Stále platí, že byste přál všem divadlům, aby na vlastní kůži zakusily tržní hospodářství?
Některým by prospělo, kdyby vedoucí pracovníci byli finančně spoluzodpovědní za svá rozhodnutí. Jasně, jsou divadla a projekty, které musí být podporované a dotované. Balet, opera... Ale nelze například vyprodukovat představení v nákladu 900 000 korun a ve finále mít jen deset repríz a jít do derniéry. Znám dokonce takové případy, kde stejný tým lidí dostane po takovém prodělečném debaklu hned další projekt, který kopíruje ten předešlý. To je špatně. Navíc vstupenky se často nabízejí pod cenou a my soukromníci tím strádáme finančně i celkovou reputací.
Týdeník TÉMAVychází v pátek   Jak se Martinovi Trnavskému žije s partnerkou Bárou Munzarovou? Proč prochází procesem duševní očisty? Více se dozvíte v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Kazí se vkus diváka, když se bez rizika uvádějí hry vlastně metodou pokus omyl?
Samozřejmě. Všechno to pramení z toho, že si ti lidé neuvědomují, jak tu naši profesi devalvují.
Neměl byste to nakonec bez nervů a jednodušší, kdybyste dostával pravidelně plat ve státním?
Nedokázal bych už být v angažmá. Za těch sedmnáct let podnikání v oboru jsem už něco viděl a zažil. A hlavně: mě ta práce baví.
Přesto, byly doby, kdy bylo ouvej?
Vždycky jsou. Letos v září třeba. Bylo dlouhé léto, ta vedra se táhla... V červnu jsme měli premiéru Rappera, těsně před ním Rošády, a všechno jsme utratili, protože jsme neměli čas shánět sponzory. Respektive něco bylo dohodnuté a najednou to padlo. A před námi červenec, srpen, září, kdy musíte pořád všechno platit, jenže nemáte žádné příjmy, protože nehrajete. Ale už je to lepší. Venku je zima a lidi zase chodí do divadel.
Že byste se na celé divadlo vykašlal, vás nikdy nenapadne?
Věřte mi, že dost často. Ale když padnu na kolena, vždycky mě to posílí. Ovace diváků jsou obrovské afrodiziakum. Vždycky po představení mi dojde, že to má smysl. A ve Frídě je nám všem strašně dobře. Rozbil bych tím divadelní rodinu.
