Všem třem je přes čtyřicet a dosud se nepotkaly. Každá je také úplně jiná. Živelná Petra, matka dvou dospělých dcer, jež měla hned po dvacítce. Klidná Jitka s dvěma velkými syny a devítiměsíční holčičkou, kterou zvládla během povídání nerušeně nakojit. A konečně obdivuhodná Hanka, která porodila svou první dceru loni, ve svých pětačtyřiceti. Ředitelka školy, včelařka, orientační běžkyně a hráčka košíkové, která se kromě batolete stará ještě o svou starou maminku.
Co že jste se rozhodla mít dítě tak pozdě?
|
"Pro lékaře byla žena, která poprvé rodila v 45 letech, noční můrou. Přemlouvali mě k císařskému řezu, ale já nechtěla. Proč, když vše šlo normálně?" |
Bála jste se napodruhé?
Hana: Ne, byla jsem připravená, že to může znovu špatně dopadnout. A protože nejsem žádný hazardér, podstoupila jsem všechna vyšetření včetně odběru plodové vody. Krevní testy, které mu předcházely, dopadly špatně, ale to prý není žádný div, když se do těch hodnot započte můj věk.
Jitka: To já jsem amniocentézu odmítla. Testy jsem měla na hraně, ale doktor mi udělal kontrolní ultrazvuk a všechno bylo v pořádku. Na genetiku mě poslal jen pro jistotu. Jenže tam mi lékařka řekla, že ty testy považuje za špatné a že musím ihned na plodovou vodu, protože jinak by se nemusel stihnout potrat. Takhle se mnou mluvila, byla to rána. Já věděla, že čekám holčičku, viděla jsem ji celičkou na ultrazvuku. S manželem jsme se rozhodli, že na odběr nepůjdu. Ano, mohlo se mi narodit postižené dítě, ale nikdy nevíte, kdy vás něco takového potká, to se může stát při porodu, v prvních letech života dítěte. Vím to, protože se o podobné děti starám ve škole. Nedokázala bych to miminko dát pryč, i kdyby mi řekli, že je to špatné.
Hana: Já si zase ani po odběru plodové vody nenechala říct, zda je to chlapeček, nebo holčička. Asi abych se na dítě neupnula pro případ, že by to špatně dopadlo. A když se Martička narodila, všichni tak automaticky počítali s tím, že to vím, že mi to ani neřekli. Já ale zase dlouho nikomu neřekla, že jsem těhotná. Až když se blížil konec školního roku a já byla už v šestém měsíci.
Hana Kudrnáčová, 46 let, dcera Marta (1,5 roku)
Vážně si toho nikdo nevšiml? Nestyděli se spíš zeptat?
Hana: Ne ne. Když jsem řekla, že v září už nepřijdu, divili se, co prý blbnu a že je přece neopustím. Když jsem prozradila důvod, spadla jim sanice. Pro obec to byl bonbonek, odpoledne mi volala známá, že její mužský přišel z hospody a přinesl tuhle fámu.
Jitka: Já jsem se rozhodla otěhotnět znovu po čtyřicítce, protože jsem vždycky chtěla tři děti. Narodili se nám dva kluci, pak jsme začali stavět, potom jsem se pustila ještě do studia a najednou mi bylo čtyřicet. Moc jsme si přáli ještě holčičku a mně připadalo, že je poslední šance. Vyšlo to napoprvé. A když jsem zjistila, že to bude opravdu holčička, byla jsem šťastná a zároveň se o ni bála. Mnohem víc, než když jsem byla poprvé těhotná, skoro jsem nechtěla jezdit autem.
I porod jste ve čtyřiceti prožívala jinak, než když vám bylo dvacet?
|
"Když se narodili kluci, bydleli jsme u babičky, kde jsme měli jednu místnost, suchý záchod, automatická pračka nebyla. Ráda na to ale vzpomínám." |
Petra: O tom shonu vím svoje, byla jsem ve druháku na vysoké a v pátém měsíci, když jsem se musela vdávat. Do porodnice jsem tehdy jela na poslední chvíli a rovnou ze školy, kolovaly dost příšerné historky o tom, jak to v porodnicích chodí. Dceru jsem si pak brala do školy nebo ji měl manžel v práci pod oknem a s odstříkaným mlíkem. Druhé neplánované těhotenství se mi strefilo do státnic, takže ani to jsem si moc neužila. A to jsem netušila, že se mi narodí miminko, které propláče deset měsíců. Navíc můj druhý porod byl fakt hnusný zážitek, sestry se ke mně chovaly otřesně. To byl možná důvod, proč jsem si už na další dítě netroufla. Nejkrásnější okamžik života? U mě rozhodně ne. Tatínek u porodu neexistoval.
