Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Manželka premiéra Fischera: Náš vztah jsme museli tajit

  0:04aktualizováno  0:04
Manželka nového premiéra si teď musí s lecčím poradit sama. S domácností i přestavbou chalupy, protože její manžel nemá čas. Ale když šlo do tuhého, nikdy sama nezůstala. Když onemocněla rakovinou nebo když jí umřelo miminko…

Všimla jsem si, že se představujete celým jménem. Je to příjemné a ne úplně obvyklé.
To aby svého času nebylo mýlky, kdo je současná a kdo bývalá manželka mého muže, protože obě jsme byly Fischerové. Tehdy jsem se začala hlásit jako Dana a už mi to zůstalo. Je to i pobídka k tomu, že se nebráním, abych byla oslovována křestním jménem, což je mi milejší než ,paní Fischerová‘.

Teď už i ,paní premiérová‘. Jak často svého muže vidíte?
Zatím denně, i když se to dá počítat pouze na desítky minut, pokud neberu čas, kdy spí. Vidím ho chvíli ráno, kdy jsme obnovili společné snídaně, protože s večeřemi už to není žádná sláva, to chodí kolem deváté desáté. Snídáme ráno kolem sedmé a vydatně. Jsme oba sýroví a párkoví, takže dnes jsme měli například sýry, manžel gorgonzolu a šunku, já rajčata s bazalkou a olivovým olejem.

Takové míváte běžně snídaně?

Dana Fischerová

Dana Fischerová je o dva roky starší než manžel, současný premiér. Narodila se 14. 8. 1948 v Praze. Vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu, pracovala jako aranžérka. Pak přestoupila na Český statistický úřad, kde se v roce 1984 seznámila s Janem Fischerem. Oba se rozvedli a v lednu 1988 vzali.

Od roku 2001 je v invalidním důchodu - kvůli depresím, které ji trápily po rakovině ledviny.

Doma čte a sbírá porcelánové panenky - má jich přes dvacet, šije jim šaty a zakládá i "rodné listy".

Tak já jsem doma v invalidním důchodu. Mám čas. Navíc ráno je příjemná doba, kdy náš syn Honza ještě spí a taky nikdo nevolá, takže máme klid, abychom si řekli, co potřebujeme, a já si zapsala, co mám všechno přes den zařídit. Protože teď už je to opravdu jen na mně.

Co třeba?
Třeba oprava naší chalupy, kde jsme nebyli už tak rok a půl, protože nám začala úspěšně padat na hlavu. Zrovna v březnu jsme se rozhodli, že ji začneme stavět na nohy. Brzy budu mít první schůzku s člověkem, který mě má nasměrovat, jak se taková věc vůbec dělá.

Vy se pouštíte do rekonstrukce sama?
Sama. Ale mám spoustu kamarádů, tak doufám, že mě budou směrovat správně.

Vašemu muži občas přezdívají premiér z paneláku. Neuvažovali jste někdy o jiném bydlení?
Ano, přemýšleli jsme, že si pořídíme konec řadového domku v Týnci nad Sázavou, kde máme tu chalupu. Že tam s námi bude bydlet i dcera Katka s manželem a já že bych občas hlídala vnoučata, což mi v tu chvíli připadalo fajn. Pak jsem z toho vycouvala, protože jsem si dovedla představit to, co si ve skutečnosti představit nedovedu, totiž že by manžel se synem odjeli každé ráno do Prahy, po třech týdnech si tam pronajali garsonku a ke mně by jezdili na víkend. A vůbec všechny naše děti by si pořídily děti a daly mi je na hlídání. A ze mě by byla zelená vdova se vším všudy. Nebráním se být babička, ale nevím, jestli bych chtěla být babička na plný úvazek, protože taková babička obvykle nemůže být tou, jakou ji líčím svému vnoučeti, totiž babička, která může odpouštět, rozmazlovat a být vždycky vlídná.

Přečtu vám citát z dnešních novin o vašem muži: loajální, nekonfliktní, bez charizmatu, prostě takový suchar. Co na to říká jeho žena?
To je zvláštní, že tak na lidi působí… Vy chcete vědět, jaký je?

Chtěla bych vědět, zda odpovídá svému mediálnímu obrazu.
Ne, suchar není, já bych si suchara nevzala. Ano, je přemýšlivý, i ta statistika, kterou celý život dělá, je suchá, i když ne tak, jak se všeobecně říká. Ale není introvertní, ba i vtipný umí být.

