Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Mirka Čejková: Kdyby byl můj muž gauner, asi bych s ním nebyla

aktualizováno 
Patřila k nejoblíbenějším tvářím Novy. Po odchodu se veřejnosti připomněla svou rozvodovou bitvou, během níž pro syny vybojovala vysoké alimenty, a posléze i sňatkem za mřížemi. V lednu se znovu objevila na obrazovce, a to v pořadu Zprávy televize Prima.

Mirka Čejková | foto: Petra Pikkelová

MIRKA ČEJKOVÁ ODPOVÍ ON-LINE DNES OD 14:30 HODIN ZDE

Jak jste spokojená s novými zprávami na Primě?

Jde o to, na co se ptáte. Pavlovi (Zunovi) jako šéfredaktorovi a celé redakci se podařilo postavit plnohodnotné, kvalitní zpravodajství. Obsahově, způsobem reportování, pokrytím důležitých událostí, prezentací moderátorů i charakterem studia. Jsou to dobré a konkurenceschopné zprávy. Pokud se bavíme o článcích, že se to nepovedlo, protože to nemá ve sledovanosti ta a ta procenta, tak to souvisí s dalšími faktory, které prvoplánoví kritici raději pominou. Předně jde o celkovou sledovanost stanice, jde o skladbu programu, o to, co přitahuje diváka před a po zprávách, jde o zvyk, a samozřejmě o to, že získat diváka, který měl do té doby v půl osmé jediné zprávy, není otázkou týdne, a už vůbec ne otázkou té nebo té dvojice. Takže pro mne jsou zprávy na Primě kvalitní, já jsem s nimi spokojená a na místě různých škarohlídů bych byla velmi opatrná s pohřebním pochodem.

Proč jste přijala nabídku na moderování zpráv v televizi, která se sledovaností nemůže rovnat vašemu předchozímu zaměstnavateli Nově?

Já jsem do zpravodajství vždycky přicházela na nabídku dělat něco nově, účastnit se procesu přeměny a stejné to bylo i v tomto případě. Jde o zpravodajství, které se buduje za pochodu, na stanici, která je roky za popelku, u které se úspěch komentuje s velkým překvapením a prognózou, že to dlouho nevydrží. Baví mě takové projekty. Nemám ráda rozjeté vlaky, které setrvačností jedou po vybudovaných kolejích. Mám ráda budování těch kolejí a odstraňování překážek. A ta nabídka pro mne samozřejmě byla i určitou profesionální satisfakcí.

Je podle vás televize návyková?

Jako že kdo v ní pracuje, bez ní nemůže být? To nevím, udělejte si průzkum. Já jsem odcházela, když si to žádala moje rodina a když to navíc pracovně už sklouzlo do určité rutiny, která mě nenabíjela žádnou energií. Vracela jsem se, protože někdo, kdo o tom rozhoduje, chtěl moji práci a já jsem si řekla, že ano. Je to jen byznys a zákon nabídky a poptávky. Já nežádám o práci, já pracovní nabídku dostávám a rozhoduji se.

Jako moderátorka jste na Nově bodovala v diváckých soutěžích. Pak jste se rozvedla a váš boj o výši alimentů vyvolal řadu i nepříjemných reakcí.

Nechci ten příběh vytahovat, beru rozchod s panem Čejkou za uzavřenou kapitolu.

Vytahuji vaši kauzu jako modelovou situaci. Momentálně se více než polovina českých manželství rozpadá a problém výživného je tak v mnoha rodinách velmi aktuální.

Výše alimentů byla věcí soudu. Vezmu-li v úvahu, že soud probíhal v Česku, měla jsem štěstí. To, že u nás žena chce výživné na děti v souladu se zákonem, který hovoří o zachování jejich životní úrovně, je stále chápáno jako drzost a hamižnost té ženy. A bohužel často i některými soudy. Pan Čejka prostě platí na své děti zhruba desetinu svého příjmu, tedy podobně, jako kdyby pán s dvacetitisícovým příjmem měsíčně platil na dvě děti 2 000 korun. Část těchto peněz pokrývá jejich současné školné v soukromé škole a část je spořena na jejich budoucí studia. Předpokládám, že když tuto školu pan Čejka vybral, měl v úmyslu, aby do ní děti chodily, a to bez ohledu na to, zda se mnou žije, či nikoliv.