Jitka: U porodu mého druhého syna směl už manžel být, to bylo v třiadevadesátém. Byl to pro nás oba silný a krásný zážitek. Naopak jsem moc neměla štěstí teď. Těšila jsem se, jak budu před porodem s manželem, ale sestřička mě pořád nutila ležet na zádech a říkala, ať ho nevolám, že ještě rodit nebudu. Nakonec stihl dorazit jen tak tak čtvrt hodiny před porodem. Říkala jsem si, jak je i ve čtyřiceti člověk blbej a nechá se ubít pokyny. Ale zase bylo fajn, že k porodu přijel můj gynekolog.
Jak moc jste opatrné matky? Vzpomínám si, s jakým klidem jsem ve dvaceti nechala kočár venku před obchodem.
Petra: Tak já dělala něco, za co by mě dnes asi zavřeli. Když byla Terezka ještě miminko, co pořád plakalo, bylo pro mě trauma jít s ní do obchodu. A když ji jednou Barborka, jíž byl tehdy rok a půl, venku hlídala, vypadla z kočáru. Napříště jsem tedy Barborce pokaždé přikázala hlídat sestru doma a šla si na půl hodiny oběhat nákupy v okolí. A vůbec jsem nepřemýšlela, že by se něco mohlo stát. Teď bych samozřejmě neměla odvahu.
Hana: Ježíši kriste, to si neumím představit. Nejsem úzkostná, teď mi zrovna Martičku hlídá moje pětaosmdesátiletá matka, ale to proto, že je malá v postýlce, z níž sama nevyleze.
Petra: Ale ty moje holky byly dvě a já Barborku prostě brala jako tu starší a zkušenější.
Jitka: Je pravda, že když bylo mému prvnímu synovi rok a deset měsíců, připadal mi jako velké dítě. Brala jsem ho tehdy s sebou do práce do školky, vstávali jsme v půl šesté. Dnes bych to s Marjánkou neudělala.
Jitka Šípková, 41 let, Martin (21), Matěj (16), Marijana (9 měsíců)
Některé maminky říkají, že se v pozdějším věku zklidnily a nebyly tak nervní jako dřív.
Jitka: Je pravda, že když mě občas nějaké dítě ve školce víc rozzlobilo, odnesl to Martin i za něj. Ale ne zas moc, já jsem vždycky byla docela v klidu.
Petra: Když byly holky malé, občas to na mě dolehlo a houkla jsem na ně víc, než bych chtěla. Dnes je mi to zpětně líto. Ale nevím, zda bych dnes byla jiná, jsem spíš cholerik.
Jak, Jitko, reagovaly na vaše těhotenství téměř dospělé děti? Ty dospívající si občas o svých rodičích myslí, že na sex jsou už dávno staří, tedy trapní.
Jitka: Tohle u nás nehrozilo, měli jsme doma v tomto směru vždy velmi otevřenou výchovu. Synové nás spíš hecovali, abychom si ještě pořídili mimino.
A jak reagovali rodiče?
|
Dcery měla hodně mladá a hodně brzy po sobě. "První roky byly hrozný záhul. Jednou mi nějaká paní v metru řekla: ‚Vy jste teď možná nešťastná, ale uvidíte, jak budete ráda, že je máte takhle po sobě a že jste mladá.‘ Měla pravdu." |
Hana: Já už měla jen maminku, a to ve věku, kdy se starám víc já o ni než naopak. Měla o mě strach.
Medicínsky vzato byla Petra v téměř optimálním věku. Je po čtyřicítce znát nějaký handicap?
Jitka: Já necítila žádný.
Hana: Já mám jen trochu náběh na křečové žíly, jinak nic. Doktoři pořád měli strach, ale jen po odběru plodové vody se jim povedlo mě přimět, abych byla týden doma. Jenže když jsem přijela domů, vyrojily se mi včely, což je práce, kterou za mě nikdo neudělá. Takže jsem honila roj.
Myslíte někdy na to, že dítěti zestárnete dřív než rodiče jeho vrstevníků?
