Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Občas jsem trinitrotoluenová bomba, říká o sobě herec Martin Trnavský

  4:08aktualizováno  4:08
Ačkoliv má za sebou role filmové i televizní, považuje se Martin Trnavský především za herce divadelního. Zároveň si ale principál autorského divadla Frída tak trochu stýská nad neviditelností kumštýře jdoucího mimo mainstream.

Herec Martin Trnavský | foto: Tomáš Lébr

O svém solitérství, kuráži a pomýlení v mládí se charizmatický herec rozpovídal před svou premiérou pro pražské publikum.

Vizitka

  • Martin Trnavský se narodil jako jedináček 8.3.1970 v Brně.¨
  • Vyučil se nejprve elektromechanikem pro stroje a zařízení, později odmaturoval na střední elektroprůmyslové škole a nakonec obhájil diplomovou práci na JAMU v oboru herectví.
  • Po studiu byl krátce členem Činoherního klubu v Praze a poté dva roky v angažmá Městského divadla Brno.
  • V roce 1999 zakládá s kolegou Radimem Novákem vlastní autorskou divadelní společnost FRÍDA.
  • Žije v Praze s herečkou Bárou Munzarovou a společně vychovávají Báry dceru Aničku. Je svobodný a bezdětný.
  • Má za sebou celou řadu divadelních, filmových i televizních rolí. Monodrama Kolega Mela Gibsona má premiéru 30.1. v Café teatr Černá Labuť.

Před pár dny jste se vrátil z Thajska, což je oblíbená destinace mnoha českých umělců. Skoro vás kumštýře podezřívám, že si tam dáváte sraz o zimních divadelních prázdninách.
Byli jsme tam jen s Bárou. Vyšlo nám to, protože malá Anička (dcera přítelkyně Báry Munzarové a Jiřího Dvořáka - pozn. red.) byla na Silvestra se svým tatínkem a pak odjela na lyžařský kurz, a tak Bára, která bez Aničky propadá skepsi, že je špatná máma, měla tentokrát svědomí klidné a odletěli jsme.

Za relaxem, nebo na líbánky?
Srovnat si mysl. Vzali jsme batůžky, do nich dvě trička, protože tam nic nepotřebujete, a projezdili jsme všechny ty maličké ostrůvky, co je přeběhnete za pět minut. Je to ráj. Nádherné moře, když šnorchlujete, ožírají vás rybičky…Strašně se tam uklidníte. Zjistíte, že svět, ve kterém běžně žijete, vás nutí do pohybu a prostě vás drtí.

A který svět je bližší vám?
Já potřebuji obojí. Jsem energický člověk, a na co potřebuje jiný týden, já zvládnu za dva dny. Chci, aby všechno běželo a šlapalo. Jenže si taky věci dost beru, a proto čas od času musím vypadnout ven a prostě vypustit.

Jste herec, ale současně také principál divadla Frída, to si můžete dovolit častěji odjíždět?
Právě proto, že je to moje divadlo, můžu si naplánovat čas. Teď jsem si třeba pronajal byt v Říčkách v Orlických horách přímo nad sjezdovkou a s Bárou tam trávíme celou zimu. Jsme lyžaři a divadlo je kočovná profese, takže cestování nám není cizí. Čerstvý horský vzduch mě uklidňuje. Když potřebuji něco vymyslet a napsat, ve městě se mi to moc nedaří. Musím do lesa, do přírody.

Mluvíte často v množném čísle a o společné budoucnosti s Bárou, neláká vás vlastní rodina?
To se ale mýlíte, když si myslíte, že jsem o tu zkušenost ochuzen. Žil jsem čtrnáct let s přítelkyní Hanou Zapletalovou a vychoval jsem její dceru od školního věku. Byl jsem normální táta, který ji vozil denně do školy, učil se s ní, jezdil s ní na koně. Teď to mám podobně s Bárou. Fungujeme jako rodina.

