Herec Michal Novotný | foto: František Vlček, MAFRA

Michal Novotný: Zdá se mi někdy potupné říkat, že se živím herectvím

  • 13
Čtyři křížky na krku ještě nemá, ale hereckou filmografii by mu záviděl i leckdo pětikřížkový. Divadlo, film a televize. To poslední především. Michal Novotný je hodný seriálový hrdina. Jenomže tahle škatulka, poplatná jeho tváři, neříká nic o něm, jako o člověku. Co když je to, jak sám říká, jako s ptakopyskem, který vypadá jako neškodný trouba, ale na ocase má jedový trn?

Michal Novotný

  • Narodil se 11. 4. 1979 v Kolíně. Od dětství hrál v kolínském dechovém symfonickém orchestru na klarinet. Zpívá, hraje na klavír a kytaru. Do 12 let závodně plaval.
  • Vystudoval gymnázium v Kutné Hoře. Poté herectví na DAMU v Praze. Od 2. ročníku studia působí v Divadle Na Vinohradech, kde má stálé angažmá.
  • Velkou popularitu si získal hlavně díky seriálům Ordinace v růžové zahradě a Kriminálka Anděl.
  • V roce 2013 byl nominován na Cenu TýTý v kategorii Objev roku.
  • Působí i jako moderátor. V téhle roli se představí 20. 5. na benefičním koncertu Kühnova dětského sboru Děti na Jatkách, jehož výtěžek bude věnován na pomoc ohroženým dětem.

Moderujete záslužný benefiční koncert Kühnova dětského sboru, jehož výtěžek poputuje na pomoc týraným dětem. Je to náhoda nebo vás některé z témat zajímá?
Krvácí mi srdce, když vidím psí útulek a týraná zvířata, natož pak děti. Myslím, že lidé, kteří páchají něco takového na dětech a zvířatech, nemají chodit po ulicích. Jsem možná přísný, ale vzal bych klacek a strašně bych je seřezal. Navíc jsem od dětství muzikant, takže když mě oslovila sbormistryně dětského pěveckého souboru, neváhal jsem ani minutu.

Vy jste jako dítě ale nezpíval, hrál jste na klarinet v orchestru v rodném Kolíně, ve městě s tradicí dechovky, nepletu-li se.
Pletete. Zpíval jsem i ve sboru. A s tou dechovkou bych vás taky poopravil. Když to takhle řeknete, většina lidí si vybaví kapely z pořadu Sejdeme se na Vlachovce. Já ale neběhal po Kolíně v kroji. My jsme jako dechový symfonický orchestr hráli věci od Heydena, Händela, Bacha až po Queeny a Abbu. A když si poslechnete stodesetičlenný orchestr, kde je dvanáct trubek a deset pozounů, má to zvuk.

V kolínském orchestru hrál váš tatínek i strýc. Doma se předpokládalo, že navážete na rodinnou tradici?
Spíš mě naši dali na plavání a hudbu, abych se neflákal. Byl jsem vedený k nějakému řádu. Nebyl jsem sídlištní dítě, co ve dvě odpoledne flákne tašku domů a jde běhat mezi paneláky. Spousta mých vrstevníků nemělo tohle zázemí a dopadli, jak dopadli.

Jak dopadli?
Člověk, když se pohybuje na ulici, narazí na spoustu sraček a mně se to zaplať pánbůh vyhnulo.

Tehdy vám takový řád vyhovoval?
To víte, že ne. Radši bych byl s klukama venku. Ale jednou jedinkrát jsem nešel na klarinet a dostal jsem takový céres, že jsem si to příště rozmyslel.

Táta byl přísný?
Byl. I máma. Ale v tom dobrém slova smyslu. Nebyl jsem týrané dítě, když už jsme to téma tady nakousli.

Čili rákoska nikdy neštípla?
Ne, nikdy. Párkrát jsem od mámy dostal na zadek, ale to jsem si zasloužil.

Jaký jste byl jako dítě?
To se ptejte jiných. Ale když už mám odpovědět, tak si myslím, že jsem byl společenské dítko. Nikoliv premiant a šprt. Byl jsem líný učit se. Když si vezmu, kolik se dnes musím jako herec naučit textu, měl bych tehdy samé jedničky.

Možná jste na biflování už neměl energii. Závodní plavání je dřina, mám pravdu?
Teď máte. Dvakrát denně jsem trénoval. A když fakt dřete, dokážete se i zapotit v bazénu. Ale je to už dávno. Měl jsem těsně před mistrovstvím republiky, přišel úraz a já skončil.

Řeknete mi, co se stalo?
Ve dvanácti letech jsem si blbě přeřízl sval na noze. Nebudu to víc rozpatlávat. Pak už jsem asi nenašel vůli.