Proč jste se ale rozváděli v Česku? Alex Čejka má německé občanství a všude jinde by váš rozvod vzbudil mnohem menší pozornost.

Rozváděli jsme se tady, protože jsme se tady i brali a protože moje děti mají české občanství. Pro něj byl navíc rozvod v Česku výrazně výhodnější než v Německu, nebo dokonce v USA. Tady se dějí některé věci, které by ani v Německu, ani v USA neprošly.

Jaké?

V Česku se pořád bere, že alimenty jsou vlastně dobrá vůle muže, a když nemá, tak prostě nedá. Že si pak třeba založí novou rodinu nebo rozhazuje po kasinech, i když předtím u soudu dokazoval, jaký je chudák, nikoho nepálí. V Americe může začít "nový" život, jen když na to má. Závazek vůči dětem, a dokonce vůči manželce se vyrovnává jako první. Rozvody tam ale také nejsou takovou "banalitou a samozřejmostí" jako u nás. Rozvod začíná nejprve snahou mediátorů jej zvrátit. Pokud na něm manželé trvají, pokoušejí se jejich právníci o dohodu a až jako poslední možnost rozhoduje soud a všichni tuší, s jakým výsledkem to bude – ona je to totiž dost jednoduchá matematika. V Česku právníci okamžitě troubí do boje, protože se počítá, že žena vyměkne.

Jak to myslíte?

Omlouvám se všem mužům, kteří si přejí mít dítě ve své péči, protože je jejich žena alkoholička nebo se o děti prokazatelně nestará, a také těm, kteří se rozcházejí slušně. Ale je poměrně běžné, že muž, který se doteď zaměřoval výhradně na svoji kariéru a rodina se mu ve všem přizpůsobovala, přijde k právníkovi a řekne "Chci se rozvést a nechci platit." "Žádný problém," odtuší advokát: "požádáme o svěření dětí do péče." Když se pán vyjeví, že děti nechce, že si chce užívat svobody, advokát ho ujistí, že to je jen taková vychytávka na tu mrchu bývalou manželku. Ona totiž žádná máma nechce o děti přijít, ta představa ji tak zdeptá, že ta chudinka vynervovaná ve všem ustoupí a bude ráda, že jí pak ty děti necháme. A kdyby ta chuděra byla přeci jen z trochu tužšího těsta, tak to zkusíme se silnějším kalibrem. Najednou se začne řešit, jestli pije a zda není psychicky labilní, sociálka zkoumá schopnost vychovávat řádně děti a pak se navrhne, aby děti vyšetřil psycholog a psychiatr. Těch metod je daleko víc. Muž, který neměl doteď čas rodině přes den ani zatelefonovat, má najednou spoustu času tohle zařizovat a organizovat a paradoxně spoustu peněz platit právníkovi za to, aby nemusel platit dětem.

Muži ovšem často tvrdí, že se rodině nevěnovali, aby jí zajistili standard, na který si žena velmi snadno zvykla.

Smutné je, že skutečné zlatokopky, pro které bylo manželství opravdu jen byznys, z toho vycházejí většinou vítězně, protože do byznysu se emoce netahají. Ženy, které se dopustily naivity typu láska, si projdou peklem a okolí je stejně nakonec hodí do stejného pytle.

Mě nepřekvapilo, že se čertili někteří pánové, ale že se do vás pustily i ženy.

No já zase dostávala dopisy od těch, co měly tu odvahu a nedopustily, aby s jejich dětmi systém zametl. A těšilo mě, že se třeba opřely i o mojí kauzu. Každé dítě má tátu a mámu a svoje práva. A kdo se do mě pustil? Právě že kategorie těch, které uzavřely smlouvu samy se sebou. Znám spoustu žen, které za finanční zajištění jsou schopny spolknout cokoliv.

Vám ty útoky nevadily?

Ale jo, probrečela jsem pěkných pár nocí, brala jsem si všechny zlé pohledy, pomluvy i články v novinách. Bylo mi líto mámy i mých dětí, že to všechno musejí snášet se mnou. Ale dnes je mi to opravdu jedno. Názor veřejnosti mě už dnes nezajímá, protože vím, že mi nikdo z nich pomáhat nebude. Pro svou dceru jsem vybojovala práva na státním systému a pro syny na jejich otci.

