Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Do postele jsem chlapům padala spíš omylem, říká Marta Kubišová

  4:06aktualizováno  4:06
Přes všechny snahy komunistického režimu o likvidaci se Marta Kubišová po roce 89 vrátila na scénu. Její příběh láká spisovatele i filmaře. Je morální ikonou národa. Ale je taky ženou. A o ženské duši je náš rozhovor především.

Zpěvačka Marta Kubišová | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Marta Kubišová

  • Narodila se 1.11. 1942 v Českých Budějovicích v rodině lékaře. Má mladšího bratra, který v roce 1968 emigroval do Kanady.
  • Vystudovala gymnázium a když se opakovaně nedostala na medicínu, zakotvila v divadle.
  • V listopadu 1968 vzniká úspěšné trio Golden Kids. Marta získává postupně 3 Zlaté Slavíky, poslední už nepřevzala veřejně, protože v roce 1970 jí byla zakázána umělecká činnost. 
  • Živila se lepením sáčků na hračky, později pracovala jako referentka zásobování ve Výstavbě sídlišť.
  • V roce 1969 se provdala za režiséra Jana Němce, který byl dva roky po rozvodu přinucen odejít do exilu.
  • V roce 1974 se jejím druhým manželem stal režisér Jan Moravec. V roce 1979 mu porodila dceru Kateřinu, kterou po rozpadu manželství vychovávala sama.
  • V roce 1977 se stala signatářkou a následně i mluvčí Charty 77.
  • Sametová revoluce v roce 1989, kdy z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí zazpívala Modlitbu pro Martu a českou hymnu,  Na výsluní se vrátila až po 20 letech.
  • V roce 1990 získala doživotní ocenění Zlatého slavíka, později také celou řadu vyznamenání a cen.
  • Od roku 1992 má na ČT svůj pořad na pomoc zvířatům "Chcete mě?"
  • Její domovskou scénou je od roku 1998 Divadlo Ungelt v Praze, kde v roce 2002 získala cenu Thálie za roli v muzikálu Líp se loučí v neděli. Na Letní scéně Divadla Ungelt je aktuálně k vidění v titulní roli původního komorního muzikálu Touha jménem Einodis.
  • 17.7. bude mít v kinech premiéru dokumentární snímek režisérky Olgy Sommerové o životě Marty Kubišové s názvem Magický hlas rebelky.

Na celý dlouhý rok jste vpustila do své blízkosti kameru Olgy Špátové, i když je o vás známo, že vám podobné sondy do soukromí nedělají dobře. Co vás přesvědčilo?
Pomohla lobbovací kampaň Milana Heina, principála Divadla Ungelt. Nejprve jsem se jím nechala přesvědčit, že při zkoušení původního českého muzikálu Touha jménem Einodis snesu kameru za zadkem a ještě to bude umění prospěšné. Zvykla jsem si, a když už režisérka Olga Sommerová měla dost materiálu z Letní scény ze zkoušek a premiéry, došlo samozřejmě na další fázi. Té jsem říkala partyzánská. Věděla jsem sice, kam se pojede, ale netušila jsem, co se tam bude odehrávat. Takže to bylo takové tajuplné natáčení.

To šlo režii zřejmě o emotivní výpovědi na „místě činu“. Zaskočila vás některá setkání či situace?
To ani ne. Zpočátku jsem měla obavu, abych nebyla k něčemu donucena, protože já prostě nerada vzpomínám, ale pak mi atmosféra nahrála a slova ze mě padala sama.

Není to poprvé ve vašem životě, kdy ho někdo dokumentuje. Vyšly o vás tři knihy. Přesto máte pocit, že nebylo řečeno vše a stále ještě toužíte jednu napsat?
To sice byly napsány tři knihy, ale vždycky někým jiným. Já bych ráda sepsala věci tak, jak jsem je skutečně viděla já. Pokud se mi tedy všechno vybaví. S pamětí mi, doufám, právě dokončený dokument dost pomůže.

Kdy začnete?
V pětasedmdesáti. Až přestanu zpívat.

Říkáte to tak rozhodně, že vám věřím. Jak to víte, kdy přesně přestanete?
Nevím, ale mám ten pocit. Někdy ho mám už teď. Že na tom jevišti vzbuzuju soucit. Ale vážně: už jsem řekla Milanovi (Heinovi), ať se mnou počítá do mých sedmi a půl křížku a pak že si konečně sednu, pokud se toho dožiju, a napíšu knihu.

