Ona
Milada Karasová - ředitelka modelingové agentury Czechoslovak Models

Milada Karasová pomohla objevit i první české topmodelky Evu Herzigovou a Terezu Maxovou. | foto: Dalibor PuchtaiDNES.cz

Milada Karasová: Za anorexii nemůže modeling, ale rodina

  • 220
"V modelingu platí zákony džungle," říká ředitelka Czechoslovak Models Milada Karasová. Zároveň odsuzuje tvrzení, že modelky jsou vzorem pro anorektičky.

Jaké typy modelek jsou momentálně nejvíc žádané? Jsou to stále ty extrémně hubené dívky, nebo se trend změnil?
Trend vyjadřuje, co zrovna návrháři chtějí, protože oni udávají tón. Ale je tu pořád klasický typ dívek, které prostě "jedou" neustále. Zaplaťpánbůh za ně. Trendem je stále štíhlá dívka, ale ten typ nemocně vypadajících dívek už je pryč. Dívky chlapeckého typu s drobnou kostrou a dlouhými svaly jsou stále žádané, ale už se to přiklání ke klasické kráse a k tomu, že se člověk rád podívá na něco pěkného.

Kdo může za anorexii víc?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 24. dubna 2008. Anketa je uzavřena.

Modeling
Modeling 2663
Rodina
Rodina 395

Neustále se přetřásá téma anorexie. Platí automaticky, že modelka = anorexie?
Určitě to neplatí a přiznávám, že jsem na to alergická. Všichni si to myslí, ale není to pravda. Když si vezmete, co je anorexie za nemoc, zjistíte, že to je záležitost hlavy. Je to většinou problém v rodině, problém matka-dcera. Má to úplně jiné kořeny, takže to nemá nic společného s modelingem. Ale pár děvčatům, která v modelingu byla, se to "podařilo". A protože modeling je víc vidět, upozorňuje se na to. Ale já sama znám případy dívek, z nichž jedna umřela a dvě se léčí - a nikdy modelkami nebyly.

Ano, dívky, které anorexií trpí, třeba modelkami nejsou, ale není to tak, že právě modelky, které třeba anorexii nemají, ale jsou tak moc hubené, jsou jim vzorem?
Myslím si, že dnes jsou vzorem daleko víc zpěvačky a herečky. Trend, kdy modelka byla vzorem pro okolí, je pryč. Je samozřejmé, že když se dívka dívá do časopisu a vidí tam štíhlou modelku, řekne si, že by chtěla být také taková. Ale jen proto, že si najednou nasadí dietu, anorexie nevznikne. Modelka, i když je štíhlá, má vypadat zdravě. Nesouhlasím s tím, že by modelky k anorexii inklinovaly víc než ostatní dívky.

Loni se pořadatelé přehlídek zavázali, že na molo nepustí dívky s BMI indexem pod 18. Jak se na to díváte vy?
Schvaluji to. Má to něco do sebe. Nevím ale, jestli to nebylo jen "plácnutí do vody", nevím, jestli to ještě platí. Mám v zahraničí spoustu děvčat, která tam chodí přehlídky, ale žádná mi neříkala, že by je někdo přeměřoval nebo kontroloval.

Takže se vám nestalo, že by vám vrátili dívku s tím, že je moc hubená?
Ne. Naopak. Vracejí je, protože jsou "tlustší", než by klienti chtěli. Pro mě je hlavní, aby dívka byla spokojená, aby si  vydělávala  peníze, ale ne na úkor svého zdraví. Kdyby to mělo být na hranici toho, že bychom jí neustále opakovali, že musí zhubnout, tak to ať raději modeling nedělá nebo ať ho dělá na českém trhu, který je daleko tolerantnější.

