Ona
Partneři nemocných se domnívají, že to bude něco jako chřipka, která se za týden vyléčí.

Partneři nemocných se domnívají, že to bude něco jako chřipka, která se za týden vyléčí. | foto: Profimedia.cz

Média se snaží udělat z anorexie skandál

  • 28
O tom, jaký vliv má mentální anorexie a bulimie na partnery nemocných žen jsme si povídali s Riou Černou, sociální pracovnicí Kontaktního centra Anabell Praha.

Jak konkrétně pomáháte nemocným trpícím poruchami příjmu potravy, tedy anorexií a bulimií?
Občanské sdružení Anabell poskytuje sociální poradenství v Praze, Brně a Ostravě. Mohou k nám přijít jednak lidé trpící nebo ohrožení těmito nemocemi, ale i jejich blízcí. Klientky u nás často o své nemoci mluví vůbec poprvé. Chtějí zjistit, co by mohly proti nemoci dělat.

Je pro ně asi přijatelnější navštívit nejprve vás...
Nemocné poruchou příjmu potravy odkládají vyhledání odborníků a tím se zhoršuje prognóza jejich uzdravení. Mluvíme spolu o tom, jak probíhá psychoterapie, nebo jak to chodí u psychologa či psychiatra. V Anabell se snažíme motivovat nemocné k léčbě a k aktivnímu řešení jejich situace.

Jaká věková kategorie k vám chodí?
Takovou klasickou klientkou je žena okolo pětadvaceti let, která trpí několik let mentální bulimií. Má velké zdravotní problémy a cítí se velmi vyčerpaná.

Přichází dobrovolně, nebo na popud někoho z rodiny?
Převážná část našich klientek přichází dobrovolně. Vždy se nejprve snažíme zjistit, jestli žena chce s nemocí sama něco dělat. Základem léčby této nemoci je vlastní odhodlání uzdravit se. Pokud je to spíš rodina, která tlačí na její léčbu, nebývá léčba příliš úspěšná a dlouhodobě udržitelná.

Máte nějaké programy zaměřené na předcházení anorexie a bulimie?
V pražských školách jsme zatím rozjeli primární prevenci zaměřenou na děti ve věku od deseti do dvanácti let. Je to zaměřené na posilování sebevědomí a jedinečnosti každého dítěte. Snažíme se děti učit, aby na sobě uměly najít něco pozitivního a uměly se pochválit. Chceme, aby se přijímaly takové, jaké jsou. Povídáme si s nimi nad časopisy, které čtou. Společně si ukazujeme, co je reálné a co je retuš. Komentujeme články, které by mohly mít negativní vliv na utváření jejich pohledu na sebe.

Mluvíte o časopisech, mají vliv na anorexii a bulimii?
Média jsou obecně jeden ze střípků, který může mít vliv na spuštění nemoci. Často nám dívky s poruchami příjmu potravy říkají: ”Já jsem si v časopise přečetla, že...” Vliv časopisů je tu vidět, ale články o dietách jim samy o sobě mentální anorexii či bulimii nezpůsobí, mohou být však spouštěčem těchto onemocnění a hlavně negativním modelem, který nutí k nápodobě.

Kde tedy podle vás dělají média největší chybu?
Články o anorexii jsou většinou podávány velmi drasticky. Média se snaží najít skandál. Všude vidíte titulky typu “Vyhublá na smrt”.  Klientky nám pak ale opakovaně říkají, že to sice četly, ale nedovedly si představit, že by se jim něco podobného mohlo stát. Bylo to pro ně tak skandální a vzdálené, že si nepřipouštěly aktuálnost a blízkost problému. Tím, že příběh není reálně podaný, tak si z toho žádnou zprávu neodnesou. Říkají: “Takhle daleko to já dojít nenechám.”

Jsou muži příčinou, proč začnou ženy hladovět?
Ženy, které k nám přijdou, občas řeknou, že chtěly zhubnout, aby se líbily svému muži. Často se také srovnávají s jinými ženami. Chtějí být pro svého partnera nejlepší. To ale v mysli nemocné ženy znamená nejštíhlejší. Muži ale nejsou příčinou toho, proč ženy hladoví.

Víte, co je tou příčinou?
Poruchy příjmu potravy nejsou způsobeny jedinou příčinou. Naopak jde o souhru více faktorů. Např. zázemí ženy v původní rodině, osobnostní nastavení, genetické predispozice, pozice ženy ve společnosti, vztahy s blízkými.

Jak je možné, že partner sám nemoc na ženě nezpozoruje?
V případě mentální bulimie se mu žena velmi stydí s nemocí přiznat. Připadá si nechutná a nedokonalá. Bojí se, aby ho nezklamala natolik, že by ji opustil. Udržet bulimické záchvaty v tajnosti je pro ženu velmi vyčerpávající. Kvůli studu a strachu ale může žena svou nemoc tajit i několik let. Bulimie je navíc obtížněji rozpoznatelná, protože ženy nejsou vychrtlé, mají normální váhu.

Vždyť se o anorexii a bulimii tolik mluví...
Mluví se hodně o dietách. Nikdo si nepřipustí, že by zrovna jeho partnerka měla trpět něčím takovým, jako je anorexie či bulimie. Často také partneři považují anorexii a bulimii kvůli médiím za poruchu naivních puberťaček a netuší, že stejně tak mohou nemocí trpět i zralé dospělé ženy.