Budete psát rukou?
Určitě, do stroje nebo do počítače by mi to nešlo.

Těšíte se na tu dobu?
Nevím, co mě čeká. Nemám to ozkoušené, ale těším se, že budu doma. Tam já jsem strašně ráda, ale teď se mi toho "být doma" nedostává.

Vím, že máte hodně práce, ale je vám v tom pracovním kvapíku dobře?
Ne, není. Pořád se snažím všechno absolvovat, jak nejlíp umím, ale je toho moc. Čím jsem starší, tím víc mám práce. Což mě trochu uvádí v úžas. Káťa, moje dcera, mi občas vyhubuje, že neumím říkat ne. A můj manažer si přisadí, že bych taky někdy měla zpívat za peníze. Jenomže ono je těch potřebných beneficí tolik...

Magický hlas rebelky. Film o Kubišové míří do kin:

Jste žádaný umělec. Z vás ale klidně mohla být sportovkyně místo zpěvačky.

Je pravda, že jsme s bratrem v dětství a mládí hodně sportovali. Nejprve jsme hráli tenis. Tedy bratr začal a mě tam naši zapsali taky. Pak se ale zjistilo, že jsem krátkozraká, a když přiletěl míček, tak jsem o něm ani nevěděla.

Nechci přerušovat vyprávění, ale to mě zaujalo - vy máte vadu zraku od narození?
Od třetí třídy. Prodělala jsem spálu, a když jsem se vrátila do školy, neviděla jsem z poslední lavice, kde jsem seděla, na tabuli. Rovnou mi naměřili tři dioptrie. Takže to odnesl i tenis a já začala krasobruslit. A na gymnáziu se přidali koně. Jezdila jsem na Liborovi. To byl úžasný hnědák.

Fotogalerie

Nikdy vás nenapadlo, že byste se koním, své tehdejší velké lásce, mohla věnovat i dál?
Ne, já jsem věděla, že se jim budu moci věnovat jen do doby, než půjdu studovat. Vůbec jsem neuvažovala, že bych se neměla dostat na medicínu. Kvůli kádrovému profilu to nešlo rovnou z gymplu, tak proto jsem musela do sklárny do výroby, kde by mi dali dělnické doporučení. To se tak tehdy dělalo. Jenže mezitím otce komunisti zavřeli a já neměla šanci na přijímačky ani z té fabriky skrz doporučení od mistra. To jsem ale netušila a třikrát dokola jsem to neúnavně zkoušela.

Propadla jste skepsi, když jste pochopila, že se váš sen neuskuteční?
To ne. Už jsem amatérsky zpívala o víkendech s poděbradským lázeňským orchestrem, když mi můj šéf ve sklárnách řekl, že se toho doporučení na vysokou nedočkám a já se rozhodla dát výpověď, protože jiný důvod pro práci ve sklárnách nebyl. Šla jsem pak domů a v hlavě se mi honilo, co budu dělat, když nemám práci a na vysokou se nedostanu. A maminka ještě týž den našla v Literárních novinách inzerát na zpěvačku a herečku v pardubickém Stop divadle. Nechtěla jsem, netroufala jsem si, ale asi za dva měsíce jsem se odhodlala, prošla konkursem a vyhrála. Tím začala moje profesionální dráha.

Teaser k muzikálu Touha jménem Einodis 

Vždycky jste měla takový hlas?
Asi ano, ale nikdy jsem ho neškolila. Hrála jsem na klavír a u toho jsem si zpívala.

Proto jste se doprovázela na konkursu v Pardubicích sama na klavír a vašeho budoucího impresária od kláves vyhodila?
Já měla hrozný strach z konkursu a maminka do mě nalila griotku, když viděla, jak se po cestě do divadla začínám loudat. A já pak vstoupila do sálu, netuše, že mě bude na piano doprovázet konkurzní zkoušeč Bohuslav Ondráček, a říkám: "Když dovolíte, já si to zahraju sama". No a vymetla jsem ho od piana.

Byla jste tak spontánní, nebo tak sebevědomá?
To jsem byla tak spontánní. A to mám dodneška. Ze mě najednou vyletí něco, co ani nechci říct, ale už je to venku.