Mohl jste se vrátit?
Mohl, samozřejmě. Jenomže to je těžké, když člověk maká, chce se někam dostat a pak se mu tohle stane... Prostě mě to nějak psychicky zničilo.

Mrzí vás to?
(Přemýšlí ...) Nemrzí. Stalo se, co se mělo stát. Zůstal jsem jen u hudby. Než jsem se upsal na gympl, chtěl jsem jít na vojenskou konzervatoř. Táta ale řekl, ať na to zapomenu a vystuduju nějakou normální střední školu a pak až si dělám, co chci.

Vás lákaly uniformy?
To nemůžu říct. Žili jsme před rokem 1989 v domě, kde v jednom vchodu bydleli vojáci a v druhém policajti. Když jsem viděl některé týpky - majory a podplukovníky, nemohl jsem mít zákonitě žádné valné mínění o československé armádě. Hlavním motivem té školy byla muzika. Roudnická konzervatoř byla v té době dost vyhlášená co do úrovně hudby. Ale úcta k uniformám se u mě dostavila. Jen o deset let později, když jsem si zahrál ve filmu Tobruk.

Setkal jste se se současnými profesionálními vojáky a?
A spadla mi brada. Byl to zásadní okamžik v mém v životě. Režisér Václav Marhoul nás, herce, přiměl projít výcvikem v armádě. Než nás odvezli do Vyškova, bláhově jsme si utahovali z toho, co nás tam jako budou učit - jak pochodovat levá, pravá a držet zbraň. Pak na nás nastoupil plukovník Karel Klinovský, kterého si mimochodem nesmírně vážím, se dvěma kolegy psychology a sranda nás přešla.

Co s vámi prováděli?
Šlo jim o to naučit nás přemýšlet stejně jako vojáky. A legrace s nimi nebyla. Přiměli nás nést odpovědnost jeden za druhého. Když udělal chybu jeden, pykali všichni. Řeklo se třeba za deset sekund nástup, a pokud to někdo nestihl, dělalo deset lidí kvůli němu padesát kliků. A když se tohle opakovalo několikrát za den, byl člověk trošku nasranej.

Pomohl vám takový výcvik v roli?
Nedovedu si představit, že by jinak někdo takového kavárenského povaleče, jako jsem já, donutil bydlet tři měsíce na poušti. Zvlášť když jsem rád čistej a voňavej a podmínky na natáčení byly opačné.

Co byste ale udělal? Vzdal roli?
Jezdil bych se štábem na hotel. Takhle jsem si zvykl za tři dny na to, že nikde není žádný signál a všude kolem je jen písek.

Působí to strašidelně. Vám strach nic nenahnalo?
Vlastně ano. Pětadvacet let Sahara nezažila déšť, který se spustil za našeho pobytu a pak přišly extrémní teploty, k sedmdesáti stupňům na slunci. A v tomhle klimatu se rodí smaragdoví škorpioni. Byly jich tisíce kolem nás. Já mám rád hady a podobná zvířátka, takže bych i tyhle smrtelně jedovaté štíry býval nejradši opečoval a odnesl někam do bezpečí, ale museli jsme následovat domorodce a lopatami je umlátit. To totiž není zrovna druh, u kterého je fajn, když vás štípne.

I v takové chvíli jste byl rád, že jste si vybral ke svému studiu herectví?
Já si ho nijak plánovaně nevybral. Jsem pako a zevloun, nevěděl jsem vůbec, co budu po gymplu dělat. Jeden z učitelů mi DAMU doporučil, když prý jsem „takovej ukecanej“. Nechápal jsem, co bych tam dělal, když mě divadlo nezajímá. Jenomže přijímačky byly v únoru a já zavětřil, že kdyby mě vzali, udělám v květnu maturitu a budu mít tři měsíce prázdnin.

Takže radost, že jste talentovky udělal, pramenila odjinud než z hereckých ambicí?
Vlastně, když se na to zpětně podívám, tak jsem úplnej magor. Dělat herectví, to je bambulárna šílená...

Smějete se a přitom působíte, že to myslíte vážně. Proč to říkáte?
Nevím, ale někdy se mi zdá potupný říkat jako chlap, že se živím herectvím.

Neříkal to náhodou táta, když jste se dostal na školu?
Táta prskal. Ale když mě pak už ve třetím semestru viděl hrát ve Vinohradském divadle s paní Bohdalovou, panem Skopalem nebo panem Vydrou, řekl si pro změnu, že ve mně asi něco bude.

Evidentně je. Začalo vás hraní bavit hned?
Ale ano. Mám docela zdravou dávku exhibicionismu. Asi proto jsem nikdy neměl trému. Ztvárnit figurku, která je napsaná na papíře, mě baví dodneška. Akorát už se mi občas nechce před lidi. Jsem unavený.