Bezkonfliktní?
Na to se nemůžete ptát manželky! (směje se nahlas) Samozřejmě se někdy hádáme, i při tom zvýšíme hlas. Ne že bychom to rozbalili na celý barák, ale v rodině, která vládne šesti dětmi, musí být občas nějaké spory, jinak by to ani nebylo normální.

Vy jste se seznámili v práci…
Ano, klasické klišé.

Jak to myslíte?
Tak existuje větší klišé než ředitel a jeho sekretářka?

Máte pravdu, asi ne. Nechtěla jste si kvůli tomu ten vztah někdy jednoduše zakázat?
Samozřejmě jsem o tom vztahu přemýšlela, ani mí přátelé vůči tomu nebyli nijak vlažní, koneckonců byla jsem třináct let vdaná a se třemi dětmi, ale prostě bylo to tak - a zpětně bych na tom nic neměnila.

Dana Fischerová

Říká se, že co je v domě, není pro mě. Třeba kvůli vztahům s ostatními kolegyněmi.
Tak z toho jsem neměla ani jednu výčitku, hodně jsem si hlídala, abych se neměla lépe než kolegyně, aby mi můj muž nenadržoval. Když jsme se pak vzali, zůstala jsem na úřadě, ale šla jsem pracovat k jinému kolegovi. A na začátku jsme svůj vztah samozřejmě tajili.

A samozřejmě neutajili.
Ale já jsem přesvědčená, že skutečně utajili. Minimálně tři čtvrtě roku.

Pak to prasklo?
Prasklo to, jak říkáte, hloupým způsobem doma. Dala jsem si jeho fotku do alba mé babičky a měla za to, že ji nikdo nikdy nemůže objevit. Jenže dcera jednoho dne zůstala nemocná sama doma a jak už to bývá, dcery si v takových chvílích někdy zkoušejí maminčiny šaty a prohlížejí její věci. Takže fotku našla.

Děti takové věci rodičům nerady odpouštějí.
Je pravda, že právě dcera to v té době nesla asi nejhůř, bylo jí jedenáct, ale paradoxně takový ten pocit provinění z rozvodu nenastal v době, kdy byly děti malé, ale zhruba až tehdy, kdy jim bylo dvacet. Tehdy mě i mého muže začaly, jak už to dospělé děti dělají, velmi kriticky soudit. Asi i za tohle.

Potřebovala bych se teď ve vašich dětech trochu zorientovat. Kolik jich máte dohromady?
Za totality bychom možná měli slevu na jízdném v hromadné dopravě. Máme jich šest. Manžel má z prvního manželství dvě, já tři a jedno máme spolu. Mému nejstaršímu synovi bude dvaačtyřicet, našemu nejmladšímu Honzíkovi je dvacet. Vnoučata jdou zatím všechna za mnou, mám čtyři. Nejstarší vnuk je o rok starší než můj nejmladší syn.

Říká mu ,strejdo‘?
Ne, ale je s tím spojená hezká historka. Jezdíme rádi do Bystřice, je tam taková výletní hospůdka a majitel, pan Hlaváček, tuhle, když jsme s sebou vzali i vnuka, Honzíkovi povídá: "Ty sis s sebou vzal kamaráda, viď?" A Honzík na to: "Ne, to je můj synovec, moje maminka je jeho babička a moje babička je jeho prababička."

Vídají se vůbec všechny děti dohromady?
Dělám 24. prosince zkoušku, co vydržím: pozvu všechny děti s partnery a dětmi k nám do bytu na snídani a je to jeden z nejhezčích okamžiků, co znám. Potkají se, protože jako dospělí nevlastní sourozenci se až tak nevídají. Jsou všude po bytě, každý si sní a vypije, co najde, respektive co jim připravím, sedí se na zemi a je to moc prima.

S bývalým partnerem se také stýkáte?
Ne, ale když se vdávala má dcera, byl tam můj bývalý manžel se svou partnerkou a já se svým mužem a nebyl žádný problém.