Myslím, že dneska si to můžete dovolit, nicméně nedělalo vám to někdy problémy v osobním životě a nemyslím teď politická pnutí?
Myslím, že ne. Věřím, že s upřímností a přímočarostí se asi nejdál dojde. Párkrát teda z toho provazu spadnete, ale přesto si myslím, že je to nejlepší cesta.

Ani nevím, proč ta asociace, ale nutí mě to k otázce, zda jste byla v mládí divoká?
Jako dítě určitě. Jako mladá ženská už jsem se trochu hlídala. To už jsem nebyla tak impulzivní. Ale s tím, jaká jsem teď, se to nedalo srovnat. Vysvětluju si to tou spoustou transfúzí, co jsem dostala při patálii s prvním těhotenstvím. Nejspíš do mě nalili nějakého kliďase.

O patálii ještě bude řeč. Zůstaňme u stoupající hvězdy. Své krásy jste si vědoma byla?
V mládí? No to právě vůbec ne. To až teď sklízím ovoce, když si někdo přijde pro podpis a řekne: "Bože, jak já vás tenkrát miloval!" a já na to: "A proč jste mi to tenkrát neřekl?". Já totiž tenkrát moc výběr neměla. Nikam jsem se nedostala. Nechodila jsem do hospod. Hned po divadle jsem spěchala domů venčit.

Vy jste si neužívala divadelní bohémský život?
Ne. A teď je mi to trochu líto. Byla jsem jak jeptiška. Když jsem spadla někomu do postele, tak to byl takřka omyl, pro který jsem se ani já sama nerozhodla. Když mě nějaký mužský dvakrát, třikrát vyvedl na večeři, tak já měla jako správná maloměšťačka pocit takové závaznosti, že už s tím chlapem musím zůstat.

To byl případ i režiséra Jana Němce?
To byl. Rok jsme spolu chodili a tři roky jsme byli svoji. Jenže je těžké žít s géniem.

To mi budete muset trochu víc popsat. Jaký byl váš vztah?
Na něm se tehdy absolutně nejvíc podepsal režim. Když jsme se brali, Honza už věděl, že si tady nenatočí jako režisér ani metr. Nepodařilo se mu ani psát pod cizím jménem. Já už taky byla bez práce a maminka to korunovala tím, že mi sehnala přes nějakého známého lepení sáčků na hračky a takovou degradaci při pohledu na mě, jak stojím na Slapech u stolu a lepím sáčky, Honza už nemohl vydýchat. Chtěl, abychom odešli ven, ale já ho chlácholila, že jsou tu soudruzi na dva roky, pak se omluví, otočí laufy a pojedou zase zpátky. Spletla jsem se.

Nakonec vás ale rozdělil rozvod, ne emigrace. Proč?
Protože ty naše debaty byly k ničemu a mně se zdálo, že on by se tady upil. Když mi vítězoslavně nahlásil, že poslal Husáka do prdele telegramem, posílala jsem ho sama pryč odsud. K tomu se pak přidal ten můj porodo–potrat a to byl konec. On to těžko nesl, já netušila, jak se to mohlo stát a mezi námi se rozhostilo neštěstí.

Vy jste potratila v osmém měsíci těhotenství v důsledku tlaku událostí té doby na vaši existenci. V roce 1970 jste dostala zákaz činnosti kvůli vymyšlenému skandálu s podstrčenými pornofotkami. To už dnes víte. Říkáte ale, že tehdy jste se z neúspěchu těhotenství obviňovala?
Vyčítala jsem si, že zdravé tělo zkolabovalo. Ano, viděla jsem v tom své selhání. V ten moment nerozumíte vlastnímu tělu, netušíte, proč vám vaše děťátko způsobuje vnitřní krvácení. To mi museli vysvětlit. Vrátila jsem se z nemocnice a dokázala myslet už jen na to, že nemám dítě a žádnou budoucnost před sebou. Náš vztah mlel z posledního.

