Českou Miss jste převzala před půl rokem, v sobotu je finále. Nebylo na přípravu soutěže už pozdě?
Ne. Ale mám pocit, že takové zrychlení vlaku svět nezná, jaké jsme museli nasadit my, a to vzhledem k tomu, že jsme soutěž koupili na konci srpna, v září dolaďovali obchodní transakci a v říjnu začali pracovat na přípravách dalšího ročníku.
Nebála jste se, že svou premiéru nestihnete dobře připravit?
Samozřejmě, že obavy byly a jsou. Kdyby tomu bylo jinak, nebylo by to dle mého názoru normální. Každé finále soutěže Česká Miss je premiérou a příprava musí být stoprocentní, protože každá chyba nám bude vyčtena. A to několikanásobně, jelikož tento ročník je plný očekávání, co změna majitele přinese. Ale pracujeme o to víc. Nic jiného dělat nemůžeme.
Marcela Krplová
Ve své kariéře se věnovala exportu piva, byla finanční ředitelkou Colours of Ostrava, založila účetní firmu a také komunikační agenturu Orange, kterou vede. Je spolumajitelkou Manufaktury Amali na výrobu čokolády. Více než 10 let se věnuje pomoci dětským domovům na severní Moravě prostřednictvím občanského sdružení Madleine. Žije s partnerem v severomoravské obci Palkovice a má dva syny (dva a pět let). V roce 2014 se stala majitelkou a ředitelkou soutěže Česká Miss. |
Nechci malovat čerta na zeď, ale máte takové kompetence, abyste zasáhla včas a předešla případnému karambolu?
Mám právo veta. Takže cokoliv se mi znelíbí a chci to vidět jinak, děje se následně podle mého rozhodnutí. Na druhou stranu uznávám týmovost a názor každého člověka. Zároveň si nechám poradit od zkušenějších kolegů, s tím problém nemám.
A už jste své právo veta uplatnila?
Co si vzpomínám, tak jednou. Proč, to bych si s dovolením ponechala pro sebe.
Je takovým národním folklorem, že nová hlava podniku se zbaví stávajících lidí a přivede si nové. Vy vlastníte velkou eventovou agenturu v Ostravě, nelákalo vás zapojit ji do nového podniku?
Někteří z mých lidí se zapojili, ale všichni původní, kteří chtěli, zůstali. K žádné čistce, jak říkáte, nedošlo. Já si vážím jejich nadšení, zkušeností, invence. Jsou měsíce a týdny, kdy ti lidé jedou nonstop. On je to neziskový kulturní projekt, takže se nedá pracovní náplň vyvážit penězi, to musíte milovat.
Když jsme u financí, máte v úmyslu převýšit dosavadní podobu soutěže, třeba i za cenu vyššího rozpočtu?
My nechceme nikoho přetlouct. Navíc si myslím, že „přebíjet“ původní vlastníky je nesmysl. Chceme se ale odlišit, udělat finálový večer trošku jinak. Místo je jiné, dělají to jiní lidé, jiný režisér, bude druhý moderátor, jiná grafika, změn je zkrátka spousta. Ale je mi jasné, že srovnávání se nevyhneme.
Takže důvěrně znáte noční můru: co když takzvaně vyhoříme?
Nestraší mě. Vím, kdo jsem a i z chyb se člověk může poučit. Nikdo není perfektní. Ta varianta se nedá nikdy a nikde vyloučit, ale já s ní nepočítám.
Jste byznysmenka, nikoliv filantrop. Kam byste vlastně chtěla Českou Miss dovést?
Velmi ráda bych ji vnímala jako jeden ze symbolů České republiky. Těšilo by mě, kdyby nás český stát vzal více na milost. Kdyby třeba pan ministr kultury vzal záštitu nad Českou Miss. Kdyby jednotlivé kraje vnímaly, že dívka je reprezentantem místa, ze kterého pochází. Moc by se mi líbilo, kdyby dívky jely na Expo a byly součástí českého stánku. Zkrátka, aby jakákoli událost, kde je zastoupena Česká republika, nebyla spojována jen se Škodovkou a Plzeňským pivem, ale aby se myslelo i na Českou Miss.
