýho kluka, co po nich mířil na konkurz do televize a vzal mě s sebou. Když jsem viděla, jak probíhal, připsala jsem se mezi uchazeče. Představte si, oni mě přijali! Do Zvědavé kamery jako eléva. Věděla jsem prd, co to znamená, ale to slovo znělo tak krásně. Na DAMU jsem se vykašlala a nastoupila rovnou tam. Můj první úkol zněl: přepis textu z magnetofonového záznamu. A protože jsem neuměla psát na stroji, smolila jsem ho přes noc rukou tiskacím písmem. Svého šéfa jsem tehdy rozesmála. Pak jsem se naučila psát na stroji.
A od té doby jste psaní věrná. Jak si vybíráte své slavné hrdiny?
Píšu hlavně o lidech, které znám, se kterými se máme rádi a víme toho o sobě víc, než jsou oni ochotni říkat jiným. Vím, co by je bolelo, co nakrklo, co zajímalo.
Není někdy překážka vědět víc?
Není to ke škodě. Já to tak potřebuju. I když musím dávat bacha, abych něco neprozradila... Abych si včas řekla stůj, tohle nesmíš, protože jste kamarádi.
Znáte osobní, intimní prostor zpovídaných a neperete se s novinářskou touhou sdělit celou pravdu světu?
V jednom kuse se to ve mně pere. Jenže nejsem novinář, co pase po odhalování pravdy za každou cenu. Silnější je naše přátelství. Kvůli jedné knížce bych o něj nerada přišla.
Nikdy jste novinařinu přátelství nenadřadila, protože jste byla přesvědčená, že jako autor máte dotyčného k nějakému takovému sdělení dovést, aby se složila mozaika života?
Ne, nenadřadila. Dotyčný musel chtít sám. Třeba Mirek Moravec. To byl samorost, navíc Kozoroh, a protože mám dítě ve stejném znamení, trochu vím, jak na něj, ale někdy se to zkrátka nedařilo. Byl slovní kaskadér a dokázal nádherně vyprávět o ničem a nic. Hezky se to poslouchalo. Povídali jsme a povídali a použitelné bylo jen minimum. Pak si dal panáka, začal vařit a rázem to nabylo úplně jiné dimenze. Dostala jsem ho tam, kam jsem potřebovala. Když si to pak přečetl, nepopřel ani slovo.
Máte ve své hlavě hodně tajemství, která nešla na papír?
To by byl bestseller. Národ by se bavil. A bulvár by nikdo nečetl.
Vydáte obsah téhle komnaty někdy někde?
Ne, to jsou věci, které si vezmu s sebou. Nikomu jsem sice neslíbila, že to nikdy nezveřejním, ale neudělám to. Jsem stará škola, vychovaná babičkou a dědou. V prvé řadě je slušnost a úcta k druhému.
Vaše knihy vznikají jako přátelský potlach?
Teď jsme asi dva roky připravovali knížku s Danem Hůlkou. Chodil ke mně na drb. A nevím, z koho pak vypadlo, že to budeme psát, anžto se národ bude divit, jaký doopravdy je. Že to nejsou jen baby. Souhlasil. Uvařila jsem, najedl se, protože chlapa, když nakrmíte, tak z něj dostanete úplně všechno, a povídali jsme. Tedy on povídal, já poslouchala. Je to jiné, než když před vás novinář položí diktafon a ptá se. Já ho nepoužívám. Mám paměť a na papír to házím, až když osiřím.
Knížky jste začala psát až po smrti svého muže. Lék na duši?
Spíš jsem měla plnou hlavu i šuplíky všeho, co jsem za dobu našeho společného života a jeho choroby nestihla. Najednou jsem měla i čas.
Mluvíte o době nemoci, ale psalo se, že od diagnózy rakoviny se dělo vše už hodně rychle.