Odpusťte tu otázku, ale nezachránilo váš vztah ani to, že vám šlo v důsledku těžkého septického šoku během potratu o život?
Ne. Marasmus těch let byl strašný. Ona ta zubatá, o které mluvíte, přišla dokonce dvakrát. První zkušenost s klinickou smrtí si vybavuji. Volně jsem navázala na řeč k panu asistentovi v nemocničním pokoji. Říkám, že mám za oknem Colu, kterou mi nedovolili vypít, když mě vezli na operaci. Měla jsem stejný moment v paměti, vedla jsem stejnou řeč, jen ten pokoj byl mezitím jiný. A pan asistent mi povídá, že jsem slezla hrobníkovi z lopaty. A podruhé jsem byla už na kapačkách, bylo to několik dnů po operaci, dávali mi krev, zrovna přišla maminka a já jí něco říkám, když v tom monitor srdce jen pííííísk. Šla jsem na druhý břeh podruhé. Honzovi Němcovi, který u toho byl taky, dali prášek a mamince místo papírového kapesníčku dali dámskou vložku, kterou pak z rozčilení rozkousala a snědla.

Abyste se té pachuti po těchhle dramatech zbavila, vdala jste se znovu?
Máte pravdu, že asi ten hlavní hnací moment byla touha to celé nějak napravit. Potkala jsem Jana Moravce a sedm let jsme spolu strávili jako manželé. Dva roky před rozvodem se narodila moje Kačenka. Moje vytoužené dítě.

Tady ale za rozchod režim nemohl, nepletu se?
Už když jsme spolu chodili, měl můj partner nějaké bokovky, ale to mi samozřejmě vymluvil. A pak mi najednou někdo zavolal a gratuloval k sestřičce Kačenky. Myslela jsem si, že je to blbý fór, ale nebyl. Tak jsem si půjčila od maminky čtyři stovky a zažádala o rozvod. Nechtěl tomu uvěřit. Myslel si, že jako chartistka budu v těchhle věcech přece jen opatrnější, ale to já nebyla.

Jste nekompromisní, když jde o zradu?
Absolutně. A byla jsem uražená, protože jakákoliv holka, co se na mě při procházce s kočárem po Praze usmála, mohla vlastně proběhnout naší postelí. Měla jsem parohy takové, že bych se s nimi nedostala ani do metra.

Nic vás nezviklalo? Hrdost přetlačila city?
Já jsem to nějak nerozpitvávala. Bylo to přes čáru a v ten moment nekoukáte napravo ani nalevo a rozseknete to.

Katku jste vychovávala sama. Nebála jste se o ni v souvislosti s věčným sledováním své osoby StB?
To si pište, že bála! A jak. Klidně mi ji mohli unést, aby mě přitiskli ke zdi a přinutili třeba odvolat podpis pod Chartou 77. Už jsem věřila všemu. Věděla jsem, po tom pornoskandálu, že se nebudou štítit ničeho. Tak jsem Káťu zamykala doma na řetěz na vratech a nikdy jsem ji nepouštěla z dohledu. Nakonec se ale ty nejhorší výslechy konaly odpoledne, když byla Káťa ve školce. Sebrali mě ve tři a pouštěli v půl šesté. Školka končila v pět a tak Kačenka pochodovala s paní učitelkou hodinu venku po chodníku a čekaly společně na mě. A já se vymlouvala, že mě šéf poslal daleko a já tam zabloudila.

Jaká byla vaše výchova?
Určitě ze mě moje dcera tu věčnou úzkost nepoznala. Ten život kolem vás ale frčí takovým tempem, že nemáte čas se zamýšlet nad tím, co se děje a pojmenovávat to. Prostě jednáte naprosto intuitivně. Nikdy jsem si neříkala, že z mého dítěte bude to a to, ale taky jsem ji nesundávala, jako Američané, z okna až ve chvíli, kdy z něho skáče.

Očima autorky

Marta Kubišová je prostě báječná ženská. Budí velký respekt. To ano. A jednoho to může znervóznit. Dokud jsme se nesetkaly osobně, infikoval mě ten pocit taky. Sotva jsem ale měla tu možnost promluvit s touhle stále velmi šarmantní dámou, ovládla mě nakažlivá bezprostřednost. A dostala jsem velkou chuť povídat si s ní o životě do aleluja. Má co říci a mluví občas krapet překotně, ale s vtipem a chytrým sarkasmem. Odpovídá bez zábran a po pravdě. A v ruce drží nezbytnou cigaretku. Neměla bych to říkat, ale jí sluší.

