Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Miroslav Donutil očima své manželky: Ustupovala jsem mu ráda

  0:45aktualizováno  0:45
Na pohled elegantní, v osobním kontaktu milá a přirozená. Zuzana Donutilová kdysi ustoupila kariéře svého muže Miroslava Donutila (64), dnes si však i ona plní svůj profesní sen. V centru Prahy už třináctým rokem provozuje kavárnu Platýz, v níž jsme se taky potkaly. Po hodině povídání jsem asi pochopila, proč právě s touto ženou žije jeden z nejpopulárnějších českých herců už osmatřicet let.

V České televizi teď začal nový velký projekt vašeho manžela, seriál Doktor Martin. O lékaři, jehož hlavním charakterovým rysem je arogance a ironičnost. Co má Doktor Martin společného s Miroslavem Donutilem?
V seriálu působí jako hrozný bručoun, ironický a rýpavý. Vím, že můj muž má, hlavně v bulváru, takový mediální obraz. Ale já ho takového neznám a myslím si, že takový opravdu není. Je fakt, že se s bulvárními novináři moc nekamarádí, asi není typ, který by se za všech okolností na každého usmíval. Víte, on je vytížený, pořád někde mezi lidmi. Pak si třeba zajde do restaurace na jídlo a přijde člověk: „Pane Donutil, já vás mám tak rád, mohl byste se mi podepsat?“ Můj muž poprosí: „Prosím vás, můžete mě nechat dojíst?“ Jenže tomu žadateli to nedojde, otočí se a prostě si řekne, že ten Donutil je vážně nepříjemný.

Svého muže poznala Zuzana Donutilová na večírku společných kamarádů. Vzali se půl roku na to, 30. prosince 1977 a letos oslaví osmatřicet let v manželství. Mají spolu dva syny Tomáše a Martina.

I ve své autobiografické knize se váš muž stále nějak vypořádává s tím, jak ho jeho okolí vnímá. Že mu třeba někteří kolegové nemůžou zapomenout jeho zájezdová představení nebo to, že měl v České televizi několik let vlastní pořad 3 plus 1, který si sám vymyslel i zrealizoval...
Ano, měl svůj pořad v televizi a má svoji one man show, kdy hodinu a půl vypráví a baví diváky. A pak někdo řekne: „No jo, sedíš a povídáš, to by uměl každej.“ Tak na to se dá říct jen: „Tak běž, sedni si na jeviště a udrž pozornost plného sálu hodinu a půl tak, aby to diváky bavilo, aby si koupili vstupenky, aby přišli. Všechny ty historky si musí vypointovat, sestavit, aby se lidi smáli, aby je to bavilo. Ale závist mezi lidmi byla, je a bude. Někdy jsou chvilky, kdy mu takové řeči vadí, ale většinou se tím netrápí.

Jaký jste byla divadelní a filmový divák, než jste manžela poznala?
Nic moc, když jsme se seznámili, nevěděla jsem ani, že je Mirek herec, ačkoli v Brně, mezi divadelním publikem, už byl poměrně známý. Já jsem do toho vstoupila jako nepopsaný list. Když mě můj tehdejší kluk pozval na večírek, na který Mirek později také přišel, vůbec jsem nevěděla, o koho jde. Ale přeskočila jiskra... Myslím, že jeho bavil právě ten fakt, že jsem ho poznala jako normálního kluka, a ne jako „toho z Provázku“. Že mě nezajímá kvůli tomu, že je to nějaký herec, ale proto, jaký je a jak na mě zapůsobil. Což bylo dané i tím, že jsme spolu začali chodit na začátku prázdnin, takže poprvé jsem ho viděla hrát až skoro dva měsíce poté. Bylo to v Pohádce máje, kde hrál Ríšu a Iva Bittová Helenku. Tehdy jsem byla v Divadle na provázku vůbec poprvé a nestačila se divit, co to mám za kluka. Bylo to krásný představení a já byla nadšená a na Mirka velmi pyšná.

Fotogalerie

Když potom v roce 1990 dostal váš muž nabídku přejít z brněnského Divadla Husa na provázku do pražského Národního divadla, tušila jste instinktivně, že to bude dobré, nebo jste manžela i trochu zrazovala, že byste třeba měli počkat, že je to krok do nejistoty?
Ne, nezrazovala jsem ho. On už předtím pár nabídek dostal, takže jsem věděla, že nás to čeká, že dřív nebo později asi do Prahy odejdeme. A nabídka z Národního divadla se neodmítá. Prostě tehdy dostal příležitost, tak jsme jeli. Samozřejmě jsem měla strach, aby uspěl, ale taky jsem v té době byla zaměřená na to, že čekám druhé dítě. Brala jsem to jako nový začátek se vším všudy. Nový život v novém městě, s novým děťátkem, s manželovou novou prací. Byl rok 1990 a tolik se toho měnilo.

