Já jsem takovou situaci nedávno prožívala podruhé.
Samozřejmě, člověk i s normálním nerizikovým těhotenstvím se musí potýkat s řadou tělesných projevů tvořících nedílnou součást takzvaně nejšťastnějšího období v životě ženy: ranními nevolnostmi (některé z nás nutí vytipovat si na cestě do práce místa, kde mohou zvracet pokud možno nepozorovány), podivnými chutěmi (některá to ráda kyselé, jiná zase sladké, jedna se musí přejídat a druhá nemůže jíst), touhou zotevírat všechna okna (i když se všichni ostatní v místnosti klepou zimou)...
Přiznejme si, je to trochu jako nekonečná každodenní kocovina. Ale s tím se ještě dá celkem v pohodě smířit.
Já osobně se však nemůžu smířit s tím, že když se ke mně spousta lidí začne chovat, jako bych náhle zdementněla. A jde to napříč všemi společenskými vrstvami.
Například kolegové v práci vám začnou popisovat nějaký problém jako obvykle, náhle se však uprostřed věty zarazí a praví: „Vlastně to už tě stejně nezajímá, ty máš teď jiné starosti…“ Také počet otrapů na ulici žebrajících o peníze se s vaším viditelně rostoucím břichem zněkolikanásobí. A chraň vás příroda, abyste v tomhle stavu musela někde prezentovat svůj nový projekt - příslušná porota vás nejspíš vůbec nebude vnímat.
Přitom bych takový postoj asi neměla nikomu vyčítat. Široká veřejnost je prostřednictvím médií neustále utvrzována, že tak a ne jinak to má být. Články srovnávající ženy a muže, respektive poukazující na rozdíly mezi nimi, se objevují neustále: ať už v podobě citací podivných „vědeckých studií ze zahraniční univerzity“ či z per našich slovutných sexuologů. Žena z nich vychází jako osoba permanentně zmítaná hormony a emocemi - před menstruací, při menstruaci, no a při těhotenství a po porodu už vůbec. Jedná se o záležitost zdánlivě logickou: hlavně žena buduje hnízdo, do kterého pak přivádí mláďata, takže hormony zmítaná být musí.
Jenomže co si budeme namlouvat, všechny přece víme, jakými hormonálními bouřemi mohou procházet muži. Jejich výhodou ovšem je, že příčiny nejsou zjevně viditelné, a proto se jim to špatně dokazuje. Jestliže těhotná žena v práci řekne: „Sorry, chlapci, teď se vážně nemůžu soustředit, přemýšlím, jestli mám koupit dupačky s medvídkem, nebo s námořnickými proužky“, nikomu to ani nepřijde. Představte si ale chlapa, který už celé týdny marně uhání ženu svých snů a na poradě praví: „Já se dneska nesoustředím, promiňte, myslím na to, jak dostat Evičku do postele.“ To by všichni zírali!
Ne že bych se já osobně svému těhotenství vůbec mentálně nevěnovala. Knížky jsem pořídila (i když jejich čtení moc času nezabere, protože ve většině jsou samé žvásty a žádná fakta - zřejmě i většina autorů a autorek považuje těhotné za dementní), oblečky zodpovědně roztřídím, mastičku na zadeček, plenky a kojící vložky do podprsenky zakoupím předem… Dobře, přiznám se i k tomu, že jako většinu ostatních žen v očekávání mě rozbrečí sebemenší kravina v televizi, zejména pokud v ní figurují děti (zatím jsem ale nedosáhla stadia, že by mě jako moji kamarádku dojala i reklama s růžovým králíčkem Duracellem). Jenomže nic z toho mi nebrání v chození do práce a soustředění se na problémy, které se musí řešit.
Ano, některým z nás může tato životní fáze na určitou dobu mozek trochu zpomalit. Ale to se může stát i ostatním ženám a mužům - třeba když je opustí přítel či přítelkyně. Takže všechny úpěnlivě prosím: vezměte na vědomí, že dítě se v našem těle vyvíjí v děloze a ne na mozku. A dejte nám alespoň šanci ukázat, že těhotenství a vyšší IQ se nemusí vzájemně vylučovat!
Záznam on-line rozhovoru s Michaelou Marksovou-Tominovou, ředitelkou odboru rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí, čtěte ZDE