Kačka neměla do svých deseti let tušení, kdo byla její maminka. Nevěděla nic o vaší minulosti, neměla potuchy o kariéře slavné zpěvačky. Vy jste se s ní v sobě nadobro rozloučila a nikdy jste o tom s dcerou ani slůvkem nepromluvila?
A proč taky? Pro mě to byla uzavřená životní etapa, s Káťou jsme se bavily o problémech, co jsou zrovna na stole. K čemu by byla minulost? Já nevěřila na její vzkříšení.

Doma nebylo nic, co by jí mohlo připomenout?
Ne, určitě ne. To až moje maminka pustila Kačence jednu moji písničku a ta nejprve usoudila podle hlubokého hlasu, že to zpívá chlap. Až pak ji moje maminka řekla pravdu.

Nebýt roku 89 a sametové revoluce, už by vás asi nikdy neslyšela. Nebo jste si doma zpívala?
Samozřejmě jsem si broukala u rádia třeba, ale že bych si udržovala hlas, to vůbec ne.

Když jste po revoluci zpívat začala, bylo to Katce po chuti?
Špatně to snášela, protože máma byla najednou někde jinde. Večer už nebývala doma a u ní se střídaly babička a dámy na hlídání a ona jim věšela bulíky na nos. Ale nakonec pochopila, že zpíváním si vydělám nějaké peníze pro nás dvě, že je to moje práce a smířila se s tím.

Bez toho, aniž byste jí peripetie svého života nějak vysvětlila?
Ona si to všechno v tu dobu poskládala sama. I z toho, co jí kdo řekl. Až teď, když jsme dospělé, došlo i na mě. Některé věci jsem jí musela dovysvětlit.

A taky jste ji zaměstnala.
Je původně novinářka a naše spolupráce začala na pořadu "Chcete mě?", ale nijak jsme toho víc neplánovaly. Až když nemohla sehnat slušnou práci, napadlo mě, že by mohla být moje PR manažerka.

Dřív jste neměla tendenci jí pomáhat?
Ne. Chtěla jsem ji nechat zažít pocit, že je samostatná a rozhoduje za sebe. Jméno ji pomoci nemohlo. Je totiž Moravcová. To tenkrát rozhodl u rozvodu manžel s tím, že budu ráda, když nebude mít v těch špatných letech moje příjmení. Tehdy jsem samozřejmě kapitulovala.

Ale mohla jste dnes dát vědět světu, čí je dcera. To vás nenapadlo?
Ne, to mě věru nenapadlo. Já si myslím, že slavné jméno je spíš handicap. Nechtěla jsem, aby Káťa bojovala s nějakým stigmatem. Byť pozitivním. A hlavně, ona je dost samostatná, ona by na to ani nepřistoupila. Vadilo by jí, kdybych ji tlačila před sebou.

Prozraďte, vás nenapadlo mít vedle sebe ještě muže?
Copak mě by napadalo leccos, ale on nebyl. Ten, který by mi opravdu vyhovoval, mi cestu nezkřížil. S ním jsem se asi minula.

A je či není to smutné?
Je to osvobozující. A v sedmdesáti si říkám, že to rojení dědků je roztomilé – když si někdo z nich přijde pro podpis, odváží se mi říct, že mě miloval a já mu musím odvětit, že je škoda, že s tím nepřišel dřív.

Žijete si dnes šťastně a dobře, Marto?
Já myslím, že ano. I když je to samozřejmě zase období odpovědnosti. Proto mám chvíle, kdy bych s tím zpíváním nejradši praštila. To si pak říkám, že jsem se asi zbláznila, když všichni jedou domů do tepla, já do fujavice, silnice kloužou a já se hrnu zpívat někam do neznáma… Holt jsem se ke zpívání vrátila pozdě. Těch dvacet let je tam znát, ty ničím nezapřu.

V čem vám schází?
V silách a v gustu, se kterým cokoliv děláte. Znova jsem začínala v sedmačtyřiceti a to už se hůř buduje druhá kariéra.

Tak co se třeba ještě k té spisovatelské vrhnout na kariéru babičkovskou?
To bych moc ráda. Ale raději se o tom s Káťou už několik let nebavíme, nerada bych jí otrávila tím, že ji budu něco vnucovat. Moje dcera má totiž na podobné řeči jeden argument a sice, že já jsem ji měla až v sedmatřiceti a to má ještě pár let čas. To má pravdu, ale já už bych babičkou klidně dávno byla.

Autor: pro iDNES.cz


Témata: Marta Kubišová




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.