Idyla to ale zpočátku nebyla. Kromě obav, jestli v Praze obstojí, se váš muž musel vypořádat s následky toho, že nová lékařka v Praze špatně léčila jeho neurologické onemocnění.
Ano, byla jsem sama s malým děťátkem a dvanáctiletým synem v cizím městě, kde jsem nikoho neznala. A do toho přišel strach o Mirka, protože když do Národního nastoupil, jeho nemoc se zhoršila. Samotný tlak, aby to v divadle ustál, stačil, natož pak takové zdravotní problémy. Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to.

Co vám v tom období nejvíc pomohlo?
Řekla bych, že v té době jsme ještě víc drželi pohromadě jako rodina. Tím, že jsem byla na mateřské a k malému dítěti jsem neměla nikoho na hlídání, nebyl moc čas na nějaké kamarádky. Až později mi život přinesl skvělé přítelkyně, které mám dodnes a jsem za ně moc ráda, protože se na ně mohu vždycky spolehnout. A pár kamarádek mi zůstalo i v Brně.

Oba, vy i váš manžel, pocházíte z harmonických rodinných poměrů. Brali jste se, když vám bylo osmnáct a jemu šestadvacet. A jste spolu už téměř osmatřicet let. Čím to je, že se dnes lidé rozcházejí častěji než kdysi?
Samozřejmě, že model rodiny je velmi důležitý. Že to, co vidíte u svých rodičů, dobré i špatné, podvědomě kopírujete. Ale taky je strašně důležité, koho si vyberete. A výběr partnera, to je krok do neznáma. My se s Mirkem brali po půlroční známosti, to ještě nemůžete vědět skoro nic. Je to velká náhoda, nikdy nevíte, jak se ten člověk, kterého si vezmete a se kterým založíte rodinu, třeba za deset let změní. Já měla to štěstí, že jsem si vzala chlapa, který si své rodiny váží. Taky si ten vztah nesmíte pokazit, musíte mít vůli ho uchovat, chovat se k sobě hezky a tolerantně. Ale musejí chtít oba a každý musí někam ustoupit, aby to fungovalo. Je fakt, že já ze své rodiny byla zvyklá, že žena ustupuje víc, můj tatínek byl prostě „hlava rodiny“.

A vadilo vám to?
Ne, ustupovala jsem ráda, protože jsem věděla, že Mirek někam směřuje a že se o něj můžu opřít. Taky je hodně důležité, aby žena vytvořila doma takovou pohodu a zázemí, že muž z toho prostě nechce odejít a rád se tam vrací. A když tohle dokážete a ještě máte to štěstí, že on to ocení, pak rodina může vydržet. Ale je to velká náhoda a štěstí. Já jsem ho měla a doufám, že nám to takhle vydrží.

Váš manžel sám říká, že muži se rádi nechají okouzlit a nedochází jim, že po prvotním pobláznění přijde ten samý stereotyp a tytéž starosti, které jim třeba vadily v původním vztahu...
Přesně tak. Vídám kolem sebe spoustu rozvedených párů a mužů s mladými partnerkami. Říkám si, jsou krásné, mladé, pevné, ale jak dlouho jim ten partner, starší třeba o dvacet let, bude stačit? Teď je to pár let určitě hezké, ale jaké to bude třeba za dvacet let, kdy ona bude ještě pořád plná síly, ale doma bude mít stárnoucího chlapa, který už bude chtít svůj klid?

Před pár lety jste řekla, že vám manžel zakázal žárlit na herečky. Myslel to tak, že herečky obecně nejsou jeho krevní skupina?
Než jsme se seznámili, nějaké herečky asi jeho životem prošly. A tím, jak se mezi nimi neustále pohybuje, myslím, že chce mít doma zase jinou ženu. U spolužaček svého syna jsem viděla, jak se herečky rodí, ony mají několik tváří, umějí se prodat a já ty holky obdivuju, protože já sama tohle v sobě fakt nemám. Prostě jsem jiná.

