Jako jedna z mála politiků jste se v zemi, zamořené předsudky vůči majetným lidem, veřejně přihlásila k tomu, že nejste chudá. Proč?
Za prvé nejsem bohatá závratně. Řekněme, že jsem zajištěná tak, že se mohu v klidu věnovat tomu, co mi v dané chvíli přijde smysluplné. Závisti se nevyhnete nikdy. Když si ale budeme všichni pořád říkat, že česká společnost není na finanční rozdíly mezi obyvateli připravená a budeme se před sebou pořád schovávat, atmosféra se nezmění. Majetek není nic, za co by se měl člověk stydět!
Ale jste ministryní v politické straně, která na strunu nízkých pudů občas docela ráda zabrnká.
Nejsem členkou žádné politické strany. Do vlády jsem šla jako odbornice. Mně jen připadá absurdní, když se někteří kolegové z politiky předhánějí, jak nic nemají. Proletarizují se, aby nepopudili. Proč? Považuji to za pokrytectví.
Co je podle vás lepší? Nerozptylovat se a od osmnácti pracovat na své budoucnosti kariérního politika, nebo nejprve uspět v jiné profesi a nastoupit do rozjetého vlaku politiky až později?
Podle mě je lepší druhá varianta. Takový politik se má kam vrátit, když už v politice být nechce nebo nemůže. Když přijdete z ,civilu‘, vnímáte praktičnost nebo nepraktičnost zákonů úplně jinak než lidé, kteří vyrostli ve stranických sekretariátech. Těm často chybí srovnání, nadhled. Mohou mít potíže se zpětnou vazbou. Jsou, slovy mého předchůdce Vladimíra Mlynáře, jako ryby v akváriu, které ho považují za začátek i konec světových moří.
Čím vás obchod připravil na politickou kariéru?
Ale já politickou kariéru nedělám. Tedy možná trochu, ale nebyl to prvotní zájem. Pouze jsem přijala nabídku, neodcházet od rozdělané práce. Na ministerstvo mne přivedl Vladimír Mlynář, a když končil, objevila se možnost naše projekty dotáhnout do konce. Kývla jsem. To je přesně jedna z věcí, kterou mi budování vlastní fi rmy dalo. Není těžké něco spustit, ale vydržet a dokončit. A pak také neberu osudově a jako osobní selhání, když se něco nedaří prosadit okamžitě.
Proč se vlastně post ministryně přijímá? Z prestiže? Tu ale politika v Čechách rozhodně nemá.
Možná i proto. Považuji za alibistické, když se bavím se schopnými lidmi a ti jen kritizují, jací strašní lidé v české politice fi gurují. Říkám jim: tak pojďte něco změnit. A oni najednou obrátí: proboha, jen to ne. Uvědomí si, co by ztratili.
Co třeba?
Soukromí. Nervy. Peníze Úspěšný podnikatel nebo manažer vydělává nesrovnatelně víc než politik. Navíc lidé v politice sklízí většinou jenom kritiku, nepochválí je nikdo.
Jestli ale není vtip v tom, že řada vašich kolegů jako podnikatelské zázraky nebo velebystré mozky s vizí nepůsobí. Takže to, co vy nepovažujete za žádný fi nanční zázrak, je pro ně absolutní ekonomický vrchol a životní kariéra. Komu by se s nimi chtělo být v jednom pytli?
Trvám na tom, že distancovat se od politiků a politiky je velice snadné a pohodlné. Mě prostě začalo zajímat, jestli s věcmi opravdu nejde hýbat, co je mýtus a co realita. Navíc mne veřejné záležitosti vždycky bavily. ¨
Váš předchůdce Vladimír Mlynář také nakráčel do parlamentu svižným krokem a s podobnými názory. Loučil se o poznání tlustší, zasmušilejší a s různými obviněními na krku. Neznejistilo vás to?
Ta obvinění jsou absurdní. Tím, že jsem s ním pracovala od počátku, vidím do souvislostí různých jednání a z nich vyplývajících rozhodnutí. Žádné řešení není jen špatné nebo jen vynikající. Být ministrem je manažerská práce. Mimo jiné i s lidmi, které byste si v soukromé fi rmě sám nevybral. A také s tím, že pořád někdo číhá, jak vás nachytat na švestkách. Tušila jsem, do čeho jdu.
Pomohlo vám ve vašem ,tušení‘, že ve vysoké politice fi guroval váš tchán Luboš Dobrovský? V tom smyslu, že jste si doma sedli u čaje a on vás varoval, na jaké rohy byste si mohla naběhnout?
Některé zážitky jsou bohužel nesdělitelné. Dokud si je na vlastní kůži nezkusíte, stejně nevíte, o čem je řeč. S tchánem jsem si samozřejmě o politice povídala a povídám. Moc si ho vážím už z dob, kdy byl v disentu a jeho zkušenosti se mi mnohokrát hodily.