Kdepak, osm let jsme žili s tím, zda umře. Pendloval mezi špitálem a divadlem. To bylo krutých osm let. Věděli jsme to ale jenom my dva, rodinní přátelé Jiří Adamíra s Hanou Maciuchovou a doktoři samozřejmě. Poprosili jsme je, aby o tom nemluvili. Vilém měl rakovinu měchýře a míchy a rychlý spád to vzalo až po té, co ho pan profesor Hradec otevřel, aby se podíval, jak je to dobré. Vzduch se dostal, kam neměl, přišly metastázy a pak už to byla otázka půl roku.
Chemoterapie u nás na konci sedmdesátých let neexistovala, jak se váš muž celé ty roky léčil?
Léčba byla o ničem. To byl pravěk. Léky, které byly ve světě, nám občas přivezla Olga Havlová. Přátelili jsme se. A i když z ní byla první dáma, zůstala zlatá ženská. Mohla je přivézt a dát Mílovi jedině tak, že polovina zůstala v nemocnici a druhou dostal on.
A to proč?
To jsme nikdy nepochopili. Ani jsme nevěděli, kam ta druhá půlka šla. Nepátrali jsme po tom.
Mohu se ptát na to, jak se s vědomím možného konce žije?
Neviděli jsme konec. Prostě jsme žili ze dne na den. Byl tu přece ten malý prcek, náš syn. Když bylo Vilémovi trochu líp, měli jsme třeba i pár týdnů klid. To pak zkoušel v divadle a hrál. Zajímavé je, že ty poslední roky hrál krásné role a skvěle. I přesto, že pil.
Byl kvartální alkoholik?
Hezky kvartální. To mi pak třeba volal po představení a posezení v klubu, abych pro něj do divadla přijela. Měli jsme to kousek, takže klidně v pyžamu, bez papírů, pomalu po paměti. Policajti nebyli. Pak mi tyhle výpadky vynahradil jinak. Byl strašně hodný, bezvadný chlap. Milovala jsem, jak všechno dělal na plný pecky. Průsery i nádherný věci.
Nikdy jste s jeho bouřlivou povahou neměla problém?
Ne. Nehlídali jsme se vzájemně. On by měl býval stejnou práci se mnou. Já sice nepila, ale i tak mě bylo dost. Náš společný život byl rachot a jízda. Ale strašně v pohodě, my jsme jeden bez druhého nedali ránu. Byli jsme neskutečně zaháčkovaní. Proto já už nikdy žádného chlapa domů nechtěla. Nikdo mu nesahal ani po kotníky.
Je vůbec možné připravit se na odchod někoho tak milovaného?
To nejde. Máte dvě možnosti, buď si vyberete roli zoufalce a pak je to drama, kdy nejíte, nespíte... Ale tohle by bylo komediantství. Nebo si můžete říct, že je každý den dobrý. Na nic nečekáte, chodíte do divadla, na pivo, jezdíte na chalupu a žijete normálně. A o tom to je. Díky tomu já můžu dneska fungovat.
Mluvíte o své rakovině?
Ano. Před více jak rokem mi pan primář ve Střešovické nemocnici řekl, že jdu pozdě, že mi dává tři měsíce, maximálně půl roku. Metastázy i v kostech. Ale žiju, jak vidno.
Bez chemoterapie?
Odmítla jsem ji. Byl by to v mém věku konec. Mám už sice odžito, ale když tu ještě chvilku pobudu, pomohu ostatním „krášlit“ svět, budu spokojená. A protože se mnou ve Střešovicích nic nedělali, jen si mě předávali na různých odděleních, našla jsem si na Karláku skvělou paní doktorku Bielčíkovou, díky které jsem stále tady.
Jak vás léčí?
Neléčí. Dostávám injekce, které tlumí bolesti a udržují ty hady, jak jim říkám, aby nelezli dál. Dokonce jsem se zbavila berlí, bez kterých jsem dřív nemohla chodit. Začala jsem opatrně i cvičit.
Neuvažovala jste o žádné alternativní cestě?
Ne, vůbec. Říkala jsem si, že to musím zvládnout sama. Kdybych na to neměla sílu, nemá cenu, abych tady šaškovala a otravovala lidem život.
Ani životosprávu jste nezměnila?