A letos 30. prosince vás čekají osmatřicáté konvalinky. Opravdu je dostáváte ke každému výročí svatby?
Ano, konvalinky byly každý rok a fakt manžela obdivuju, že i za socialismu je dokázal v prosinci sehnat. Zato v den svatby to bylo komplikovanější. Přála jsem si svatební kytičku z konvalinek a Mirek ji objednal v nějakém zahradnictví v Brně. Jenže oni mu ty konvalinky navázali drátkem na špejle, takže to byla taková obrovská konstrukce, mezi tím snad nějaký asparágus, prostě naprosto příšerný pometlo. Poslala jsem ho s tím zpátky, naštěstí to tehdy stihli převázat, takže jsem se nakonec vdávala s mojí vysněnou malou kytičkou konvalinek.

Vaši synové mají mezi sebou dvanáctiletý věkový rozdíl. To bylo dílo osudu, nebo záměr?
Byl to osud. Měla jsem nějaké zdravotní komplikace a v momentě, kdy jsme se smířili s tím, že budeme mít jedináčka a díky za něj, najednou tu byl Martin. Takové krásné a nečekané překvapení.

Jak vám vychází srovnání mít dítě ve dvaceti a pak po třicítce?
Když se narodil Tomáš, byla jsem hodně mladá, ale tenkrát to tak bylo běžné. A dneska si říkám „zlatá nevědomost“. Spoustu věcí jsem nevěděla a netušila a bylo to tak lepší (smích). Všechno jsem řešila za pochodu a žádná rizika jsem si nepřipouštěla. Dneska při tom přetlaku informací se jen děsíte, aby se dítě narodilo zdravé, aby se nic z těch všech komplikací, o kterých si čtete, nestalo. Další věc byla pak samotná výchova. Starší Tomáš byl takové to dítě ulice. Když si v Brně na bohunickém sídlišti hrál s dětmi mezi paneláky a já na něho koukala z okna, absolutně jsem neřešila, že by to mohlo být nějak nebezpečné. Všechno to bylo tak nějak jednodušší.

V čem to brzké mateřství bylo naopak těžší?
Byla jsem mladá a chtěla si užívat života. Takže dokud jsme bydleli v Brně a já chodila do práce (coby vystudovaná ekonomka nejprve pracovala jako sekretářka na generálním ředitelství Cihlářských závodů, později přešla do hudebního vydavatelství, pozn. red.), Tomáše často hlídali moji rodiče a já si ho tolik neužila. O to víc času jsem pak trávila s Martinem, protože v Praze jsem tehdy nikoho neměla. Na druhou stranu si myslím, že to život zařídil hezky. Martin se mi narodil ve dvaatřiceti a jako bych s tím miminkem omládla, to bylo moc krásný. Nebo když se po letech od nás Tomáš odstěhoval, tak ještě dlouho poté jsme pořád měli doma Martina.

Stejně jako vy s manželem jsou každý v jiné branži, šestatřicetiletý Tomáš je majitel reklamního studia a čtyřiadvacetiletý Martin vystudoval konzervatoř a hraje v Divadle Husa na provázku. Jsou rozdílní i charakterově?
Jsou a myslím, že je to tak v každé rodině. Tomáše navíc formoval silný vliv mých rodičů. Já jsem chodila do práce, manžel byl s Provázkem pořád někde na cestách, takže jsme na něho neměli až tolik času, zatímco můj tatínek se mu věnoval plně a moc rád. Pamatuji si, že třeba ve škole ho tehdy chválili, jak má na svůj věk neuvěřitelně bohatou slovní zásobu. Děda ho naučil i všechny chlapské práce. Opravovali spolu motorku, stavěli modely letadel, opravili všechno, co bylo třeba. Na dědu nikdo neměl, vzpomíná dnes Tomáš. Martin už se narodil v Praze, víc s námi chodil po divadlech, měl větší kontakt s kulturou. Když mu bylo nějakých sedm osm let, bydleli jsme krátce v novém domě a šli se spolu podívat na Barrandov na natáčení Pelíšků. Paní Stella Zázvorková pak s láskou vzpomínala, jak Martin všechny herce obcházel a zval je k nám na návštěvu.

Takže konzervatoř byla jasná volba?
Můj muž tehdy nesouhlasil, chtěl, aby Martin šel nejdřív na gymnázium a až potom na DAMU. Ale já věděla, že na jakékoli jiné škole bude nešťastný. Martin od školních let bavil děti ve třídě, vymýšlel různé scénky, dokonce zrežíroval muzikál. Bylo jasné, že to v něm je. Takže jsem ho v jeho volbě podporovala, na konzervatoř ho přijali a cítím, že ho ta práce baví, že je šťastný.

