Účes 2004

Účes 2004 | foto: Anna Kovačičová

Mimo zelené a modré už jsem měla vlasy všech barev

  • 26
Jsem člověk, kterému se se slovem krásnější vždy spojí vlasy. A tak pokud si chci nějak spravit sebevědomí, kadeřnictví je pro mě tím pravým rájem. Má to však háček.

A ani po několika letech se v návalu euforie při návštěvě kadeřníka nedokáži srovnat s tím, že to co sluší někomu jinému, nebude tím pravým pro mne.

Pište také na téma: Jak jsem chtěla být krásnější
Deset nejlepších příběhů zveřejníme a autorky odměníme samolepícím lakem na nehty - Více zde

Nedám na rady odborníka, přátel a kamarádů a tvrdošíjně prosazuji svou. Mimo zelené a modré barvy snad nenajdete žádnou, kterou bych nevyzkoušela. Již se mi také podařilo, že jsem, po vytrvalém přesvědčování své kadeřnice, že právě tu či onu barvu opravdu chci, po několika hodinách odcházela a vypadala jako svoje vlastní babička. Ale v těchto případech pak jí i sebe utěšuji slovy: „Vždyť to jsou jen vlasy, ty dorostou.“ (to v případě nevhodného střihu) nebo „Vždyť to jsou jen vlasy, ty odrostou.“ (to v případě nevhodné barvy).

Tato „kadeřnická vášeň“ mě drží již od puberty, což dokládá můj příběh. Když mi bylo 13 let, tak jsem se měla jít vyfotit na pas. A protože jsem chtěla být na fotce krásná, což byla záminka pro to, abych okouzlila svou tajnou lásku spolužáka Honzu, vydyndala jsem na mamince peníze také na nový sestřih. Poprvé jsem se vydala k doopravdické kadeřnici – sama. Rozhodla jsem se nechat ostříhat své dlouhé vlasy na tehdy moderní účes své slavné vrstevnice Darinky Rolincové, který se jmenovat Top střih - nahoře krátké a na krku dlouhé.

To Honzu ohromí a zcela jistě neodolá. Paní kadeřnice však asi nevěděla, kdo je Darinka Rolincová a tím spíše co má za účes, protože si dodnes neumím jinak vysvětlit, proč mi na hlavě místo krásného účesu vytvořila parádního třícentimetrového ježka se zcela vystříhaným krkem.

Koukala jsem do zrcadla a z očí se mi kutálely slzy jak hrachy. Na fotce jsem byla ubulená a kdybych měla bráchu tak, by vypadal asi tak jako já. Maminka mě uviděla a také plakala. Honza mě uviděl a začal chodit s Nikolou, měla totiž krásné dlouhé vlasy. Na pas mě rok po té nechtěli nikam pustit, neboť nechápali, že se nějaký cizí kluk může jmenovat Jitka. A tak od té doby vím, že vlasy dorostou.

Nyní mám však tolerantního manžela (zní to lépe než flegmatického), pro kterého barva a střih vlasů jeho manželky je něco tak nepodstatného, jako vývoj ceny kakaových bobů na světovém trhu. A tak mohu dál bez zábran a obav experimentovat.