Vy jste dopředu nevěděla, že život manželek vrcholových sportovců je zlatá klec?

To je také oblíbený argument: "Můžeš si za to sama, vědělas, koho si bereš." Nevěděla, protože to neví nikdy nikdo. U žádného manželství nikdy předem neodhadnete, jak dopadne! Pan Čejka v Česku říkal něco jiného než v Americe. Odcházela jsem do USA po jeho přemlouvání. Tady jsem měla velmi dobře rozjetou vlastní kariéru a vydělávala jsem vlastní peníze. Platila jsem účty, dům se stavěl za peníze půjčené v mé rodině, protože pan Čejka neměl ty svoje nikdy volné. Investoval je údajně do budoucna, abychom byli zajištění, až nebude moct profesionálně sportovat. Když jsem přijela s dětmi do USA, ukázalo se, že není připravené nic. Půl roku jsme harcovali po motelích jako cirkusáci. I to jsem nakonec překousla.

Co se nedalo překousnout?

Život se sportovcem je fajn, když vítězí. Sportovec má od dětství životní program: Vyhrát. Jeho sloganem je "Já, já, já – první, první, první" a okolí ho v tom podporuje. Pochopitelně. Na sportovci je existenčně závislá hromada lidí, manažer, kouč, fyzioterapeut, psychoterapeut. Když prosperuje, je to úspěch i těch okolo. Když se nedaří, hledá se viník. A ten je nasnadě. Rodina. "On nemá klid, žena mu nedělá zázemí," křičí jeho tým. Já jsem zvyklá zvládat problémy, mám ráda přímé jednání. Analyzuji situaci a snažím se najít řešení. Ale odmítla jsem, abychom se s dětmi proměnili ve fackovací panáky něčího neúspěchu. Proto jsem odjela. A proto jsme se pak definitivně rozešli.

Po rozvodu jste se provdala za muže, který byl ve vězení. Jak braly děti, že s nimi nový tatínek není doma?

To, že s námi Marek (manžel Marek Vít - pozn. redakce) nebyl, pro ně žádné nóvum nebylo. Jejich biologický otec s nimi totiž taky nikdy nebyl. Nebo ještě hůř. Menší Felix ho nepamatuje a starší Alex si pamatuje akorát marné vyhlížení z okna, aby pak zazvonil telefon, že do toho tatínkovi přišlo něco důležitějšího. Marek pro ně byl mnohem blíž a byl skutečnější otec, i když byl ve vězení, natož když je teď doma. Paradoxně od té doby, co je s námi, se najednou i pan Čejka ozval, že by po letech teď chtěl svůj vztah k synům napravit.

Neřekl někdy někdo dětem třeba něco ošklivého o Markovi?

Myslím, že ne. Ostatně to nejhorší by si mohly přečíst v tisku. Já nikoho neprosím o svolení, s kým mám žít, a také nikoho nesoudím. Ale když mi vadilo u jejich biologického otce, jak se k nám chová, tak kdyby byl můj muž gauner, asi bych s ním nebyla. Stará se o ně a opravdu je miluje a to je pro mě důležité.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Co je pro vás dobré na situaci, kdy jste měla a zase budete mít muže ve vězení?

Od narození dcery Petry mám trochu schizofrenní pocit, že svůj život žiji a zároveň ho i zvnějšku sleduji a analyzuji jako novinářka. Že všechno, o čem mluvím, si prostě musím odžít nadoraz. I teď se na současný stav koukám jako žena, která ví, že přišla a ještě přijde o určitý společný čas s partnerem, a pak budeme možná bojovat s jeho cejchem odsouzeného. Tohle beru naprosto racionálně jako holý fakt. Jako matka ovšem z téhle zkušenosti ve výchově synů zúročuji jednu podstatnou věc. Oni mají příklad, co způsobí lež, oni vědí, co je obvinění, jak těžko se dokazuje nevina a tak jsou vychováváni k tomu, že lží a osočením mohou velmi ublížit. U nás doma není průšvih, když míčem rozbijí okno. Pokud se přiznají a řeknou, proč celá situace vznikla. Ale je hodně zle, když je přistihnu při snaze vykroutit se na úkor druhého. Ovlivnit vědomě negativně budoucnost cizího člověka je neomluvitelná lumpárna.