Jak zvládá, že je „ten mladý Donutil“?
Samozřejmě už pocítil negativa, která to s sebou nese, ale myslím, že ho to nijak netraumatizuje. Když třeba nastupoval do Divadla Husa na provázku, kam si ho vybral Vladimír Morávek, mladší kolegové nám pak vyprávěli, že pro něj měli nachystanou přezdívku Tlačenka. Ale když se s nimi Martin poprvé jako nováček setkal, tak si je rychle svým bezprostředním chováním a prací získal a oni na přezdívku vzápětí zapomněli.

Časopis TÉMA

Rozhovor otiskl časopis Téma 4.9. V jeho nejnovějším čísle, které vyšlo 11.9. najdete zpověď manželky šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha: jaké to bylo, když se dozvěděla o tom, že má rakovinu. Jaký přístroj používala, aby se vyléčila?

Časopis Téma s rozhovorem s manželkou Zdeňka Pohlreicha vychází 11.9. 2015.

Neměl váš starší syn někdy pocit odstrčenosti kvůli tomu, že není z branže jako táta?
Myslím, že byl spokojený s tím, co dělá, až do doby, kdy Martin začal chodit na konzervatoř. V těch vyšších ročnících už tam docela fungoval ten správný bohémský život. Tomáš se tu a tam na nějakou Martinovu premiéru a následný mejdan dostal a ta atmosféra ho okouzlila. Mě samotnou jejich třída taky moc bavila. Všichni byli nadaní i na zpěv a tanec, takže ty jejich večírky bývaly krásný. Tomáš tehdy přiznal, že ho trochu mrzí, že nešel tímto směrem.

Váš manžel kdysi přiznal, že jako mladý měl se svým otcem hodně názorových střetů a pak to vlastně jako v zrcadle sám zažíval hlavně s Tomášem. Jakou roli jste v tom hrála vy?
Já jsem samozřejmě vždycky byla tlumič. Ale Mirek byl tak málo doma, že výchova kluků byla v podstatě na mně. A když už jsem to nezvládala, tak jsem jim pohrozila právě tatínkem. „Počkej, až přijde tatínek, já to na tebe povím.“ Ale čas všechno tak hezky zhojí a smázne ty průšvihy, takže dneska, když na to občas vzpomínáme, dost se tomu smějeme.

Už jste připravená na to, že byste taky mohla být babičkou?
No já bych i připravená byla, ale chlapci zatím nějak nejsou připraveni mě babičkou udělat (smích). Ale myslím, že je to tak, jak to má v životě být. Já jsem teď plně vytížená ve své kavárně, a až nějaká vnoučata budou, docela ráda bych na ně měla čas. A ten teď zatím opravdu nemám.

Jak moc vás kavárna zaměstnává?
Od loňského roku podstatně víc. Zůstala jsem jako jediná majitelka a v létě minulého roku jsem kavárnu na čtyři měsíce zavřela a udělala zásadní rekonstrukci, během níž jsme s architektem Honzou Vlčkem interiér posunuli do retro stylu. Vybudovala jsem novou kuchyň a s jídelníčkem mi pomohl a poradil pan mistr kuchař Jaroslav Sapík.

Bála jste se toho osamostatnění?
Samozřejmě, ale zároveň jsem byla odhodlaná dokázat všem a hlavně sama sobě, že to zvládnu. A musím potvrdit to otřepané klišé „co tě nezabije, to tě posílí“. Prošla jsem si někdy fakt těžkými dny, kdy jsem nemohla spát a sáhla jsem si na dno. Nechci zacházet do detailů, ale musím říct, že to nebylo vždy úplně jednoduché, ale jsem za tuto životní zkušenost ráda, protože mě to posunulo dál. A teď je to výrazně lepší. Navíc jsem se naučila samostatnosti. Sama za vším stojím, sama se rozhoduji a jsem za to zodpovědná. Trávím tu sice víc času, ale moc ráda, protože mě to fakt hodně baví.

Váš muž je i po odchodu z Národního divadla dost vytížený, říkala jste, že volných večerů má tak pět do měsíce. Nedrhne to potom třeba na dovolené, kdy spolu najednou trávíte 24 hodin denně?
Přes prázdniny jsme spolu byli poměrně dost často a dost dlouho a je to už tak akorát. Je to podobné jako dřív s dětmi, kdy jsem se na konci srpna vždycky už těšila, až začne škola a všechno zase bude mít svůj řád. Proto mě trochu děsí představa, kdy lidé nejsou zvyklí trávit spolu tolik času a najednou přijde důchod a oni jsou odkázáni být spolu sami doma čtyřiadvacet hodin denně. Tak jen doufám, že nás to nepotká, že manžel bude mít pořád dost své práce a já budu dál šťastná tady ve své kavárně (smích).





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.