Ne. Dokonce jsem po těch injekcích začala hodně přibírat. Prý zadržují vodu. Tak jsem se smířila s tím, že už jsem stará, šedivá, slepá, hluchá, ale dělám všechno pro to, abych nebyla úplně blbá. Přiznávám, někdy ale mívám slepičí záchvaty. To pak otevřu skříň, odkud nic nevyhazuju, protože se může stát, že to bude ještě potřeba, vykoloruju se, nalakuju si červeně nehty a mám pocit, že celá Praha žasne, jak vypadám. Žiju.
Když o své nemoci přemýšlíte, co vám běží hlavou?
Nejde o tom přemýšlet, nic nevymyslíte, to je sranda. Jen s sebou nosím zelenou obálku s diagnózou, aby se vědělo, co se mnou, kdyby náhodou...
Věříte tedy, že ke každé nemoci, včetně rakoviny, je klíč v hlavě?
Vždycky jsem si říkala, že jsou to kecy. Ale dneska vím, že nejsou. Musím se s tím nějak poprat. A proč se zdržovat rvačkama v hlavě, když si tam místo nich můžu nasázet třeba nápady na psaní?! Třeba si to ještě někdo přečte, nebo je odehraje v divadle, nebo natočí. Teď píšu rádiové fejetony do Kolotoče. Tuhle mi jedna paní na besedě povídá, že mě poslouchala a smála se tak, až spálila topinku. To je ono!
Proto o své rakovině dokážete nezvykle obyčejně hovořit?
Víte, mně vadí, když si z téhle choroby někdo dokáže postavit mohylu. Dokáže ji sprostě zpeněžit vyprávěním, které není často ani úplně pravdivé. Přece jestli má někdo blbý sny, bude je mít, i když bude zdravý. Nevím, kde se bere tenhle trend sbírat body na emocích kolem rakoviny. Když mi vyšla kniha povídek Chlapi na odstřel a na lásku, přišel na křest jeden bulvární deník s tím, že mi k titulu udělají PR. A druhý den obrovský titulek, že je u nás doma opět rakovina. Zírala jsem na to jako blázen. Moje fotka, Mílova fotka a na konci článku zmínka, že píšu knížku. To bylo šílené!
Co vy na to?
Zvedla jsem telefon a sdělila autorce, že je to sprosťárna. Odpověděla, že mám být ráda, že se o mně ví.
Mrzí vás, že něco takového vyšlo?
Nemrzí.
Á propos, kdyby se o vás v dobách minulých více vědělo, pomohlo by to něčemu?
Že bych dneska coby slavná vařila v televizi?
Jinými slovy netoužíte po popularitě...
Já nejsem typ, který se rád předvádí.
A přitom máte za sebou stohy scénářů pro známé televizní pořady, stovky recenzí, glos, rozhovorů a různých literárních útvarů. Nikdy vám nevadila anonymita?
Ne. Byla dokonce doba, kdy jsem nemohla pro televizi pracovat, protože můj muž zlobil soudruhy, a tak za mě mé scénáře podepisovala jiná dramaturgyně. Jinak to nešlo. Takhle jsme mohli mít aspoň nějaké peníze na živobytí. Byla zlatá. Moc nám pomohla. Slíbila jsem jí, že dokud bude žít, všechny titulky zůstanou s jejím jménem, a to dodržím.
Takže jí nemůžeme veřejně poděkovat?
Myslím, že se to právě stalo.
Kvůli své neposlušnosti vůči režimu měl váš muž problémy v divadle?
Ne, tam měl jiné problémy. U „Realistů“ se jmenovaly Josef Vinklář. Pepa chtěl hrát všechny Mílovy role.
Proč?
Byl nejlepší. Ve všem. Včetně informování soudruhů. A Besser nebyl z těch, kteří by se drali. Neříkal si o role. Jednou chtěl ale Vinkláře profackovat. To když ho režisér František Vláčil obsadil do Hadího jedu. Pepa ho v klubu opil a původně Mílovu roli si domluvil pro sebe. Zahrál ji ale dobře. Vůbec nechápu, proč tak výborný herec tohle dělal.
Neměla jste chuť jednu mu vrazit vy sama?