Jako na vývozní značku?
Ano. Mně vadí, že ji teď národ vnímá jako soutěž blondýnek v plavkách. Záměrně to shazuji, aby byl jasný rozdíl. A já přitom vidím, že jde o vysokoškolsky vzdělané dívky, které mají našlápnuto na kariéru ve světě. Akorát lidé samozřejmě vnímají jen ten jeden televizní večer, kdy jsou dívky ukázány na pár minut a z toho se tvoří jejich mediální obraz. A proto se v letošním roce snažíme toho obsahu do televize dát co nejvíc.
Zaměstnala byste některou z nich v některé své firmě?
Aktuálně asi ano.
Myslela jste to tak, že dívky mají našlápnuto na světovou kariéru ve svých profesích, které studují či vystudovaly?
Proč ne? Víte, schopné ženy se do světa a třeba i do politických pozic dostanou snadno a s grácií i bez tlaku a bez kvót o rovnoprávnosti žen.
O tom jste přesvědčena?
Musí si věřit, protože svět není fér a podmínky nejsou rovné. Psala jsem o tom při studu MBA svoji závěrečnou práci. Výběrové řízení dělají muži a muž střet s realitou ženy většinou nechce. On obvykle raději vezme horšího muže než lepší ženu, protože s ní neumí mluvit. Ale nechci se řadit do světa feministek, protože jí nejsem a s muži se mi pracuje dobře. Takhle hrozí, že když to jednou vyřknu nahlas, mám na sobě nálepku: feministka si koupila Českou Miss.
To se nedá vyloučit. Z vás ale očividně mluví zkušenost, kterou nějakým způsobem aplikujete a přenášíte do svého missího miminka. Ovlivňuje vás hodně?’
Určitě. Dokážu se na soutěž krásy dívat opravdu projektově. Je třeba uřídit finance, řídit tým stejně jako se řídí firma. Možná, že kdybych si koupila licenci a bylo mi dvacet pět let, zabřednu do toho, že nejdůležitější je mít ty nejhezčí šatičky pro finalistky na finále. Ale dneska vím, že na šatech projekt nepadne. Myslím si, že podstatný je nadhled, zkušenosti s řízením a motivací lidí. A v tom je to vážně složité. Spousta lidí je externích, spousta lidí na dané profese jsou daleko větší odborníci než já. Takže musím být schopna uznání a tolerance, abychom byli pořád parta. Kdybych byla mladší a méně zkušenější, víc bych bouchala do stolu a méně poslouchala.
Vy neuplatňujete autoritativní přístup?
Já si myslím, že jsem velmi přísný šéf. To vám řekne asi moje blízké okolí. Tak jak jsem náročná k sobě, jsem náročná k němu. Do stolu nebouchám, mám takové ty zákeřnější metody ve smyslu: na tebe byl vždycky spoleh, tak co se to děje? A to je daleko horší, než když někdo křičí a bouchá, protože inteligentní člověk nad tím pak přemýšlí.
Co vás formovalo?
Asi moje dětství. To, že jsem ze sebe odmalička musela budovat silnou osobnost.
Proč?
Má matka, a to není tajemství, byla bohatá alkoholička a já ji snad nezažila jinak. Člověk s tak výbornou genetickou výbavou jakou mám já, si začne tvořit vlastní zavřený svět a navenek se snaží být dokonalý. V praxi to vypadá tak, že jsem měla samé jedničky a třídní důtku. A v tom jsem se naučila balancovat, naučila jsem se umět si tak trochu hrát v tom vnitřním a venkovním světě. Brzy jsem pochopila, že lidi tleskají, když někdo hezky odpovídá, hezky vypadá nebo třeba hraje na housličky. Jinými slovy vypěstovala jsem si skvělý mediální obraz již v sedmi letech.
Kde je v té hře váš otec?
Moje máma se stihla rozvést, když mně bylo pět měsíců. Pak jsem měla druhého otce, naprosto skvělého, který nás s bráchou vychovával, ale musel moc pracovat, aby to celé nějak ukočíroval.