Vám se to ale stalo. Podezříváte přece lékařku, že vedla porod vaší dcery pod vlivem alkoholu a zapříčinila její mentální postižení. Jak v sobě člověk zpracovává touhu po pomstě?

Já nejsem člověk, který by se mstil. Vychází to z mého přesvědčení, že všechno, co se nám stane, jsme si nějak způsobili, každá situace nás má něco naučit. Ale pravda je, že k tomuhle jsem se dostala vlastně až díky Peťce. Ale ani tak jsem tenkrát necítila pomstychtivost. Na začátku jsem vlastně asi doufala, že diagnóza není konečná, pak jsem pochopila a hledala řešení. Bojovala dílčí bitvy, sháněla informace, zkoušela doktory a léčitele, byla optimistická a pak zase propadala depresím. Třeba nám řekli, že je Peťka nevzdělavatelná, a nepřejte si vědět, kolik úsilí a energie naši rodinu stálo najít pro ni školu, protože jsem se tomuhle názoru vzepřela. A zase není čas na pomstu. Musíte jít dál. Mám úžasnou dceru, která je to nejčistší stvoření, co znám, baví mě se dívat na svět jejíma očima. Peťka si na rozdíl ode mě a od okolí, kterému na ní záleží, svoji situaci neuvědomuje. Těší se na svou narozeninovou párty, těší se do školy, na výlet, těší se na jiné běžné věci. Přece nebudu smutná za někoho, kdo je veselý!

Pro syny jste vybojovala perspektivu v podobě financí na kvalitní vzdělání. Pomiňte mi tu neomalenost, ale jaká je perspektiva Petry?

Do určitého věku dítěte před sebou hrnete doktory, školu, k tomu se snažíte, aby se dítě v rámci svých možností co nejvíc rozvíjelo, normálně žilo. Myslíte, že toho máte až nad hlavu. Pak přijde puberta a najednou vám dojde, že to předchozí období bylo vlastně směšně lehké. Teprve teď se zděsíte, protože si uvědomíte: "Kdo se o ni postará, až umřu?" Stát totiž pro mentálně postižené pořád nevybudoval důstojné podmínky. Je smutné, že to "ty nahoře" nezajímá, ale co můžu čekat od lidí, kteří se fackují a ukazují si prostředníčky? Naštěstí díky "obyčejným" lidem okolo nás chodí Peťka do školy, má perspektivu chráněného bydlení, dokonce i nějaké práce. A samozřejmě bych chtěla, aby, až tu jednou nebudu, byli pojistkou v životě dcery její bratři.

Autoři:




Nejčtenější

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Pubertální dcera se chová, jako by se jí netýkala menstruace

Moje dcera se chová, jako by neměla žádnou menstruaci a vůbec se jí to netýkalo. Když se snažím zavést na to hovor, otočí hlavu a ignoruje mě. Čtenářka Ina...  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

Houbové rizoto
Rostou? Tak honem do lesa! Tyhle recepty užijete nejen na chalupě

Uklidňující procházka lesem mnohdy vyústí ve sběračskou výpravu – zejména, když máte svoje tajná místečka a vezmete si s sebou košík. Co ale s houbovou úrodou?...  celý článek

Další z rubriky

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Cara Delevingne (Los Angeles, 17. července 2017)
Delevingne: V pubertě jsem nedávala najevo emoce a byla jsem osamělá

Herečka a modelka Cara Dlelevingne (25) si postěžovala na období svého dospívání. Protože nechtěla odhalovat svou sexuální orientaci, bývala hodně uzavřená a...  celý článek

Katherine Heiglová (Los Angeles, 16. září 2014)
Bála jsem se, že neshodím 23 kilogramů z dob těhotenství, říká Heiglová

Herečka Katherine Heiglová (38) v těhotenství přibrala necelých 23 kilogramů. Původně si myslela, že nepřekoná hranici 15 kilo, ale nakonec to bylo přes...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit
Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit

Vaše kůže připomíná eidam, pocení na ostrém slunci vás nebaví nebo na něj nemáte čas? Zapomeňte na babské rady. Olivový olej a sádlo jsou fajn, když chcete ve č... celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.