Víte, buď jsou lidi fajn a já děkuji, že je znám, nebo to jsou lidi, kteří mě nezajímají, a ty já překročím. A já jsem dost dlouhá na to, abych Vinkláře překročila.
Viléma Bessera jste poznala v roce 1965 v Realistickém divadle, kde jste byla na brigádě. Syna jste přivedli na svět ale až o patnáct let později, kdy už byl váš životní partner nemocný. To je náhoda nebo mělo čekání nějaký důvod?
Manželství mi nabídl už po roce známosti, ale já ho odmítla s tím, že tak starého chlapa si nevezmu. Pak jsme se různě scházeli a rozcházeli. Znala jsem všechny jeho baby i děti. A teprve, když jsme se posedmé dali dohromady, vzali jsme se.
Očima autorkyJedním slovem fascinována. To jsem byla při setkání s Mirkou Besserovou. Jejím trefným slovním projevem, humorem a přístupem k životu. A málem bych zapomněla – nadhledem. Nad vším. To nebylo povznesení se, to bylo naopak ryzí ponoření se do života, ale s naprosto jasným vědomím, zač je toho loket. V jednoduchosti je krása, prý. Tak teď už tomu rozumím. Tak snadno, protože bez obalu, bez příkras a bez dnes všude rozlezlé „opatrné korektnosti“ dokázala energická dáma vyprávět o tom, co je pro většinu z nás tabu. O lásce a umírání. Bylo mi dobře vedle ženy plné života, ač by s ním „úředně“ měla být na štíru. Blbost. A proto tenhle zážitek rozhodně ještě zopakuji. |
Mohu se zeptat, jak váš syn snášel odchod táty a jak teď vnímá stejnou nemoc u vás?
Když Vilém zemřel, byl náš syn malý. Bylo mu pět, nemoc nevnímal jako možné finále života, třebaže mi nejednou v noci, když jsem Mílovi musela píchat injekce proti bolesti, tátu pomáhal třeba obrátit na bok. Moc se milovali. Měla jsem strach, jestli nezdědil dispozice, ale nic mu nenašli. Pak ale před lety zkolaboval. Příčinou bylo srdíčko. Fungovalo jen na 25 procent. Čekaly nás střídavě roky ve špitále a doma. A až teď, v roce 2015 před Vánoci, dostal nové srdce a je v pořádku.
Přemýšlím, jak dokáže jedna žena takovou zátěž unést?
Nevnímá ji jako zátěž. Až synovo ohrožení ji přineslo. To bylo pro mne to nejhorší ze všeho. Víc než fakt, kdy jsem se já dověděla svou diagnózu, vrátila se do práce a cestou z bufetu mi na chodbě šéf sdělil, že mám padáka. Tak jsem si vzala bundu a šla domů. Tehdy jsem se zapřisáhla, že ne já, ale můj syn tady musí být a musí fungovat.
Slyšela jsem dobře další z jobovek?
Ano. Dostala jsem zákaz vstupu do jedné z televizí. Proč se neptejte. Nevím. Asi jsem něco nebo někoho po profesní stránce kritizovala. Bohužel se vrací doba, jako bývala. A je to asi horší než dřív. To jste věděla, od koho můžete čekat facku. Dneska ne.
Jedna část otázky zůstala ve vzduchu. Vrátíme se k tomu, jak se váš syn dneska vypořádává naopak s vaší diagnózou?
My máme takovou dospělou hru. Nemluvíme o tom. Když jdu na kontrolu, napíše mi, že mi drží palce. To je Besser.
Poslouchám vás, pozoruju váš občas v sarkasmech skrytý úsměv a říkám si, zda by nestálo za to s vašimi prožitky, postřehem, humorem a přístupem k životu napsat konečně autobiografickou knihu?
Už se na ní pracuje. Bude se jmenovat Deník baby v letech. A bude to šílená prča. Ač nebudu jmenovat, všichni se poznají. Už je mi ale šumák, jestli se mnou budou kamarádit. Nedávno jsem se věkem přehoupla ze starobního na geronta a ten smí všechno!