Milada Karasová - ředitelka modelingové agentury Czechoslovak Models


Modeling býval velký flám

Začínala jste také jako modelka. Jaké byly začátky?
To byl obrovský rozdíl. Věková hranice byla jiná. Tehdy modelky začínaly až tak ve dvaceti, to byly už ženské (smích). Já jsem začínala ve 22 letech. Se mnou tehdy pracovala paní Olga Melíšková a jí v té době bylo 42 let! Ale ona vypadala úžasně. Dnes žena ve dvaačtyřiceti na molo prostě nepatří, vypadala by směšně vedle těch holčinek. V té době také neexistovali stylisti, nebyl takový výběr v nákupu make-upu a úpravách vlasů, takže na molo jsme šly každá sama za sebe, aniž by nám někdo pomohl a nastylizoval nás. Neměly jsme možnost sledovat časopisy. Když někdo náhodou přivezl ze západu katalog, např. Neckermanna, půjčovaly jsme si ho mezi sebou, abychom viděly, jaké jsou trendy, jak se líčí, češe atd. Pro mě ale ta doba byla moc fajn. Jak říkám, byl to jeden velký flám. Měla jsem možnost cestovat. Byla jsem na volné noze, nebyla jsem nikde zaměstnaná, nebyla jsem nikde v žádné straně. Vlastně nic mi  nechybělo.

Jaké tehdy byly požadavky na modelky?
V první řadě jsme nemusely umět jazyky. Dnes, když chce modelka pracovat, a to nejen v zahraničí, jsou řeči samozřejmostí. Neměly jsme v té době žádné booky, setkarty. Podmínkou bylo, aby dívka dobře vypadala, byla dobře rostlá, uměla se pohybovat, byla tanečně zdatná, uměla si poradit a byla příjemná, byla dobrým věšákem. Děvčata, která byla arogantní a nepřizpůsobivá, neměla moc šancí se uchytit. Což ovšem platí i dnes. Ale dnes když dívka začíná, je opečovávaná agenturou, někdy se  stane, že s dívkou uděláme první testy, pošleme je klientovi do zahraničí a on má hned zájem a dívka hned vycestuje. Ale většinou by už měla mít nějaký materiál pro klienty k prezentaci. Také je dnes rozdíl v chování modelek. My jsme byly parta, scházely jsme se i po "práci". Dnes je to o tvrdém byznysu. Děvče odchodí přehlídku a jde si za svým. Není tam už taková soudržnost. Je to logické. Dnes je to byznys, dřív to byla legrace.

A co požadavky na fyzický vzhled, na postavu? Mám dojem, že tehdejší modelky nevypadaly jako ty dnešní...
Tehdy byla průměrná výška modelek kolem 170 cm i menší. Samozřejmě, modelky byly daleko plnějších ženštějších tvarů a starší. Kdyby dnes začínala pětadvacetiletá dívka, nemá už šanci se v zahraničí uchytit. Mohla by dělat maximálně na českém trhu. Dnes by měly dívky mít minimální výšku  173-4 cm, aby mohly dobře pracovat, a měly by mít dobře rostlé, pevné tělo.

Říkala jste, že jste nebyla zaměstnaná. To tehdy nebylo moc běžné...
Já jsem byla vedená jako žena v domácnosti. Byla jsem vdaná, měla jsem dítě. Až když jsem se rozvedla, tak jsem se musela alespoň papírově zaměstnat, jinak bych byla jako příživnice. Díky modelingu jsem tehdy vydělávala víc peněz, než kdybych pracovala někde v kanceláři.

Co znamená víc peněz? Kolik jste si průměrně vydělala?
Honorář byl podle počtu předvedených modelů. Za jeden model bylo 13-15 korun, za komplet to bylo 18-21 korun a prádlo a plavky byly ohodnocené ještě víc. Za přehlídku jsem si tedy vydělala kolem 200 korun. Na Slovensku při kontraktech jsme měly 300. Když se to spočetlo za měsíc, měla jsem plat kolem 3 500 korun. Bylo to hodně, protože když jsem začínala jako sekretářka ředitele pivovaru, měla jsem plat 1 100. Vydělala jsem tedy daleko víc a mohla jsem si takzvaně vybírat kšefty. To jsem ale stejně nedělala, protože když si dívky chtěly udržet klientelu, stejně braly třeba předvádění tepláků.