Pokud by vás člověk posuzoval podle vašeho obrazu v médiích, působíte tak, že na co sáhnete, to vám vyjde. Jste připravena na případnou prohru, osočování, obhajování se, tedy věci, které v Čechách končící politiky provází?
Dokud se to nestane, nevím. Problém je, že naše společnost neodpouští úspěch, ale ani prohru. Když se rozhlížím mezi svými přáteli, vidím, že byl jejich úspěch vždycky vykoupený velkým riskem. Čím víc riskujete, tím víc můžete získat, ale i ztratit. Třeba v Americe se tohle pravidlo bere naprosto normálně. Unést krach je těžká zkouška, ale můžete se z něj poučit a začít znova. Hranice mezi vítězstvím a prohrou je přitom velice uzoučká.V Čechách je člověk, který se snažil, ale prostě mu něco nevyšlo, nadlouho stigmatizován.
V popisu práce máte činit jedno rozhodnutí za druhým a pak za ně nést plnou zodpovědnost. Jak se vyrovnáváte s tímto psychickým náporem?
Se změnou špatného rozhodnutí nemám problém. Kvůli chybě se ale dokážu na sebe pořádně naštvat a vyrovnávám se s ní dlouho. Nemůžu si ale dovolit, aby mne to ochromilo. Evidentně nejste ,nervák‘. Ne. Jsem narozená ve znamení Býka a Býci jsou spíš klidnější povahy.
Takže klidně zvládáte třeba fakt, že parlament není klubem gentlemanů? Exposlanec Kraus vypustil neuvěřitelně nechutnou a oplzlou poznámku vůči paní Buzkové a nic se nedělo. Dokonce teď radí panu premiérovi ohledně voleb.
Jsou to dospělí lidé a parlament je prostě přímým odrazem naší společnosti. Muži v Čechách mají se slušným chováním problémy všeobecně. Hulvátství se mezi lidmi běžně toleruje a hrubost také, ta je dokonce deklarována jako klad. Je nutné, aby se ženy proti tomu ohrazovaly. Staré hulváty musíme zesměšňovat a nenechat vyrůst nové. Vychovávat syny tak, aby odmala respektovali své sestry a spolužačky. A dcery, aby si hrubosti nenechaly líbit. Dobrá teorie, ale ne všichni občané obdivují pivní lidovost.
Jak se vůči hulvátům vymezujete konkrétně, teď a tady, vy? Spolupracovat s nimi musíte.
V takových chvílích nemám daleko k rychlému vyjádření. Nejlepší je pohotový a nekompromisní vtip, ale to nebývá jednoduché. Ženy mají pocit, že když se ohradí, budou považovány za netykavé, staropanenské feministky. Ale už z výchovy dětí přece víme, že jsou hranice, které je nesmíme nechat překročit.
Co mužská ješitnost, která při televizních přenosech debat z parlamentních i jiných rozprav skoro až kape skrz obrazovku do obýváku?
Někdy se to dá využívat. Má to podobná pravidla jako doma. Chválit, chválit.
A platí i v politice jiné šikovné domácí heslo: neřešit nic s hladovými muži?
Nejen v politice. Vzpomínám, že jsem jedno obchodní jednání vyhrála, protože německý partner prostě nedostal najíst. Určitě jsou kolegové, o kterých se ví, že jim sekretářky, když se nestihnou nasnídat, musí před jednáním podstrčit něco z pekárny, aby byli konstruktivnější.
Když jsme u toho jídla, proč si myslíte, že tolik českých činovníků rezignovalo na soulad obsahu a formy? Hrdě si drží knedlo vepřo zelo image. Jde o drobnost, která ovšem vyvolává stud.
Jak vy říkáte, knedlo vepřo zelo image bude politikům procházet, dokud je takové budou voliči volit. A zdá se, že voličům nevadí. Řada z nich přece vypadá podobně. Chtěla bych je ale trochu omluvit. Politik se v podstatě nepohybuje. Téměř přestává chodit pěšky. Jen přesedá z auta do auta. Jí v rychlosti a co je po ruce. Málokterý z mužů má takovou disciplínu, aby se odbyl jen salátem nebo jogurtem. Spíš naopak. Hladina stresu a pracovního vytížení je obrovská, řada z nich si řekne: ale vždyť já si ten řízek nebo zákusek navíc zasloužím.
Nechme stranou tloušťku. Mnohem horší je, že nás v zahraničí reprezentují lidé, z nichž se někteří neobejdou bez tlumočníka. Co vy na to?
To je složitá otázka. Většina z nich je z generace, kdy motivace k učení jazyků nebyla téměř žádná. Učit se jazyky v dospělosti a při zápřahu, který politik má, je pak samozřejmě obtížné.