Zdá se, že spoutat se nedáte v žádném směru. Vy nemáte nad sebou žádný bič, žádný deadline?
Nemám. Jen někdy nám zbývá třeba měsíc na to, abychom něco dopsali. Ale že bych přišel k nám do divadla a chytla mě hysterie, že do večera musíme nazkoušet první dějství, to ne. Má-li vzniknout dobrá inscenace, je zapotřebí přirozený tvůrčí proces, který se nedá uspěchat. Začneme u stolu, něco pojíme, popijeme, poklábosíme, každý do toho promítneme kus své duše a pak za hodinu uděláme třeba víc než jiní za dva dny.

To jste neobvykle svobodný člověk.
To máte pravdu, ale za každou svobodu se něčím musí zaplatit.

Herec Martin Trnavský v představení Kolega Mela Gibsona, které má premiéru 30.

Herec Martin Trnavský v představení Kolega Mela Gibsona, které má premiéru 30. ledna 2013 v pražské kavárně Černá Labuť.

Čím platíte vy?
Je to paradox, ale ačkoliv jsme nejnavštěvovanější autorské divadlo v téhle republice, které má v repertoáru 13 autorských děl, kdy tři čtvrtiny z nich má okolo 130 repríz s návštěvností 320 diváků na představení, svět za hranicí našeho diváka to neví. Pokud se po tom sama nepídíte a nezajímáte, tak na nás nenarazíte. Dostali jsme svobodu, abychom mohli tvořit, ale nebyli jsme zařazeni do "současného divadelního" systému, nikdo nás tam už asi nevpustí a to mě mrzí.

Znamená to, že kromě toho, že nemáte žádné dotace a podporu, diváci vás najdou jedině tak, že si to řeknou mezi sebou? To mi připomíná osud disentu anebo jakékoliv nezávislé scény, což na druhou stranu může být mnohem lákavější zboží.
Je pravda, že na Radima Nováka a Martina Trnavského se už třináct let brněnská Frída stabilně vyprodá. Horší už je to se zájezdy, ale za ta léta to taky funguje. Těžší je ovšem prorazit v Praze. Nabídka je vůči poptávce obrovská, a pokud vás divák nezná, divadlo vás nekoupí.

Proto jste šel do televizních seriálů, aby se o vás dozvěděl i nedivadelní divák?
Ano. Takhle jsem na začátku uvažoval: když mě znají z televize, mají provozovatelé divadel po republice jistotu, že přijdou diváci a já rychleji prodám představení. Hraju a zabezpečím tím celou firmu.

Jakýsi marketing principála?
Dá se to tak říci. Jen bych raději dělal i jiné, kvalitnější věci než jen televizní seriály. Třeba takové, jako byla moje poslední televizní adaptace knihy Simony Monyové Tchyně a uzený s režisérkou Lenkou Wimmerovou.

Nejsou zřejmě na skladě. Tak jste vzal zavděk muzikálem Vánoční zázrak?
To je ta samá písnička. Myslel jsem si, že mi to pomůže ukázat se a najde si mě pražský divák. Nic proti žánru, ten mě stále láká, ale tady jsem se spletl. Na tomhle představení a na téhle scéně je Pražáků v hledišti dvacet a k nim sedm set osmdesát "svozů", ale ti mě už vesměs znají ze zájezdových představení Frídy.

Nebyl by v tom případě lepší jako vstupenka do povědomí film?
Kdyby bylo na mně, jen houšť s filmovými rolemi. Jenže se znovu vracím k tomu samému: nehraju v pražských divadlech, tak ti režiséři nevědí, že existuju. To není stížnost, i když lehký postesk za tím je. Zkrátka klidně bych si teď dal něco velkého. Chtělo by to, byť třeba jen na chvilku, malou změnu.

Nejste vy ale s těmi velkými divadly a jejich pravidly a duchem tak nějak obecně na štíru?
Byl jsem v angažmá pražském Činoherním klubu a v brněnském Městském divadle, ale nešlo mi o to mít jejich dres, zajímalo mě být dobrým hercem. A narazil jsem, když jsem si myslel něco jiného než režiséři. Neseděly mi jejich praktiky a chování a nebyl jsem asi dostatečně vděčný za roli.

A ten nevděk jste na rozdíl od vděku projevil?
Samozřejmě. Přetvařovat se neumím a ani nechci! Jsem občas taková trinitrotoluenová bomba, přiznávám. Teď už se ale pomalu učím být taktik.