Jak vůbec začala vaše kariéra modelky?
V sedmnácti jsem se seznámila s Milanem Šárou, nafotila s ním nějaké věci a pak jsem udělala pár reklam i s jinými fotografy. Ale teprve když jsem se vdala a narodila se mi dcera, tak mě Milan "nahecoval", abych šla do ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury, pozn. red.). Tehdy to byla jediná instituce, která suplovala agentury a ve které  se šily inspirační kolekce na modelky. Konkurz jsem vyhrála a stala jsem se externí spolupracovnicí.

Zmiňovala jste, že jste předváděla i v zahraničí. Kde všude jste byla?
Nejvíc to bylo Rusko, které mám opravdu projeté, byla jsem tam asi tak pětatřicetkrát. Pak jsme předváděli i v Kuvajtu, Iráku, východním, ale i západním Německu, Itálii, Mongolsku, Turecku, Bulharsku atd.

To nebylo zrovna blízko. Neměla jste s cestováním problémy?
Mohla jsem tolik cestovat i proto, že jsem byla prokádrovaná. Měla jsem tady rodinu a dítě, takže bylo jasné, že nebudu chtít emigrovat. Pracovala jsem tolik i proto, že jsem vždy byla bezproblémový komunikativní typ. A hlavně si myslím, že vždy profesionální. I když už jsem chtěla skončit, pořád mi někdo telefonoval a přemlouval mě, ať ještě nějakou zakázku vezmu.

Milada Karasová, Simona Krainová, Eva Hercigová, Dara Rolins s přítelem a Tereza Maxová

Eva, Tereza, Jarka...

V kolika letech jste s modelingem skončila?
To bylo v šestatřiceti, což je relativně už pozdní věk. Ale dělalo mi to problém a byla jsem ráda, že jsem se k té profesi vlastně později vrátila.

Co jste dělala potom?
Protože jsem uměla německy, začala jsem pracovat pro Autoturist a Čedok jako průvodkyně. V roce 1988 jsem se seznámila s francouzskou agenturou Madison Models a začala jsem pro ně dělat scouta (vyhledavač nových tváří, pozn. red.).

Jak na vás vůbec přišli? Měla jste na ně kontakt z dřívějška?
Kdysi v ÚBOKu pracovala jistá paní Zora Stoklasová a tato úžasná dáma, kterou jsem znala dvacet let, mi v tom osmaosmdesátém roce zavolala. Řekla mi, že ji oslovila francouzská agentura, ale že se na to už necítí a že si myslí, že by to byla práce pro mě. A tak jsem se se zástupci Madison Models sešla. Neuměla jsem tehdy ani anglicky, ani francouzsky. Naštěstí měl tehdejší ředitel za manželku Češku. Seznámili jsme se, řekli jsme si, co ode mne očekávají, a zakrátko jsem začala jezdit po republice a na Slovensko vyhledávat děvčata. Pro Francouze jsem připravovala vždy jednou za půl roku casting v různých koutech republiky, dokonce i v Maďarsku.

A na těchto castinzích jste objevila Evu Herzigovou?
Ano, Eva přijela do Prahy. Majitelka francouzské agentury si dívky vybírala a já jsem měla možnost vidět, jakým stylem pracuje, jak je vybírá, na co se u dívek zaměřuje, jak s nimi komunikuje, co od nich chce. Tehdy jsme vybrali právě Evu, Terezu Maxovou, Jarku Rytychovou, Pavlínu Němcovou, Simonu Krainovou. Tato děvčata pak začala vyjíždět ven. První šla Eva s Pavlínou Němcovou, po nich Tereza Maxová. To bylo na začátku roku 1989, takže to bylo ještě přes Pragokoncert, protože nebyla jiná možnost vyjet pracovně ven. Pak přišla revoluce a už se to zlomilo.

