Kdyby vše dopadlo tak, jak si kdysi Marie Kyselková plánovala, v tomto článku by se o ní nepsalo. Na konkurz do filmu Princezna se zlatou hvězdou na čele sice přišla, ale na princeznu rozhodně nepomýšlela. Neměla za sebou mnoho zkušeností, a tak doufala jen v menší roli.
Také režisér Martin Frič to tak viděl. Neznámé herečce chtěl dát epizodní roli jedné z princezen, které se ucházely o prince Radovana, a jako Ladu si představoval Miriam Hynkovou. Jenže ta před natáčením vážně onemocněla, a tak za ni musel najít náhradu.
Volba padla na bývalou zdravotní sestru a v poslední době především manekýnku Marii Kyselkovou, která do té doby jen třikrát hrála ve filmu a párkrát v divadle. Ve svých čtyřiadvaceti letech tak získala svou nejslavnější a zároveň poslední filmovou roli, protože po dotočení pohádky už se k filmování nikdy nevrátila. A to přesto, že o nabídky neměla nouzi.
Jenže ona se krátce poté, co svlékla myší kožíšek, provdala za herce Petra Haničince a začala se věnovat především rodině a výchově syna Ondřeje. Mimochodem, ten je otcem dospívajících dvojčat, která se rovněž věnují herectví.
"A znovu! Desetkrát dvacetkrát," velel režisér
Marie Kyselková se k hraní dostala oklikou. V rodném Brně původně vystudovala zdravotní školu, jak si přála, ale už během studií tančila a zpívala. Když pak dostala nabídku, aby šla do Prahy pracovat jako modelka, plány na kariéru ve zdravotnictví rychle změnila.
Výrazné blondýnky si na jednom vystoupení všiml režisér Jiří Sequens, a díky němu dostala hned tři menší role ve filmech. Kromě Sequensovy Větrné hory z roku 1955 hrála ještě v dílech Vojtěcha Jasného a Jindřicha Balíka.
Když má vyprávět o natáčení pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele, vzpomíná například na to, jak režisér Frič nechal jednu scénu klidně i desetkrát dvacetkrát přetočit, když s ní nebyl dost spokojený. Stávalo se to často, protože mluvit před kamerou přirozeně je obtížné samo o sobě a ještě těžší je to ve verších.
Vizitka
|
Rodina versus filmování
"Když jsem přicházela v myším kožíšku k zámku, kde stál vysoký a hubený pan Pištěk, cítila jsem velkou trému. Měla jsem se ho zeptat, zda by pro mě v zámku nebyla nějaká práce, a byla jsem z něho tak nervózní, že jsem tu větu řekla správně snad až podvacáté," vzpomínala Marie Kyselková.
Tato dřina však byla na tehdejší dobu docela dobře placená. Za hlavní roli se bralo 240 korun denně. Honorář posílala mladá herečka domů mamince, protože sama tolik peněz nepotřebovala.
Během natáčení neměla respekt jen z Theodora Pištěka, ale i z dalších slavných jmen, ať už šlo o Františka Smolíka coby krále, nebo Stanislava Neumanna v roli šéfkuchaře. Nejvíc se nakonec sblížila s mladými kolegy, kuchtíkem Josefem Vinklářem a Josefem Zímou, který hrál prince Radovana.
Žádnou romantiku ale nečekejte, ve volných chvílích si nejvýše stěžovali na nepohodlí spojené s natáčením. Zatímco princezna měla odřené čelo z každodenního nalepování zlaté hvězdy, princi se nelíbily punčocháče, které musel nosit, protože měl křivé nohy, a bylo to tak vidět. Marie se také svěřovala se svým zklamáním z toho, že princezna během natáčení vystřídala jen troje šaty. Doufala totiž, že se bude do krásných šatů převlékat mnohem častěji.
Na jeden natáčecí den má obzvlášť silné vzpomínky. Josef Zíma tehdy celou noc slavil narození své dcery Zuzany, kterou má s herečkou Evou Klepáčovou. "Pamatuju si, že do maskérny tehdy vstoupila zhroucená postava budoucího prince. Oči mu švidraly a vypadalo to, že nebude schopen hrát," popisovala Marie Kyselková v jednom z dřívějších rozhovorů. Dnes už s novináři nekomunikuje a rozhovory nedává.
Marii Kyselkové manželství s Petrem Haničincem nakonec nevyšlo, po patnácti letech se rozvedli. Jak kdysi přiznala, k jejímu rozhodnutí přispěl i poněkud bujarý hercův noční život. Sama však nezůstala, později si vzala o dvanáct let mladšího zubaře, kterého potkala sotva pár měsíců po rozvodu na svatbě své kamarádky. Ve druhém manželství se jí narodily ještě dvě dcery, Alžběta a Žofie.
Jedno už však nezměnila. I v tomto vztahu se věnovala takřka výhradně rodinnému životu a pracovala pouze příležitostně. Nešlo už o nic uměleckého, ale o domácí práce pro různé pražské podniky. Teprve v důchodu, když už byly děti velké, nastoupila jako vrátná na strahovské koleje, kde nakonec pracovala víc než dvacet let.
Před časem si v jednom z rozhovorů stěžovala na to, jak jí přibývají roky. "Stáří považuji za velmi nepříjemný stav. Sil ubývá, ale zájmů ne. Miluji přírodu, jenže toho už moc nenachodím. Potěšení ve mně zůstává jen tehdy, když sedím na balkoně a dívám se na okolní zahrádky plné nádherných květin," řekla.