Hana: Moc o tom nepřemýšlím, a když, tak s humorem: Martičko, máš to těžký. Nevím, jestli budu i za deset let schopná jít s dcerou na lyže, ale teď chodíme plavat, jezdíme na kole a po psychické stránce jsem dospěla do stadia, kdy je mi kariéra jedno. Dřív jsem sledovala, jak moc jsem potřebná, jakou mám prestiž, teď po dvaceti letech odejdu z funkce a zjišťuji, že mi to vůbec nevadí. Věkově jsem vyspěla.
Petra: V tomhle je Hanka trochu extrém, je sportovkyně. Já naopak cítím, že po čtyřicítce už tělo na to, aby mělo malý dítě, upadá. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsme měli děti tak brzo, mohli jsme s nimi dělat cokoli, aniž by nás něco bolelo a cítili se unavení. Sjezdili jsme s nimi půlku Evropy, odmalička lezly po horách a ani v práci mě nijak neomezovaly, protože byly vždy o něco starší než děti kolegyň, což byla v kariéře výhoda. A i ony mi kolikrát daly najevo, jak je fajn, že mají mladou mámu. Jen jednou to Bára musela rozdýchat, to když jsme se s jednou náhodnou partou dali dohromady na volejbal a mně hned všichni začali spontánně tykat, zatímco dceři říkali "ta paní v modrých plavkách".
Jitka: Já jsem ráda, že mám dnes velké kluky, i kvůli pocitu, že kdyby se mi něco stalo, oni se postarají. Ale jinak lituju, že jsme s třetím dítětem čekali. Protože kdybychom ho měli o pět let dříve, pořídili bychom si dnes ještě jedno.
Pohled lékaře: ideál je 25 let
ANTONÍN PAŘÍZEK, porodník
České matky stárnou. Před deseti lety byla většina rodiček ve věku 20 až 24 let, od té doby se nejplodnější období posunulo na 25 až 29 let. A dramaticky přibývá žen, které rodí až po třicítce. Čistě biologicky vzato to lékaři nevidí úplně rádi.
"Optimální věk pro první dítě je v Evropě okolo 25. roku života," podotýká Antonín Pařízek z pražské porodnice U Apolináře. S věkem matky významně stoupá riziko genetických vad u dětí, starší matky jsou mnohem více ohroženy vysokým tlakem, diabetem, tromboembolickou nemocí.
Na druhé straně Pařízek připouští, že ženy, které s těhotenstvím nespěchají, bývají obvykle zkušenější a vyzrálejší. "Na těhotenství, respektive rodinu, se skutečně těší a mateřství si obvykle umějí více užít."
A co je vlastně riskantnější: Mít dítě v sedmnácti, nebo po čtyřicítce? "Pokud jde o první dítě, tak jistě po čtyřicítce. Ale mladá žena, přesněji ještě dívka, obvykle není na mateřství psychicky připravena. Problémy s výchovou dítěte v takovém prostředí jsou nasnadě," podotýká lékař.
V kolika by chtěl mít dítě, kdyby si mohl zpětně vybrat: "Do 30 let."
Pohled psycholožky: ideál je zralá žena
ILONA ŠPAŇHELOVÁ, dětská psycholožka
Co je lepší pro dítě? Mít mladou matku, nebo starší matku? Podle psychologů je nejlepší zralá matka. Velmi mladé ženy jsou často ještě samy dětmi, starší zase mívají tendenci dítě opečovávat až příliš. Naopak jsou mladé matky podnikavější, starší zase vedou potomky k větší důslednosti. Tak si vyberte.
"Mladé maminky jsou na jedné straně nezkušené a leccos ještě nevědí, na druhé straně přistupují k různým problémům či prohřeškům dítěte s větší lehkostí a řídí se přirozenou intuicí," líčí z vlastní zkušenosti dětská psycholožka Ilona Špaňhelová.
"Starší matky jsou obvykle úžasné, mají toho hodně načteno, na druhé straně to může být někdy kontraproduktivní – bojí se poslechnout vlastní intuici a nedávají dítěti volnost, jsou úzkostnější."
A tak zatímco mladá žena v klidu pustí své dítě na strom nebo ho hodí do bazénu, když ho učí plavat, starší se předem bojí, že se něco stane. I když pozor – nic z toho není dobré zobecňovat.
V kolika by chtěla mít dítě, kdyby si mohla zpětně vybrat: "Tak, jak jsem měla své tři děti. V 25, 30 a 31 letech."