Jak se hledá krása

Jak se vlastně "hledá krása"? Co u dívek sledujete?
Francouzi mě vyškolili, a tak jsem měla s sebou pořád foťák a všude, kam jsem přišla, jsem fotila a hledala vhodné  typy dívek. Měly by mít pěkně posazené lícní kosti, pěkné rty, oči (ne blízko nebo daleko od sebe). Důležité bylo, aby dívka byla dobře rostlá, měla pěkné nohy, dobrou pleť.

Co je podle vás na modelingu nejnebezpečnější? Na co by si dívky měly dávat pozor?
Když dívka vyjíždí ven, čekají tam na ni velké nástrahy. Je to "velký svět" a ona má pocit, že je najednou volná, není pod kontrolou rodičů, může chodit po večerech na diskotéky a podobně. Když takhle mladé dívky posíláme do zahraničí, posíláme je do agentury, která ví, kolik je dívce let, a ví, že na ni musí dohlížet. Proto se dělají třeba společné večeře. Dívky jdou společně i na tu diskotéku, ale pod dohledem lidí z agentury. V modelingu platí zákony džungle a dívce mohou být nabídnuty drogy, může jí být řečeno, že když bude s někým v intimním vztahu, udělá kariéru. Dívka by tedy měla dobře komunikovat se svou agenturou. To znamená, že když se jí něco takového stane, měla by to hned hlásit. Víte, dotyční muži vycházejí ze systému pravděpodobnosti, říkají si, proč to na  dívku nezkusit. Ale ona musí být uvnitř silná a se vším srovnaná. Nesmí se bát říct: ne, pánové, na shledanou. Také se dost bojím drog, ale musím zaklepat, že za ta léta, co pracuji v této branži, jsem tu s tím měla jen jeden problém. Další nástrahou je samota. I když jsou kolem ostatní dívky-modelky, je to pořád boj, rivalita. Kamarádka modelka může být kamarádka v uvozovkách.

A co je podle vás tedy na modelingu naopak pozitivní?
Výhoda je v tom, že narodit se krásná a moci vydělávat na své kráse je dar od Boha, je to určitě příjemné. Dívka se naučí jazyky a celkově je to škola života, kterou jí nikdy nikdo nevezme. Dotyčná pak také bude mít hezké vzpomínky, seznámí se se spoustou zajímavých lidí. A vydělá třeba i slušné peníze. (Pak se Milada Karasová omluví - musí jít "okouknout" novou dívku. Když se vrátí, pokračujeme v rozhovoru.)

Vy takhle schvalujete každičkou dívku, kterou agentura přijímá?
Ano, chci každou dívku vidět. I když samozřejmě jsou pro mě důležití bookeři, protože s ní budou pracovat hlavně oni.

Milada Karasová - ředitelka modelingové agentury Czechoslovak Models

Jak objevujete dívky, jestli se to dá ještě objevováním nazvat? Nebo je to tak, že se vám hlásí dívky samy?
Samozřejmě nám denně chodí nabídky, děvčata přicházejí samy sem do agentury. Ale když vidíme někoho na ulici, někde na nějaké akci, a ten člověk se nám líbí, oslovíme ho. Máme lidi, kteří pro nás pracují a scautují.

Takže to není tak, že byste sami "nemuseli hnout prstem"...
Určitě ne. Musíme také hledat. V tom je i krása téhle práce. Naposled byla mým "úlovkem" dnes již známá modelka  Linda Vojtová, kterou jsem viděla na nějaké přehlídce v pasáži Černá růže.

Miss v. modelka

Býváte členkou poroty Miss. Jak hlasujete? Je přeci rozdíl mezi Miss a modelkou...
Dívám se na to, aby splňovala "missí" hledisko. Když jsem v porotě Miss, chci, aby dívka vypadala jako Miss. V porotě se někdy i dohadujeme. Mně třeba nevadí, když je dívka i trošku "oplácaná", protože Miss by se neměla prezentovat tělem. Má se prezentovat hlavou, tváří, umět komunikovat, stát se tváří firmy, aby z toho mohla těžit finance pro charitu a podobně. Z děvčat, která se v Miss neumístí, si pak vybírám do agentury modelky. Do Miss se občas hlásí i děvčata od nás z agentury a třeba ani neprojdou, protože jsou příliš modelingovské typy.