Jinými slovy nebylo tolik času na vás a o to víc se prohlubovaly oba vnitřní světy?
Určitě. Přetahuje se ve mně svět vnitřního snílka, iluzionisty a poety, který miluje operu, hory a večery se západem slunce a toho, jak mě všichni vnímají. Jako drsnou podnikatelku, která celý život obětovala práci.
A neobětovala?
Vůbec ne. Jako největší poklad dneska vnímám ty své dva malé rarášky, které mám. Je jim tři a pět let.
Plánovaně jste si počkala na děti?
Nene, všechno nejde lusknutím prstu. Můj ideál byl mít první dítě ve dvaatřiceti, druhé o tři roky později, holčičku a chlapečka. A vidíte, mám dva kluky. Narodili se mi v mých skoro čtyřiceti. Po několika pokusech. Bylo to stresující, ale jsou tady a díky za to.
Rozumím tomu dobře, že jste několikrát o dítě přišla?
Neměla jsem problém otěhotnět, ale dítě udržet. A já si ho přitom tolik přála mít. Kdyby mi někdo býval řekl, že mám na rok letět na Aljašku, abych těhotenství dokončila, udělám to. Místo toho se v posledních letech dostavily ošklivé sny.
Dostala jste se do psychických potíží?
Naštěstí včas zafungovala moje racionální stránka a já sama sobě vysvětlila, že nemá cenu se tím stresovat, že to přece musí přijít. Říkala jsem si, když se to nepodaří do sedmatřiceti, zajdu navštívit lékaře a požádám o pomoc. A přišel Matýsek. Podruhé to bylo podobné. Mám nad sebou v životě asi anděla strážného, který mě má rád.
Byly vůbec ve vašem životě okamžiky, kdy jste si nevěděla rady?
Nikterak dramaticky. V životě ženy jsou okamžiky, kdy pláče po večerech, protože se rozejde s nějakým chlapem, což u mě trvalo klidně rok. Ale v tom nebudu výjimka. Pracovně nebyly úplně optimistické roky 2009 a 2010, kdy se všeobecná krize dotkla i mé agentury, ale jsem naštěstí tak stará, že vím dobře, že život jede v sinusoidách a je-li křivka dole, zase půjde nahoru.
Vydělala jste si každou korunu nebo jste měla kapitál od rodiny, když jste začínala?
Kapitál jsem určitě neměla. Od patnácti let jsem pracovala a chodila na brigády šroubovat kuchyňské linky, balit nádobí a péct vánočky do pekáren. Pak jsem byla chytřejší a na vysoké jsem začala průvodcovat, což bylo bezvadné - dobře vydělané peníze a člověk se lecčemu přiučil. Jsem zvyklá celý život pracovat.
Neberte to prosím jako neomalenost, ale nabízí se otázka, zda jste i vy bohatá?
Ono co to je bohatství? Nedávno jsem měla takovou diskuzi se svým otcem, který začal být trochu protivný a poukazoval na to, jak se mají skvěle někteří tam či tam. A já argumentovala informací, že pokud se lidé s majetkem nad 19 milionů řadí do deseti procent nejbohatší populace na celém světě, a já se podívám na to, jaký má otec krásný dům, jaké má firmy, auta a spočítám všechny vyšlechtěné túje a všechny úspory, které určitě má, tak se domnívám, že tam někam bude patřit. A já? Já myslím, že bohatá jsem, protože mám dvě krásné děti, skvělého muže, žiju si svůj sen a mezi řádky říkám, že na šminky a hadříky jsem měla a mít budu.
Rodinu si střežíte stejně jako svůj vnitřní svět. Žijete s otcem svých dětí dlouhé roky bez oddacího listu. To je vaše vůle?
Ne, my jsme to za šestnáct let jednoduše nestihli.
Váš partner je také maximálně pracovně vytížen?
Stačí, když řeknu, že je hodně úspěšný v práci. Kromě toho jezdí na motorce, hraje hokej a lyžuje.
Jaké jsou vaše role ve vztahu?