Takže vás z těch divadel vyprovodili jako nepřizpůsobivého jedince?
Ne! Odešel jsem sám. Nedokážu být v divadle a být vděčný za to, že si na mě vůbec někdo vzpomněl. Chci dělat dobře svoji práci. To je smysl a mně se nějak po čase nedostávalo uspokojení. Řeknu vám příklad: hrál jsem jako pětadvacetiletý Othella, povedlo se, měl jsem standing ovation, pak přijdu do klubu na raut, všichni mě plácají po ramenou, je to fajn. Jenže za měsíc mám premiéru další inscenace, je to průser, špatná hra, nebaví mě to a ejhle - standing ovation, sejdu do klubu na raut a všichni mě plácají po ramenou. Tak jsem si řekl, že tady není něco správně. Je příjemné chodit do jedné hospody, ale je to nebezpečné, a tak jsem dal výpověď a rozhodl se dělat věci po svém a být za ně přímo zodpovědný.

To jste měl takovou sebedůvěru, nebo jste to risknul?
Risknul jsem to. Tehdy jsem si přivydělával tím, že jsem vozil auta ze Švýcarska a ušetřené peníze jsem použil na své první představení Sex drogy rokenrol, které mělo premiéru v Divadle Bolka Polívky.

Byl vaším mecenášem?
Bolek? Ne. Dal mi šanci a klíče od svého divadla. Kdysi jsem se s ním setkal na jevišti, rozesmával ho, hrál jsem takového šaška a pokaždé jsem čekal, jestli to ocení. Ocenil. Stali jsme se přáteli a asi mu to moje solitérství bylo sympatické. Dodnes nevím, jak bych mu oplatil, že nám tu příležitost dal. Prostě mu to nikdy nezapomenu a bude to!

Jak se vám vlastně do cesty z elektroprůmyslovky a vrcholového sportu dostala herecká múza?
Já byl od základní školy takový ten třídní bavič, ale nikdy by mě nenapadlo se tím živit. Až jsme jednou s kamarády viděli na Brněnské přehradě nějakou skeč známého herce, které jsme se smáli, a já se kasal, že to zvládnu taky. Padla sázka, já se místo FTVS přihlásil na Janáčkovu akademii a náhodou to vyšlo.  Vtipné bylo, že tenkrát v roce 1992 jsem byl jako jachtař třídy STAR v nominaci na olympiádu do Barcelony. Měl jsem velké svaly, téměř srostlý krk, ruce jako nohy... Studenti kolem mě si mysleli, že jsem se asi zbláznil a zhlédl se v Arnoldu Schwarzenegerovi.

Dobře, na začátku byl hec, ale co vás přimělo setrvat?
Ta škola mě bavila. Víte, když máte za sebou učiliště a potom dálkově elektroprůmyslovku, chcete si ta typická studijní léta užít. A taky, a teď se nechci dotknout nikoho, kdo pracuje jako elektrikář nebo ve fabrice, ale já se prostě do té výrobní sféry nehodil. A na škole jsem měl pocit, že jsem "někdo".

Fotogalerie

Jachting šel stranou?
V té době jsem dostal šanci ještě odjet do Španělska, ale dal jsem přednost Janáčkově akademii. Inu, člověk nemůže vždycky dělat všechno, i když mě to mrzí. Zajímalo by mne, jak by to dopadlo, kdyby…

Mě by zase zajímalo, proč jste šel ze všeho nejdřív na učňák, který vám evidentně vůbec neseděl?
Já jsem se zrovna moc rád neučil. Byl jsem flink a raději jsem trávil čas na tenisovém kurtu než ve škole. Takže s těmi známkami to ani jinak nešlo. Navíc jsem jako malý kluk neměl dost sebevědomí. Nic jiného mi nezbývalo než jít na učiliště.

Čili nouzovka?
Prostě to byla blbá volba. Ale zase byla k něčemu dobrá: najednou jsem se probral, úplně vystřízlivěl a řekl si, že takhle žít nechci.