Vidíte, a s ostatními občany se v oboru cizích jazyků nikdo nepáře. Nenaučil ses v mládí? Tvůj problém. Na nějaké zajímavé zaměstnání zapomeň!
V dospělosti se asi člověk donutí, jen když je pod silným tlakem. To neposoudím. Měla jsem osvícené rodiče, v patnácti jsem uměla německy a rusky a na studiích přidala angličtinu. Mohu jen potvrdit, že v politice je jazyková nevybavenost velkým handicapem, protože se o spoustě věcí mluví neofi ciálně. To důležité se často domluví na privátních schůzkách. Nebo třeba při obědě.
Abychom nenasazovaly psí hlavu jen pánům. Jedna z tuze nepěkných ženských vlastností je, že se vzájemně nepodporují. Jsou ženy v politice v parlamentu vůči sobě loajální?
Překvapilo mne, že určitě víc než v byznysu.
V byznysu se tedy holky nekamarádí?
Příliš ne. Byla jsem i svědkem toho, když si žena mohla při konkurzu na místo podřízeného vybrat mezi stejně schopným mužem a ženou a zvolila muže. O tom je už přece ten starý fór, že když se muž nevrátí na noc domů a manželka obvolá jeho šest kamarádů, čtyři jí, aniž by se ptali, o co jde, potvrdí, že s nimi skutečně byl. A dva přísahají, že s nimi ještě pořád je. Když shání manžel alibi pro svoji ženu u jejích šesti kamarádek, nepodpoří ji žádná.
Mimochodem, co říkáte průzkumu deníku Mladá Fronta DNES, že český muž roku 2006 si přeje za partnerku skromnou, hnědovlasou, putičku s velkým poprsím?
Že je to maličko předsudek. Že se to mužům spíš předhazuje. Sama jsem aktivní a energická, většina mých kamarádek též a vedeme celkem spokojené soukromé životy.
Sebevědomé energické ženy ,vyrábí‘ milující otcové. Říkal vám otec jako malé, že jste jeho šikovná, krásná holčička?
Spíš ano. Na jednu stranu byl na mne dost náročný, ale na druhou hodně chválil.
Když jsme u těch spokojených soukromých životů, do toho vašeho patří dcera z prvního manželství vašeho manžela a váš společný desetiletý syn. Jaké to je být macechou a matkou zároveň?
Karolínu jsem vyvdala, když jí bylo šest. Dnes už je devatenáctiletá. Pobývala střídavě u nás a u své mámy. Je samozřejmé, že tato rodinná situace nebyla vždy úplně jednoduchá, ale řekla bych, že spolu máme od začátku hezký vztah. Někdy mám dokonce pocit, že to s ní bylo a je mnohem jednodušší než s vlastním synem. Vlastní děti jsou víc odrazem našich špatných vlastností, zatímco u nevlastního dítěte vidíte spíš to hezké z partnera.
Jedna vaše kolegyně mi kdysi řekla, že by za odborný rozbor stála rozvodovost mezi poslanci. Naopak z političek se nerozvedla žádná. Proč tomu tak je?
To je asi tím, že političky bez podpory rodiny ani nezačnou. Muži se rozhodují více méně s tím, že se rodina přizpůsobí. Ženy v politice nemohou mít vedle sebe slabé muže s předsudky. Na jejich vztah je tak velký tlak, že to, aspoň co já vím, pár spíš semkne.
Proč jste si nechala svoje rodné příjmení?
Byla jsem pod ním pracovně zavedená, zapsaná v obchodním rejstříku. Navíc není úplně obvyklé, což je výhoda. Manžel neprotestoval, a to jsem vnímala jako dobré znamení pro budoucí vztah.
Submisivní holky, které pokorně přijmou roli ,té druhé v pozadí‘, tedy nemají lehčí pozici?
Dokonce bych řekla, že horší. Tak dlouho se mužům a okolí přizpůsobují, až už nevědí, co chtějí samy. Přitom vědět, co vlastně chceme, zanalyzovat si, co je pro nás opravdu důležité, a určit jasnou linii, abychom se nerozptylovaly, je nejdůležitější a zároveň nejtěžší v životě.
A vy víte, co v životě chcete a co je důležité?
U mě stojí na každém začátku vždycky velká chuť zkusit si zas něco nového a to bych ráda, aby mi vydrželo co nejdéle. Práce i další věci, kterým se věnuji, mne musí bavit a připadat mi ,k něčemu‘.
Ministryně informatiky Dana Bérová
Dana Bérová se narodila 25. dubna 1967. Studovala na Fakultě žurnalistiky UK i na Vysoké škole ekonomické. Pracovala například jako redaktorka v České televizi, jako ekonomická ředitelka správy majetku Karla Schwarzenberga i jako programová ředitelka TV3. Od počátku vybudovala fi rmu Sanu Babu, která dováží zboží z Indie a Nepálu a která má v současné době roční obrat v desítkách milionů korun.