Řekla jste kdesi, že se vám s vaším manželem dobře pracovalo a hůře sžívalo. Co jste tím měla na mysli?
To, že na pracovišti jsou podmínky léta jasně dané, zatímco tady jsme museli zpočátku tvrdě improvizovat. Měli jsme fůru dětí, a tedy i fůru starostí. Nějakou dobu jsme navíc bydleli odděleně, takže jsme kolikrát museli přemýšlet, jak se společně třeba jen najíst, pokud to nemělo být v závodní jídelně nebo u chlebíčků na koleně v autě. Nepřišlo mi totiž ani taktické, ani taktní vodit si manžela domů do bytu, kde stále ještě bydlel můj bývalý manžel.

Původně jsem ten váš výrok pochopila tak, že jste u svého muže narazila na povahové vlastnosti, které jste neznala.
Ano, dva roky předstíral, že je pořádnej. Ale to je v žertu, nic zásadního nebylo.

Jak dlouho jste po svatbě s ním zůstala v jednom úřadě?
Dlouho. Oba jsme pracovali na ,staťáku‘ až do doby, než jsem odešla v dubnu 2001 do invalidního důchodu. To bylo tři roky poté, co jsem onemocněla.

Dana Fischerová

Objevili vám tehdy nádor na ledvině, vím.
Ano, úplnou náhodou. Měla jsem předtím problémy s jaterními testy a po půl roce jsem šla na kontrolní ultrazvuk. Paní doktorka byla poctivá, a tak mi sjela celé břicho a prohlédla i ledviny. Na levé našla změnu.

Pamatujete si, co řekla?
To vám řeknu přesně, slyším to jako dnes. Řekla: "Ta levá ledvina potřebuje urychleně dovyšetřit." Zeptala jsem se, zda se mám začít bát. Odpověděla: "Ano." "Můžu tam mít zhoubný nádor?" ptala jsem se dál. A ona: "Ano, můžete."

Že vás napadlo zrovna tohle?
Když se mi narodil Honzík, bylo mi jedenačtyřicet. A od té doby jsem se coby ,stará matka‘ bála, že se mi něco stane, že mu umřu, že ho nevychovám. Když se takhle bojíte, tak si něco najdete. A já si našla strach z rakoviny. Ale měla jsem štěstí, hned druhý den po ultrazvuku jsem šla na ono do vyšetření na Homolku a během čtrnácti dnů se problém vyřešil. Vzali mi nádor i s ledvinou a řekli, že jsem zdravá, čemuž jsem moc nevěřila, ale je fakt, že pět dní po operaci jsem šla domů. A začala se s tím prát… Ne že bych strádala fyzicky, žádná chemoterapie, nic takového, měla jsem při vší té hrůze kliku, že nádor nebyl starší než půl roku a tohle všechno mě minulo. Ale ještě dlouho potom jsem se s tím těžko smiřovala a měla jsem strach.

Už vás přešel?
Tak bude to už jedenáct let. Honzíkovi bylo tehdy devět, byla to hrozná pecka, která mě opravdu dostala na kolena. Ten strach, co všechno bude muset to moje dítě nebohý vidět, že mě uvidí bez vlasů, které mi vypadají, že mi bude špatně... Z těch čtrnácti dnů mezi diagnózou a operací si pamatuju hodně málo, snad jen to, že jsem se občas zřítila do postele a brečela do polštáře, když nikdo nebyl doma. Kamarádka lékařka mi říkala: "Snaž se zachovat si lidskou důstojnost," tak já se snažila.

Syn věděl, co vám je?
Věděl, že jdu do nemocnice a že jsem nemocná. Co mi přesně bylo, se dozvěděl až asi měsíc a půl poté. My jsme o tom moc nemluvili, i když se říká, že se s dětmi mluvit má, aby byly připravené, ale já myslím, že viděl a užil si tolik, že to ani nebylo víc potřeba. Ale ono to mělo i veselé, opravdu veselé okolnosti: chtěli jsme ho asi dva týdny po mé operaci poslat na dětský pobyt do Itálie, jenže jsme si nedočetli propozice až do konce a nějak jsme si vzali do hlavy, že jede 1. července. Den předtím přišla kamarádka a říká: "Půjč mi ten seznam věcí, dojdu ti je pro Honzíka nakoupit" - a pak koukne na papír: "Dano, ale Honza už má být čtvrt hodiny na cestě!"

Úplně mi teď naskočila husí kůže. Udělala jsem synovi to samé, akorát šlo o termín přijímacího pohovoru na vysokou školu.
A plakala jste?