Co vás probralo?
To je, jako když vás hodí do studené vody. Viděl jsem své kolegy v ročníku, úplně jiná sorta lidí. Věděl jsem, že tam nepatřím, ale jak se odtamtud dostat? Tři a půl roku jsem musel vydržet, pak ještě do fabriky, abych dostal doporučení na střední školu, a teprve potom maturita. Dělal jsem všechno pro to, abych ten svůj plán zrealizoval.

Co na to říkal vaši, byli vysokoškolsky vzdělaní?
Otec má FTVŠ v Bratislavě, maminka střední školu. Rodiče netušili, co prožívám. Nesvěřoval jsem se.

Očima autorky

Začít rozhovor s Martinem je tak přirozené, jako navázat potlach s přáteli po chvilce odloučení. Může za to jeho bezprostřednost. Neupejpá se, nedělá fóry, ale rozpovídá se okamžitě na jakékoliv téma. Za moment se stejně dostane k divadlu. Je pohlcen světem divadla a kumštu a má touhu vás tím nakazit taky. Mluví a mluví a do toho nevydrží ani minutu v klidu. Ve tváři vám přehraje nespočet výrazů a tělem ilustruje situace. Nakonec vlastně kdo jiný než hrdina právě dnes premiérového monodramatu by to měl umět.

S ničím?
S tímhle ne. Jednou se mi dokonce stalo, že mě coby předsedu třídy v souvislosti s nějakým přestupkem jednoho spolužáka na učilišti vyslýchala policie. To bylo někdy v posledním ročníku, a poněvadž zjistili, že jsem jiný než ostatní, chodili za mnou další dva roky a vyhrožovali, že nebudu-li dělat, co po mně chtějí, nedostanu od fabriky doporučení na průmyslovou školu a můžu skončit ve slévárně. A mně bylo sedmnáct, dovedete si představit, co to s tak mladým klukem udělá?

Bojí se?
Jasně, měl jsem strašný strach, byl jsem kluk, co se hledal a uzavřel se úplně do sebe. Přišla zima, mlhy, inverze a já přestal i mluvit.

Jak to dopadlo?
Nereagoval jsem a oni to časem vzdali, ale já měl celou tu dobu strach, že mě z té školy vyhodí.

A s tímhle jste se vůbec nikomu nesvěřil?
Ne. Víte, že jste první, komu to říkám? Když to napíšete, tak rodiče asi budou koukat. Říkám to proto, abych vysvětlil, že ty roky byly docela drsné. Už chápete, proč jsem měl na JAMU pocit, že jsem najednou "někdo"?

Chápu, že už si jen tak nedáte nic líbit. Máte kuráž. Je jí třeba i dnes, abyste uživil své divadlo?
Byli jsme soběstační vždy a jsme i dnes. Když vám projekty vychází, dá se z toho vcelku slušně žít a zabezpečit i okolí. Dokud ale nevtrhne do divadelnictví tržní hospodářství, nezmění se nic, kvalita nepůjde nahoru. Současný systém je špatný. Státní a městská divadla díky dotacím nemusí přemýšlet nad dramaturgií, udělají chybu a dají vstupenku za 100 korun. Zatímco já udělám jeden přehmat a konec.

A jaká je vize do budoucna?
Od roku 2008 se situace zhoršuje, ale protože máme kořeny, držíme se… Zatím. Jak dlouho, to se mě ale neptejte. Nevím. Mám zvláštní pocit, že se jedna etapa nějak uzavřela a musím vymyslet něco nového. Aspoň jsem si symbolicky při té příležitosti udělal konečně žánr, po kterém jsem vždycky toužil, a to je monodrama. Splnil jsem si sen ve hře Kolega Mela Gibsona, která má právě dnes (30. ledna 2013) premiéru v pražské Černé labuti.

Ta hra je o hrdosti, taktice, o tom, co se ve vás snoubí. Už víte, co je lepší? Herec to má mít tady (ukazuje na srdce - pozn. red.) a odtud to jde tam, k divákům. Tomu já říkám dýchání z úst do úst. A teprve pak je až technika. Když se jako herec budete křivit, žádné srdce v tom nebude. Je to o emocích, o duši. Přijďte se podívat na Gibsona.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.