Jako muže a ženy. Já peču buchty a on zatápí v krbu. Mám sebevědomého, úspěšného muže, naše role jsou naprosto vyvážené.
Říkáte, že v práci si zdaleka všechno líbit nenecháte. Přece jen máte ale své dva světy. Tedy ani v partnerství nejste submisivnější?
Submisivní nejsem, vzájemně se tolerujeme. Můžu přijít domů s jakýmkoli nápadem. Třeba o soutěži Česká Miss se dozvěděl partner asi týden před koupí. Neříkala jsem mu, že o ní půl roku jednám.
A co on na to?
Že mi fandí. Já už jsem opravdu vymyslela leccos v životě. Třeba výrobu čokolády v naší zemi, kam přijede kakaový bob dvakrát do roka. Jakkoliv to ze začátku vypadalo šíleně, podporoval mě. Samozřejmě, že doma občas propadnu skepsi, jestli jsem něco nepřepískla, ale v ten moment můj partner zafunguje výborně jako chlap. Připomene mi, že jsem vždycky všechno udělala skvěle nebo prohlásí, že to zvládnu, protože mi stejně nic jiného nezbývá.
Očima autorkySešly jsme se v době krátce před finále České Miss, kdy byly přípravy slavnostního večera ve finiši. Bydlela v hotelu v pražském Karlíně a přizvala mě ke stolu s obědem. Čekala jsem hektický režim. Něco jako zvedání telefonů, dvě hořící cigarety v popelníku a do toho salát na vidličce sotva donesený k ústům už odložený... Nevyvedlo by mě to z míry. K mému příjemnému překvapení se nic takového nekonalo. Marcela byla vstřícná, milá a nadmíru klidná. Nenechala se ničím rozptylovat a soustředila se na náš hovor. Zdálo se, že ji baví. Pokud tomu tak bylo, pak to neznamenalo polevit v ostražitosti. Chvílemi jsme se zapovídaly tak hezky a půvabně po žensku, aby se vzápětí zarazila a ubrala na plynu v osobní rovině. Jak příznačné. Jakoby se v Marcele praly oba její vnitřní světy. |
Je oporou i v dělbě péče o domácnost?
A velkou. Teď, když bývám víc v Praze, vozí děti do školky a má je perfektně nachystané.
Chůvu nemáte?
Teď ano. Ale taky už za těch šestnáct let bylo období, kdy byl partner více ve světě, kdy jeho kariéra šla strmě vzhůru, než se ustálila, a já byla ta, kdo měl víc času o vše se starat. Tak teď je to zase chvilku naopak. Myslím, že kvalita vztahu je o tom, jak dokáží oba vše vybalancovat, aby jeden nestrádal.
Popláčete si někdy?
Potají. Nejsem typ ženy, která staví své emoce veřejně na odiv. Ani když jí ublíží partner. A nejsem ani ten typ ženy, co by doma dělala scény. Spíš jsem ten, kdo zmlkne a potichu si sám v sobě srovná, co si myslí.
Tenhle duševní klid je odrazem střetu dvou světů ve vás anebo jste ho našla v horách, které milujete a já se celou dobu toužím zeptat proč?
Přírodu a hory jsem měla vždycky hodně ráda, ale moje první láska byl horolezec, který v žertu tvrdil, že mě vytáhl z místních barů. On mě naučil lézt a projeli jsme spolu kus světa. Vzal mě v Pákistánu do Himálaje a tam jsem se zbláznila do hor. A pochopila, jak silnou obranou a duševní relaxací pro mě jsou. Jako si někdo o víkendu lehne na gauč, aby se uvolnil, tak já každou neděli chodím na Lysou horu. Vstanu v sedm, když jsou děti ještě v posteli a vyrazím. Za dvě hodiny jsem zpět. V plné síle a s čistou hlavou. A uteču takhle na kopce kdekoliv a odkudkoliv. Vracím se jako nový člověk. Prostě reset.
Krplová na podzim nastínila, kam by se podle ní soutěž měla vyvíjet:
19. listopadu 2014 |