No jistě.
Správně, to je jediná obrana, začít plakat, než vám začnou spílat. Ale jinak, jak muži říkají, že ženská je hysterická, když má kolem sebe publikum, tak to není pravda, protože já si tehdy rozvinula tak krásnej hysterickej záchvat: Co jsme to proboha Honzíkovi udělali! Zavolala jsem manželovi, sedl do auta a jeli se synem do Mikulova v domnění, že autobus jede přes Brno a oni si ho tam nadběhnou, jenže omyl, autobus jel přes Znojmo, takže se večer zase vrátili domů. Druhý den manžel dovezl syna až do Benátek.

Rozkošná historka. Jak se vlastně manžel držel, když jste byla nemocná? Byl ten silnější, nebo slabší?

Zaskočilo ho to stejně jako mě. Ale vždycky tvrdil, že to dobře dopadne. Když mě pustili po operaci domů, běželo zrovna zpracování voleb a on nemohl být stále se mnou, tak aspoň každé tři hodiny přijel. Byl fajn.

Dana Fischerová - manželka premiéra Jana Fischera

Říkala jste, že to, co vás v životě srazilo na kolena, byla nemoc. Ale vám kdysi zemřelo i malé miminko a říká se, že to nejhorší, co může ženu potkat, je, když přežije své dítě. Už jste to vytěsnila?
Je to třicet osm let, můj syn Daniel se narodil nedonošený, prodělal novorozeneckou obrnu a s největší pravděpodobností i zánět mozkových blan. Z těch osmi týdnů, co žil, strávil polovinu v nemocnici, dělali mu lumbální punkce, různá vyšetření, rentgeny, všechno, co je miminku nepříjemné. Prognóza byla špatná, což si člověk přiznat nechce a těší se, až jednou dítěti řekne: "Tys nám tehdy zatopil a dnes měříš 180." Tehdy jsem si to říkala i já. Ale když jsem přišla do nemocnice, kde byl Daniel poslední tři dny, a paní doktorka mi řekla, že zemřel, paradoxně jsem pocítila úlevu. Že už se nemusí trápit.

Chápu, úplně stejně mluvila Veronika Žilková, když jí zemřel malý syn.
Paní Žilková měla obrovskou výhodu v tom, že byla moudrá ženská, která měla už svůj věk. Ve čtyřiadvaceti nepočítáte s tím, že vás něco takového může potkat, a těšíte se na načančaný kočár…Nejhorší bylo vyrovnat se s tím, že jsem přivedla na svět dítě, které nebylo schopné samostatného a plnohodnotného života.

Přesto byl pak boj s rakovinou ten těžší? Proč?
Protože vás zradí vlastní tělo. Najednou jsem zjistila, že se nemohu spolehnout sama na sebe. Když jsem měla nemocného chlapečka, věděli jsme, že se o něj společně s mými rodiči, kteří se chovali fantasticky, postaráme. Když onemocníte sama, máte sice lidi, u nichž se můžete vyplakat a kteří vám udělají radost, ale je to váš problém a v jistém fatálním smyslu vaše selhání. Můžete se mě teď zeptat, proč kouřím, když jsem prodělala rakovinu...

Nezeptám, bylo by to další klišé.
(zasměje se) … a já bych na to jen těžko odpovídala, protože ta nemoc byla vážně rána do zad. Uvědomila jsem si, že spoustu věcí už nemusím prožít, že se nedočkám vnoučka od své dcery, že nebudu u toho, když Honza bude maturovat a ježíšmarjá, kdo tomu mýmu bude žehlit košili. Poprosila jsem tehdy o pomoc dva lidi vyjma manžela: dceru Katku a manželova syna Jakuba. Aby, kdyby šlo do úzkých, pomohli jemu i Honzíkovi.

Honzíka jste měla v jedenačtyřiceti letech, což tehdy nebylo tak obvyklé, že?
Nebylo. Šestačtyřicetiletá Bára Basiková, která teď porodila, dnes není žádná výjimka, kdežto já v roce 1989 byla nejstarší maminka v porodnici. Já si tedy zažila i tu nejmladší, v necelých devatenácti.

Co vyplyne ze srovnání?
Že všechno má něco do sebe. Jako mladá maminka nemáte z mnoha věcí respekt, což je na jednu stranu dobře, jako stará matka jste víc sešněrovaná strachem, co by se tak mohlo stát, ale všechno si zase jinak užíváte, protože víte, že to tak strašně rychle uteče.