Co to znamená - být příliš modelingovský?
Není to ta klasická krása, je to právě ten určitý typ. Stalo se třeba také, že pro Miss byla příliš štíhlá. Faktorů může být více.

Uplatní se něžní kluci

Zpátky k modelingu. Jaká je situace s chlapci?
Máme jich méně než dívek. Ale v naší agentuře je pro ně velkým tahákem Robert Vano, náš art director. Když jsem rozjížděla agenturu, tvrdilo se, že o české chlapy v zahraničí nebude zájem, tehdy letěli Italové, Američani. Ale když k nám nastoupil Robert, řekl krásnou větu: "Jak můžou být oškliví, když mají stejnou mámu a tátu, jako mají holky, a ty jsou pěkné a v zahraničí úspěšné." Což je pravda. Dneska máme pár kluků, kteří skutečně dobře pracují v zahraničí.

Jaká jsou kritéria pro muže v modelingu?
Věková hranice je tam jiná. Kluci začínají později. Patnáctiletý by tam asi moc neměl co dělat. Většinou začínají v sedmnácti, osmnácti, devatenácti letech. Optimální výška je 183 až 190 cm. Když měří víc, je to taky složité, nedostane se na něj kolekce a podobně. Dnes je trend štíhlých kluků s dlouhými atletickými svaly, ale jednu dobu letěli takoví ti ramenatí "rambové" a hezouni. Dnes mají přednost i něžnější a jemnější typy.

Je na českém trhu nějaké uplatnění pro muže?
Je to paradox, ale na kluky, kteří pro nás pracují v zahraničí, český trh kouká rozpačitě. Tady jsou žádaní "česky" vypadající kluci. To znamená konfekce č. 50, spíš chlapáci, od 25 let výš, aby už to byl mužský. A v zahraničí úspěšní kluci kolem dvacítky nejsou vždy akceptovaní. Český trh je strašně konzervativní...

Milada Karasová - ředitelka modelingové agentury Czechoslovak Models

Nestojíme o topmodelky

Myslíte si, že se to v dohledné době změní?
Nemyslím... A jestli, bude to otázka minimálně jedné generace. My jsme ještě všichni dost konzervativní, bylo to dáno výchovou. Podívejte se na ulici, jak lidé chodí oblíkaní. Lidé v mé věkové kategorii, to znamená kolem šedesátky, chtějí být nenápadní, nenosí moc světlé barvy a vlastně se skrývají.

Existuje nyní nějaká modelka, která má předpoklady k tomu, aby se z ní stala třeba druhá Herzigová nebo Kurková? Je to vůbec dnes ještě možné, aby některá dívka dosáhla něčeho podobného?
Myslím, že už to tak možné není, protože modeling se dost posunul. Dnes jsou ikonami herečky, zpěvačky a modeling jako takový nestojí o topmodelky. Topmodelka rovná se velké peníze a modeling celosvětově už tolik peněz nemá a  nechce je dát. Nyní je běžné, že mladé holky zaujmou, jsou na výsluní dva, tři roky a pak zase zmizí. Ještě naposled se podařilo takhle dobře uchytit Karolíně Kurkové. I když jí se to také nestalo přes noc. Začínala v patnácti, ale kariéru udělala v osmnácti. Začala spolupracovat s Victoria´s Secret, nafotila Sports Illustrated a díky tomu se stala známou. Pořád platí, že musíte být ve správnou dobu na správném místě a musíte mít kus štěstí. Když přijedete ven, jdete na castingy a rozhlédnete se, jsou tam tisíce a tisíce krásných dívek. A jen třeba jedné dvěma se podaří prorazit...