Záleží asi také na tom, jak to žena maskuje...
Není to jenom o jídle, ale hlavně o psychické pohodě. Partner si kromě změny v jídelním a pohybovém režimu partnerky může všímat, jestli se jeho partnerka nezměnila v přístupu k milování. Vlivem nemoci ženy nepřijímají své tělo takové, jaké je, a proto nemohou mít z milování radost. Typické jsou výkyvy nálad. Partner může také sledovat, zda se pro ženu její tělo nestává důležitější než jiné věci, které měla dříve ráda. Pro symptom anorexie je typické, že se žena snaží být celý den neuvěřitelně aktivní. Tváří se, že prostě jen nestihla nic sníst, ale večer, kdy má čas, se stejně nenají.

Co když si na všechny náznaky muž odpověděl kladně?
Jsou to jen některé z příznaků. Pokud si ale některý partner není jistý, může se ženy zeptat přímo. Jestliže  žena problém nemá, bude o jídle mluvit v pohodě, pokud tam nějaký zádrhel je, pozorný partner rozpozná z její reakce, že se něco děje. Nemá cenu chodit kolem horké kaše. Důležitý je jeho zájem o ni. Může jí třeba ukázat, že četl nějaký článek, kde psali o této poruše a on má teď strach, zda to není i její problém.

A když se na to přijde?
Partneři pak mívají velké výčitky, že si ničeho nevšimli. Mají tendenci všechno rychle vyřešit. Domnívají se, že to bude něco jako chřipka, která se za týden vyléčí. První informace hledají obvykle na internetu, kde jsou ale konfrontováni s realitou, že porucha příjmu potravy může trvat léta a její léčba je velmi náročná a zdlouhavá.

Jak to vypadá dál?
V prvotním šoku má muž hodně energie. Pak zjistí, že to tak snadno nejde. Navíc žena začne selhávat v tom, co si “společně slíbili”. Partneři z toho bývají velmi zklamaní. Žena ale selhává v důsledku nemoci. Muži na sebe někdy přebírají zodpovědnost místo partnerky. Zpočátku to hodně sledujeme na tom, že partner mluví v množném čísle: “Už přibíráme na váze.”

Co má tedy muž dělat?
On jí nemusí dělat terapeuta. Jeho úkolem je být jí nablízku, v běžném přirozeném kontaktu. Často se s námi přichází poradit s napsanými otázkami např.: “Co jí mám říct, když se mě zeptá, jestli je tlustá?” My jim nemůžeme nadiktovat odpověď, ale zkoušíme společně probrat možnosti. Musíme je také připravit na to, že pro nemocnou ženu bývá každá odpověď, která se týká hodnocení jejího vzhledu, špatná. V takovou chvíli je lepší vyvarovat se jakéhokoliv hodnocení jejího těla. A naopak sdílet její osobnost. Její myšlení je nemocné, to si řada lidí neuvědomuje.

Jak nemoc ovlivňuje jejich vztah?
Nejčastěji říkají ženy, že jim partner nemůže rozumět. To ani není úplně možné, ale doporučujeme, aby mu žena řekla, co by od něj potřebovala, v čem jí může pomoci, nebo jaká by měla být jeho role při doprovázení. Odborník je také vede k tomu, aby si domluvili společná pravidla. Třeba že on se jí nebude denně ptát a volat jí, zda už jedla. Ona mu naopak slíbí, že to jednou týdně podle pravdy proberou.

Zkouší někteří muži výhrůžky typu: “Když nebudeš jíst, tak se s tebou rozejdu?”
Zkouší je, ale nefungují, a pokud ano, tak jen dočasně. Při léčbě je ve vztahu potřeba domluvit se na pravidlech, ale nelze si cokoliv vynucovat nebo podmiňovat. Ženám tyto podmínky vysvětlujeme bezmocností, kterou muž v takových chvílích cítí. Ultimáta mohou vést jen k tomu, že ti dva spolu přestanou mluvit.

Vyhledávají partneři terapeutickou pomoc?
Bylo by to dobré, ale většinou to moc nedělají. Kontaktní centrum Anabell Praha jim nabízí pomoc v podobě svépomocných podpůrných skupin. Schází se jednou za měsíc. Cílem je sdílet své pocity s lidmi, kteří mají podobný problém. Nejlepší zkušeností je slyšet od jiného muže, že se situace může zlepšit a že partnerka se z poruchy příjmu potravy může zcela vyléčit.

Přichází asi plní emocí...
Určitě. Je to velmi psychicky náročné a potřebují si i jen tak zanadávat. Snažíme se je také podpořit v tom, aby své koníčky a svůj osobní život kvůli partnerčině nemoci nezanedbávali.  

Rozpadají se vztahy pod vlivem nemoci?
To se může stát při každé krizi. Partner potřebuje vidět snahu ženy s nemocí bojovat. Pokud partnerka v léčbě opakovaně selhává, nemusí partner situaci unést. Opustit takový vztah je ale pro něj nesmírně těžké. Provází ho pocity viny.

Partneři spolu řeší i otázky budoucího těhotenství...
Pokud mají ženy s mentální anorexií velkou podváhu a nemají menstruaci, tak může být s otěhotněním problém.

Budou moci mít po uzdravení dítě?
Na to neexistuje univerzální odpověď. Vždy záleží na tom, jak dlouho žena anorexií trpěla. Každý organismus také snese jinou míru zátěže. Někdo trpí poruchou příjmu potravy léta a žádné zdravotní následky nemá, někdo projde roční epizodou mentální anorexie a problém s neplodností vznikne i tak.

A pokud žena s anorexií otěhotní?
Většinou, když takováto žena otěhotní, tak přestane hladovět či zvracet. Uvědomuje si, že už nejde jen o ni, ale že by škodila dítěti. Zpětně pak ženy většinou hodnotí těhotenství jako nejlepší dobu, kdy viděly smysl svého života a i jídlo se dařilo držet v normálním režimu. Bohužel, pokud se neléčí, je velmi pravděpodobné, že se brzy nemoc vrátí v plné síle. Těhotenství není zázračný lék.