Možná to byla jedna z kladných stránek toho, že jste pak musela do invalidního důchodu, a měla tak na syna víc času. Proč jste vlastně musela zůstat doma?
To souviselo s mou nemocí, byť ne proto, že by mě omezovala ta ledvina, to vůbec. Ale nějak to na mě dodatečně padlo, rok a půl jsem se potácela v depresích a byla na neschopenkách, až jsem jednoho dne zůstala doma úplně. Štvalo mě to, dělala jsem tehdy asistentku na tiskovém oddělení statistického úřadu a strašně mě to bavilo, ale nešlo to udržet. První dva roky doma byly těžké, chyběli mi lidi kolem.

Tehdy jste si pořídila psa?
Ne ne, prvního psa jsem dostala od manžela. Byla to jezevčice a před deseti lety zemřela. Honzík to špatně nesl, tak jsme si tři dny nato pořídili novou fenu - retrívřici. Je s ní legrace, na rozdíl od své paničky má dlouhé a štíhlé nohy a dokáže chodit jako lipicán. Ale na druhé straně, se psem si moc nepokecáte.

Mohla jste se do práce časem vrátit.
Jenže já mezitím přišla do věku, kdy jsem si zasloužila důchod za výsluhu neboli starobní důchod, což je trochu horší výraz. A už jsem si zvykla a odnaučila se spěchat. Mohu si v dnešní době dovolit ten úžasný luxus, že mám na všechno čas.

Banální otázka: Jste šťastná?
To bych si připadala trošku jako hysterka, kdybych odpověděla, že ano. Já nevím, jak vypadá superšťastnej člověk. Šťastná jste asi vždycky v nějakém okamžiku, třeba když se vám podaří se vdát se třemi dětmi. Permanentní štěstí je nejspíš iluze. Ale jestli se ptáte, zda jsem spokojená, tak ano. Určitě.





Nejčtenější

(Ilustrační snímek)
Příběh Mirky: Syn bude otcem, ale dítě nejspíš není jeho

Tak jsem se dočkala, budu babičkou. Mám skvělou snachu, bezvadného syna a další důvod k radosti je na cestě. Jenže snacha se mi přiznala, že dítě možná nebude...  celý článek

Osvěžující salát s rajčaty, okurkou a čerstvou mátou
Rajčata nejsou jen na špagety a na pizzu. Co s červeným nadělením?

Konec prázdnin je ve znamení dozrávajících červených plodů, které v sobě během slunečných dnů akumulovaly všechnu krásu a sladkost léta. Pokud jste propadli...  celý článek

MOJE ROZMARNÉ LÉTO
Moje rozmarné léto: Hlasujte, posílejte a soutěžte o ceny za tisíce

Moje rozmarné léto je téma fotosoutěže, kam můžete celé prázdniny posílat své aktuální fotografie. Soutěžit můžete v některém z osmi kol, z nichž vítězové...  celý článek

ilustrační snímek
I po císařském řezu můžete porodit přirozeně

Většina žen po prodělání císařského řezu předpokládá, že i další děti budou muset přijít na svět s pomocí skalpelu. Lékaři však dnes dokážou velmi dobře...  celý článek

Herečka Emma Stone na zahajovacím ceremoniálu MFF v Benátkách
Emma Stone: Jsem známá a můj hlas má sílu, nesmím se bát vyjádřit názor

Herečka Emma Stone (28) cítí potřebu nahlas říkat, co si myslí, protože může díky své popularitě ovlivnit víc lidí než běžný člověk. Zatímco ještě nedávno měla...  celý článek

Další z rubriky

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

Emily Ratajkowski na premiéře filmu We Are Your Friends (2016)
Emily Ratajkowski: Všichni myslí, že nejím, přitom se neustále cpu

Modelka Emily Ratajkowski (26) má dokonalé tělo bez jediného faldíku. V minulosti ji podezřívali z anorexie, tu však popírá a všem vzkazuje, že jí více než...  celý článek

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

5 nejkontroverznějších parfémů: Opium i vůně pohřebního domu
5 nejkontroverznějších parfémů: Opium i vůně pohřebního domu

Jedni je milují, druzí se jim vyhýbají obloukem. Jsou parfémy, které vyvolaly tak ostrou reakci, že si jiné přízvisko ne... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.