Že by rutina?
To není rutina u mě. Prostě už jsem někdy z lidí vyčerpaný. Jedu metrem a nějaká paní spustí „pane doktore, já vás mám ráda“ a dává mi do pusy zabalený bonbon. Když tohle zažijete dvacetkrát za den, máte večer problém najít energii.

Možná je to tím, že vaše role vám přihrávají samé hodné hrdiny. Lidé pak mají tendenci přistupovat k vám vřele a dělit se s vámi o bonbony. Možná byste si měl zahrát grázla.
Já ho hrál! V jedné z mých prvních televizních rolí před patnácti lety jsem byl chovancem pasťáku (Kobova garáž - pozn. red.). A podruhé jsem si v divadelní hře Vojcek zahrál lampasáka, zupáka, který hnusně terorizuje bezbranného kluka. Třásl jsem se ještě deset minut poté.

Seděly vám ty role?
Mě hrozně baví hrát hajzla.

I když na to nemáte tvář?
O to horší to možná je. Ptakopysk taky vypadá jako takovej trouba, ale na ocase má jedový trn, který neváhá použít.

Jinými slovy jste v sobě našel tolik zla, že jste působil důvěryhodně. Jak jste to dokázal, když takový nejste? Nebo třeba...?
Třeba jsem. To je právě to, nevím. Každopádně mi v té roli bylo ze mě samého zle. Naštěstí ale neznám herce, který by hrál masového vraha a stal se z něj masový vrah.

Seriálový hrdina z vás ale je. Mohu se zeptat, čím je pro vás tenhle žánr?
Obživou. Co jiného byste řekla? Nevím, jestli tušíte, kolik beru v divadle, ale nezlobte se, z toho člověk nemůže žít.

Netuším.
Dejme tomu 700 eur. Kamarádi z Německa se mě ptali, zda to je honorář za představení, a když jsem odvětil, že

Očima autorky

Bavilo mě povídání s Michalem Novotným. Jednak proto, že nechodí kolem horké kaše, a pak taky proto, že je někdo úplně jiný, než jsem si představovala. Vím, zakazuji si ve své profesi očekávání, ale jako člověk se jich nikdy úplně nezbavím. A on je řízek. Toho prostě nečekáte v někom, kdo má tvář jako Michal Novotný. Měla jsem jen hodinu na to, abych ho v jeho domovském divadelním zákulisním prostředí pozorovala a naslouchala, a podle toho soudím. Je bezprostřední, nebere si servítky v ničem, nemaže se s nikým, ale dokáže si trochu světácky podmanit okolí svým překvapivým šarmem a hlavně vypadá, že má pro strach uděláno. Vlastně by ze své podstaty měl hrát ty grázly.

měsíční gáže, mysleli si, že jsem blázen. V Kolíně nad Rýnem takové peníze neberou ani stážisti.

Kromě zajištění existence vidíte na seriálové práci něco radostného?
Určitě. Jak řekl klasik - herec, kterého nikdo nezná, stojí za hovno. V divadle mě pak vidí divák v jiné roli a je třeba překvapený.

Nebojíte se tím spíš zaškatulkování?
Když mi někdo dá jinou roli, budu jedině rád.

Vida, ačkoliv jste začínal jako kluk bez ambicí, dnes je máte?
Přemýšlím o tom. Klukem bez ambicí jste mě nazvala vy.

A nebylo to tak?
Když něco dělám, snažím se to dělat dobře a poctivě. A to byla a je moje ambice.

Dobře, a když ambice převedu na vysněnou hereckou kariéru?
To je fakt, že tu jsem nikdy nebudoval. Jsem rád za nabídky, které dostávám. Jsem rád, že se potkávám s lidmi, se kterými se potkávám, ale že bych si cíleně za něčím šel, to ne. Nejsem ten typ.

Je něco, co si v životě cíleně budujete?
No myslím, že... Ale asi nic.

Počkejte, co jste měl na mysli, než jste to spolkl?
To bychom se dostali do osobních věcí a na ty já nikomu neodpovídám. A nebudu se o tom bavit ani s vámi.

Říkáte to s úsměvem, ale rozhodně. Proč ta nevole?
Protože je do toho každému prd. Nerozebírám vztahy ostatních, nerad se v nich patlám a nechci, aby se někdo patlal v životě mém. To nikomu nepřísluší.

A pokud se zeptám, jaký právě prožíváte čas a co váš život naplňuje?
Nestěžuju si. Žiju dobře. Snažím se jezdit za svou malou neteří a synovcem. Ti mi dělají velkou radost. A dá-li pánbůh, budu mít brzo taky třeba nějakou takovou životní náplň.